Bohuš Záhorský se rozváděl dvakrát se stejnou ženou. Životní lásku potkal až po padesátce

„Rohlíčky prý jsou dneska zvláště vypečené. Je tomu tak?“, táže se spíš pro formu Jan Werich (†75) jako Rudolf II. ve filmu Císařův pekař. Odpověď ho ale nemile překvapí: „Ne, není tomu tak, milosti. Ba naopak: Vypečené rohlíčky zvláště dnes nejsou. Jakýsi nepříčetný pekař rozdal císařské pečivo chudině…“, dí s noblesou, ale stejně zpocený strachy komoří Lang v podání Bohuše Záhorského.

Herec proslulý svým vybraným chováním na plátně, na jevišti i v soukromí tuhle roli nemohl nezískat. Byla to totiž vůbec první postava na první štaci, která ho opravdu zviditelnila: v Osvobozeném divadle. Jeho principálové, Voskovec s Werichem, ho jako Langa obsadili do hry Golem, která byla předobrazem budoucího velkofilmu.

Tou dobou už používal jméno, pod nímž ho později znaly miliony fanoušků. Narodil se ale před 120 roky, 5. února 1906, v Praze jako Bohumil Záhorský. Z kvinty reálného gymnázia odešel roku 1923 na Státní konzervatoř. Jako student účinkoval v představeních, která inscenoval experimentátor Jiří Frejka. Používal přitom pseudonym Bóža Horský. To aby jako „komediant“ nedělal ostudu otci, profesoru ČVUT Janu Záhorskému.

V roce 1925 studia přerušil a začal hrát naplno. Nejdřív v divadle Rokoko, pak ho angažovala společnost manželů Steimarových, Umělecké studio V. Gamzy, Frejkovo divadélko Dada a Moderní studio. Současně byl v letech 1927–1929 součástí voice – bandu E. F. Buriana. Odešel do Národního divadla v Brně (1929 až 1931) a odtud s Jindřichem Honzlem do pražského Osvobozeného divadla (1931–1935).

Ke konci německé okupace hrál v Intimním divadle a zůstal v něm i po osvobození, kdy bylo přejmenováno na Realistické. Nakonec zakotvil v činohře divadla národního, odkud odešel roku 1970 na odpočinek.

Před kamerou se poprvé ocitl ve 30. letech rovněž díky Osvobozenému divadlu, potažmo dvojici Voskovec a Werich. Zahrál si postupně v jejich filmovém debutu Pudr a benzín i v dalších komediích Hej rup! U nás v Kocourkově a Svět patří nám.

Do malých, ale dějotvorných rolí ho ve svých filmech obsadil i konkurenční smíchotvorce Vlasta Burian. Záhorský se objevil třeba ve Třech vejcích do skla, Katakombách nebo Roztomilém člověku. Po válce filmových rolí přibývalo a on v nich dostával větší a větší prostor.

Po komořím Langovi byl naprosto neodolatelný třeba jako zapálený propagátor abstinence a věrozvěst Arizonské obrody Goodman, otec krásné Jenifer v podání Olgy Schoberové. Vzpomínáte na jeho zoufalství a lamentace, když mu Josef Hlinomaz snědl housle?

Ke své nejslavnější roli krále Dobromysla ve slavné pohádce Šíleně smutná princezna se dostal náhodou. Původně do ní byl obsazen Rudolf Deyl mladší, který však v polovině natáčení ve věku 55 let zemřel.

„Na vyšetření v nemocnici zjistili, že má na plicích vodu, která byla až u srdce. Oni mu ji pak odsáli, ale našli tam i krev, a to avizovalo něco nedobrého. Tak mu vzali i kostní dřeň a přišli na to, že to je rakovina. Když mu rakovina sežrala ramenní kloub, museli mu dát bandáž, aby se vůbec mohl opírat o ruku,“ přiblížila vdova Dagmar v dokumentu Příběhy slavných.

Asi jedinou titulní roli si před kamerou zahrál ve vinařském seriálu Náš dědek Josef. Naposledy se divákům připomněl v roce 1979 jako starý Helliberg ve Vláčilově životopisném snímku Koncert na konci léta. Jeho hlas nezaměnitelným způsobem doprovázel večerníčkový seriál Krkonošské pohádky.

Záhorského první žena pocházela z Brna a byla provdaná za pana Josefa Bezdíčka (to jméno si zapamatujte). Kvůli Záhorskému ho opustila.

„Pan Záhorský sice nebyl žádný krasavec, ale měl velké charisma. Byl výborně vychovaný, takový vytříbený, dovedl se bavit, uměl v pravý čas říct ta správná slova. K ženám se choval dvorně a byl neuvěřitelně milý,“ říkala o něm Zita Kabátová (†99).

Kolegyně-herečky ho přezdívaly „Bonbónek“, protože měl vždycky upravený oděv a vypadal sladce. Chodil zásadně v perfektním obleku, ušitém na míru v krejčovském salonu, a vždy hezky voněl. A když s přáteli pobýval na dovolené u moře, úderem páté prý odcházel z pláže se slovy: „Pánové, uhodila hodina gentlemanů, dovoluji si vás pozvat na sklenku koňaku.“

Paní Záhorskou číslo jedna sice okouzlil, manželství ale netrvalo dlouho. Bohoušek, jak mu říkali pro změnu pánové z okruhu přátel, odešel do Prahy a to se s rodinným životem neslučovalo. Manželé sice spolu měli dceru Evu, společný život ale nakonec vzdali.

Na další oficiální svazek pak neměl „bonbónek“ řadu let ani pomyšlení. Situace se změnila, když se sblížil s kolegyní Vlastou Fabianovou. Jenže i ona byla vdaná. Za koho? Za jistého pana Bezdíčka… Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky a nepřebereš manželku stejnému muži.

V roce 1962 Josef Bezdíček zemřel a vypadalo to, že dalšímu sňatku už nestojí nic v cestě. Jenže vyšlo najevo, že Záhorského předválečná rozluka s první ženou je neplatná.

Herec musel proto znovu zažádat o rozvod a svou novou vyvolenou si mohl nakonec vzít až v roce 1971. Jemu bylo 65, jí 59 let. Žili pak spolu spokojeně a snad i šťastně v bytě s výhledem na Národní divadlo. Volné chvíle trávili na chatě v Kamenném přívoze, kam rádi zvali přátele, a Záhorský jim všem s chutí vyvařoval. Legendární prý bylo jeho „španělské rizoto s kraby“, dnes bychom asi řekli spíš paella.

Bohuš Záhorský zemřel 22. září 1980 v Praze ve věku sedmdesáti čtyř let. Jeho druhá žena a životní láska ho přežila o jedenáct roků.