Článek
Kdysi jsme spolu strávili odpoledne nad knihami. Kvůli čtenářské soutěži totiž slíbila podepsat výhercům 50 výtisků své kuchařky. Původně to měla být maximálně hodinka, ale protáhla se – proto, že byla výsostná profesionálka a milovala své publikum.
Nestačilo jí totiž jen vykroužit podpis: Stella Zázvorková. Chtěla, abych jí postupně nadiktoval jména všech vylosovaných a ona pak vytvořila 50 jedinečných věnování. Věřím, že v domácích knihovničkách mají tyhle publikace dodnes čestné místo.
Není divu, že její kuchařka byla takovým tahákem. Vařila totiž ráda a skvěle. Je to doloženo mnoha historkami. Jejímu guláši nebo pečené kachně prý nikdy neodolali herci Vladimír Menšík, Miroslav Horníček nebo Jiří Sovák.
Miroslav Horníček vzpomínal, že v témže domě jako ona bydlel i režisér Ján Roháč, velký gurmán, který Stellinu kachnu přímo zbožňoval. Jednou se vyhlášená kuchařka dala opět do pečení, špatně ale odhadla čas a ptáka dopekla až kolem třetí ráno. Aby pana režiséra nepřipravila o chuťový prožitek, vzbudila ho telefonem – a on za pár minut přiběhl, sedl za stůl a začal debužírovat.
Pak se ale u něj kromě sytosti dostavily i pocity, které laicky považoval za infarkt. Ten se naštěstí nepotvrdil, od té doby se ale mezi jeho kamarády ujalo rčení „dostal bych infarkt jako Janík z kachny“.
Maminka krasavice, ale bez šarmu
Stella Zázvorková se narodila 14. dubna 1922 v Praze. Její otec Jan Zázvorka byl vyhledávaný architekt, žák Jana Kotěry. Navrhl mimo jiné Národní památník na Vítkově. Byl ale také známý pražský bohém. Když vešel do místnosti, všechny dámy v místnosti se prý přepudrovaly.
Jestli se před seznámením s ním přepudrovala také jeho pozdější choť, není známo. Možná nemusela, protože patřila mezi vyhlášené krasavice. Když se jim pak narodila dcerka, automaticky předpokládala, že z ní vyroste dlouhonohá blondýna podobná hrdince jejího oblíbeného sci-fi románu „Stella“ od Camilla Flammariona. Pojmenovala ji proto podle titulní postavy a pak stále hůř nesla, že děvče tak úplně nenaplňuje její idealizovanou představu.
„S tatínkem neměla šťastný vztah, a tak se mstila na mně. Jednou mi řekla: ‚Nejsi ani stín mé krásy!‘“ Takhle později popisovala známá herečka vztah s matkou. Nedala se však a odsekla: „A ty zase nemáš žádný šarm!“
Stella se sice snažila matce zalíbit, v dětství hodně sportovala a mimo jiné ráda jezdila na koni, přesto ale měla vždycky blíž k otci. Odmalička s ním ráda chodila mezi jeho přátele a od těch dob se i sama obklopovala především muži. Už v dětství k jejím nejbližším kamarádům patřil třeba Vlastimil Brodský, s nímž se pak přihlásila do herecké školy při divadle D 34 E. F. Buriana.
Nejdřív se ale po gymnáziu neúspěšně pokoušela dostat na Státní konzervatoř. Vystudovala tedy anglickou internátní školu. Díky tomu prý ovládala sedm jazyků.
O osm let starší bratr Jan šel v otcových stopách a stal se také architektem, ovšem filmovým. V ateliérech se později se sestrou nezřídka pracovně setkávali. Architektem specializovaným na spolupráci s filmaři se pak stal i její synovec, další Jan Zázvorka.
Koncentráku neunikli
Burianova škola nesloužila jen k výuce herectví. Principál se jejím prostřednictvím snažil za protektorátu také chránit židovské studenty před deportací do koncentračního tábora. Vykazoval je jako divadelní elévy, jejichž práce je nepostradatelná pro válečné úsilí Říše. Když to okupanti prokoukli, divadlo zavřeli, „neárijské“ studenty do koncentráku přece jen poslali a Buriana s nimi. Stella a někteří její kamarádi začali hrát v divadle Větrník, které společně založili.
Poznala tam i budoucího manžela Miloše Kopeckého (†73). Setkání to bylo osudové. Hned po válce, v roce 1946, se vzali. Oba měli silně vyvinutý smysl pro humor, svatba se tak nesla v duchu švejkovské recese, takže ženich dotlačil nevěstu k oltáři na invalidním vozíku.
Do roka sice následoval rozvod, protože Kopecký byl přesvědčen, že je ho pro jednu ženu škoda, stačili ale přivést na svět dceru Janu. Aby to lépe stihli, nevěsta pro jistotu otěhotněla už před svatbou… Jak Stella mnohokrát ráda opakovala, hvězdný manžel ji „poznamenal rukou mistra – jako housle“. Nemohla pak prý už patřit nikomu jinému. Zůstala už proto raději sama.
Dcera si pustila plyn
O to víc se ale upnula na své kolegy. Hrála v divadle ABC, které tehdy vedl Jan Werich. Zůstávala tam sedět dlouho po představení u vína. Dcera Jana, která věčně čekala, kdy se její máma vrátí domů, se několikrát demonstrativně pokusila o sebevraždu. Vždycky ji ale někdo zachránil. Poslední pokus jí bohužel vyšel. V 15 letech to zkusila znovu. Pustila si plyn a čekala, až se Stella vrátí z divadla. Jenže ta se tehdy zdržela víc než obvykle. Zapovídala se s Natašou Gollovou…
„S Milošem jsme si o všem důvěrně promluvili až po pohřbu naší dcery. Od té doby jsme spolu nikdy neměli spory a po celý další život jsme si dobře rozuměli,“ dodala k tomu kdysi Stella. Skutečně spolu bez problémů fungovali jako herečtí kolegové a potkali se i v několika filmech, které patří k těm nezapomenutelným.
Třeba v komedii Petra Schulhoffa z roku 1976 Zítra to roztočíme, drahoušku…!, kde vystřihli svérázné manžele Novákovy. Nejen že se do svých rolí vžili, jako by skutečně tvořili pár nepřetržitě celých posledních 30 let. Oni navíc svolili, aby produkce ozdobila stěnu ateliérového bytu jejich skutečnou svatební fotografií.
Natáčení Pelíšků nebylo jen veselé
„Nikdy jsem nepotřebovala spát víc než pět hodin a asi deset let jsem spala jen tři hodiny denně,“ prozradila o sobě v rozhovoru Stella. Vždy měla neuvěřitelnou výdrž. Klidně po probdělé noci odjela natáčet a nikdo na ní nic nepoznal.
V ateliérech na Barrandově bývala i díky tomu často mezi prvními. Když ostatní rozespalé herce přivážely postupně taxíky, bylo jim podle řehotu ozývajícího se z maskérny jasné, že kolegyně-nezmar už je na place.
Veselá nálada panovala také při natáčení legendárních Pelíšků, kde si při scéně s „nerozbitnými“ skleničkami vymyslela větu: „A skláři nebudou mít co žrát.“ Pak ale přišel krizový moment. „Když jsme měli točit scénu, v níž se její vnuk pokusí o sebevraždu v troubě, tak mi až ten den došlo, že přesně takhle zahynula její dcera. Celý štáb se snažil dělat jakoby nic a Stella asi také. Ale ve chvíli, kdy jsme záběr zkoušeli, tak ona o tom klukovi začala zcela spontánně mluvit v ženském rodě. Ještě teď mám husí kůži, když si na to vzpomenu,“ líčil pro idnes.cz režisér Jan Hřebejk.
Smích jako droga
Stella zůstala aktivní do pozdního věku. „Miluji smích, toužím ho slyšet z publika. Jedná se o určitou formu narkotika. To je můj balzám, elixír mládí,“ vysvětlovala. V roce 2001 letěla osobně představit do New Yorku film Babí léto.
„Představte si, že já ve svém věku jsem si musela zaplatit americké vízum na deset let dopředu. Když jsem se úředníků na ambasádě zeptala, jestli mi vízum platí i do amerického nebe, nechápavě zírali a ani se nezasmáli,“ vrtěla hlavou.
Ještě při oslavě svých posledních narozenin, kdy už byla těžce nemocná, si prý na chvíli šla lehnout, a zanedlouho se vrátila zpátky mezi hosty a bavila se s nimi. Zemřela před 20 roky, 18. května 2005.
