Článek
V italských Alpách panuje krutá zima. Závěje bičují ostré sněhové vločky hnané vichřicí a zadírají se do tváře jako roj zdivočelých bodavých špendlíků. Je leden 1944 a dvacetiletý Marcello Mastroianni (1924–1996) právě podniká nejodvážnější čin svého života – prchá z německého pracovního tábora.
Zatímco se v zasněžených velehorách snaží neztratit stopu, v hlavě mu zní jediná myšlenka: přežít. Do tábora se Marcello dostává v září 1943 jako mladý branec italské armády po zhroucení státu a podpisu příměří se spojenci. Německá armáda v reakci na to okamžitě obsazuje Itálii a začíná masově zatýkat italské vojáky, které následně internuje v pracovních táborech, aby je využila pro své válečné cíle.
Marcello je takto zajat a držen v táboře v severní Itálii, odkud se mu po několika měsících během mrazivé zimy podaří tak riskantně uprchnout. Zbytek války poté tráví v podkroví v Benátkách, v absolutní ilegalitě, bez dokladů a skoro bez jídla. Každé zabouchání na dveře pro něj znamená hrozbu popravy, což v něm zanechává trvalou nedůvěru k autoritám a palčivou potřebu rodinného bezpečí.
Doma mu tají bolestnou historii
Nejistota a nutnost neustálého skrývání, které Marcello zažívá za války, jsou jen zrcadlem jiného tajemství, jež po desetiletí prostupuje jeho rodinným životem. Příběhy o dramatickém přiznání matky Idy (1901 – 1996) na smrtelné posteli patří spíše do sféry novinářských mýtů než do reality. Pravdou sice zůstává, že Ida se rodí jako Ida Idelson do židovské rodiny v Minsku a po emigraci do Itálie přijímá identitu „Ida Irolle“, aby rodinu ochránila před antisemitismem.
Marcello se o svém původu dozvídá již v průběhu 80. let, když příbuzní pátrají po rodinných kořenech v archivech. Herec tehdy svou novou identitu přijímá s klidem a své partnerce Catherine Deneuve v soukromí říká: „To by vysvětlovalo mou melancholii a můj intelektualismus. Teď už alespoň vím, proč jsem takový, jaký jsem.“ Svou matku za její celoživotní mlčení nikdy neodsoudil, naopak ji vnímá jako ženu, která obětovala svou minulost pro bezpečí své rodiny.
Slepému otci a nedoslýchavé matce líčí v kině filmy
Za nablýskaným statusem „latinského milovníka“ se po celý život skrývají šrámy, které si odnáší z nuzného dětství. Svět si letos připomíná 30. výročí od hercova úmrtí a u příležitosti jeho nedožitých 102. narozenin přichází do kin nová, ve 4K restaurovaná premiéra jeho slavného filmu Natálie (1957). Diváci v kinech opět obdivují jeho uhrančivý pohled, Mastroianni však neumí brilantně ztvárnit melancholické hrdiny jen díky svému vrozenému talentu, ale i celoživotnímu tréninku empatie. Ten začíná v truhlářské dílně jeho chudého otce.
Jeho dětství střídá jedna krutá rána za druhou. Otec postupně ztrácí zrak, zatímco matka Ida přichází o sluch. Mladý Marcello je brává do kina a v přítmí sálu pro ně vytváří soukromý svět. Matce vypráví děj filmu přímo do ucha, zatímco otci barvitě popisuje každý pohyb herců. Právě zde, v neutěšených poměrech a snaze pomoci rodičům, nevědomky vypilovává svůj absolutní hlasový výraz a schopnost proniknout do nitra postav.
Od svůdníka k neschopným a impotentním milovníkům
Když v roce 1960 exceluje v kultovním Sladkém životě, média z něj okamžitě dělají prototyp neodolatelného svůdníka. Mastroianni však tento status k smrti nenávidí. Považuje ho za osobní klec a schválně si vybírá role paroháčů, slabošských intelektuálů nebo neschopných milovníků, aby lživý mýtus zničil.
V rozhovorech často s humornou nadsázkou vysvětluje, proč se tak důsledně vyhýbá rolím romantických hrdinů: „Po Sladkém životě mi pořád nabízejí role fešáků v modrém sáčku se zlatými knoflíky, které obletují ženy. Tak okamžitě jdu a zahraji si impotenta v Krásném Antoniovi, pak paroháče, pak těhotného chlapa nebo pilota v jedné velmi bizarní hostině…“
Tato strategie se stává jeho uměleckou zbraní. V dramatu Krásný Antonio (1960) ztvárňuje muže, jehož okolí považuje za Casanovu, ale on sám trpí impotencí, čímž vyvolává na hrdé Sicílii společenský skandál. V komedii Casanova '70 (1965) zase hraje majora, schopného milostného aktu pouze v momentě přímého ohrožení života. V satirickém snímku Velká žranice (1973) zase jako pilot Marcello podstupuje se svými přáteli bizarní sebedestruktivní hostinu, která se stává zrcadlem prázdnoty a úpadku měšťácké společnosti. A ve Zvláštním dni (1977) se jako homosexuální rozhlasový hlasatel stává zosobněním „zbytečného“ člověka pro fašistický režim, což mu vynáší nominaci na Oscara.
Dědictví krve a tvůrčí odkaz
Marcello Mastroianni během své bohaté kariéry ztvárnil více než 160 filmových rolí, čímž se zapsal do historie jako jeden z nejpracovitějších herců své generace. Jeho mimořádné umění ocenila i světová akademie, když získal tři nominace na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon, dvě ceny BAFTA a dvakrát zvítězil na filmovém festivalu v Cannes.
V soukromém životě byl otcem dvou dcer: s manželkou Florou Carabellou měl dceru Barbaru, s francouzskou herečkou Catherine Deneuve pak dceru Chiaru, která pokračuje v rodinné herecké tradici.
Chrání manželství i přes spalující románky
V soukromém životě Marcello prožívá spalující románky s nejkrásnějšími ženami světa. Catherine Deneuve, která po jeho boku prožila několik let, na něj vzpomínala jako na člověka, který byl v nitru mnohem křehčí, než jak ho vnímalo publikum: „Byl to muž plný rozporů. Jako herec měl neuvěřitelnou schopnost naslouchat a vcítit se, ale jako milenec byl často nedosažitelný, protože v jeho očích byl vždycky kousek smutku, do kterého vás nechtěl pustit.“
Faye Dunaway mu později dává ultimátum: buď rozvod, nebo rozchod. Marcello se však v slzách odmítá rozvést. Svou jedinou manželku Floru Carabellu (1926 – 1999) nikdy neopustí a zůstává s ní od roku 1950 až do své smrti. Rozbití rodiny pro něj představuje tabu. Má v genech hluboce zakořeněnou italskou úctu k tradičním rodinným hodnotám i strach z opuštění. Ten v něm umocňují traumatické válečné prožitky osamocení a skrývání.
Poslední stopa muže, co nechtěl být ikonou
Vnitřní smutek a prožité útrapy Mastroianni dokonale zúročuje v dramatu Natálie (1957) režiséra Luchina Viscontiho. Příběh osamělého Maria, který v nočních uličkách bezhlavě miluje dívku oddanou jinému muži, se nyní vrací na plátna. Původní kinomateriál dlouho trpí špatným kontrastem, kdy se detaily slévají do nečitelných ploch.
Nový 4K sken z originálního 35mm negativu od společnosti Cinecittà však poprvé odkrývá neuvěřitelnou vizuální hloubku. Každý pramínek stékajícího deště, padající umělý sníh v ateliérech i každičká emoce v Mastroianniho tváři získává nevídanou hloubku a čistotu.
Tento film možná nejlépe ukazuje, že Mastroianni nebyl jen fasádou. Byl to herec, který si svůj osobní smutek nesl s sebou, a ten je z jeho výkonů znát i po třiceti letech od jeho smrti. Mastroianni nikdy nestál o status ikony, naopak se jí celý život snažil unikat. Chtěl být jen člověkem, který má právo na vlastní zranitelnost.
