Zahradník z pohádky Byl jednou jeden král se směl oženit teprve po smrti matky. Zemřel v chudobě a osamění

Dá se na něm skvěle demonstrovat, co pro herce znamená „přehrát se“ z jednoho typu postav do jiného. Zatímco jako zahradník z pohádky Byl jednou jeden král ještě okouzloval ztepilou postavou v dobovém kostýmu barrandovské výroby a pohazoval bujnou kšticí vlastní produkce, později se zabydlel na televizních obrazovkách jako pupkatý strejc v kalhotách přidržovaných kšandami v humorných scénkách pro obveselení pracujícího lidu.

Zdeněk Dítě (†81) se narodil před 105 roky, 19. listopadu 1920, na pražském Smíchově, jen pár stovek metrů od Švandova divadla, kam se na něj o několik desetiletí později chodilo. Jeho otec brzy zemřel a matka se na jediného syna nezdravě upnula. Stal se smyslem jejího života, dokonce si ho ve své soukromé režii obsadila do úlohy životního partnera a bylo pro ni naprosto nepřijatelné, že by si někdy mohl najít „jiné děvče“.

Přesto měl krásné dětství. V létě se koupal s kamarády ve Vltavě, v zimě sáňkovali na Petříně. O své budoucnosti snil klukovské sny, v nichž se stával jednou tramvajákem, podruhé astronomem, později i fotografem. K tomu měl jednu dobu i relativně blízko.

S kamarádem si vymysleli, že udělají sérii fotografií, na nichž budou v různých převlecích. Kvůli tomu se Zdeněk dokonce dopustil do té doby nemyslitelného prohřešku – ukradl doma mamince rtěnku. Díky tomu zjistil, že hrát si na někoho jiného ho vlastně baví, a tak během druhé světové války začal chodit na soukromé hodiny herectví.

Zároveň ale vystudoval reálné gymnázium, poté absolvoval ještě takzvaný abiturientský kurz na obchodní akademii v Karlíně a stal se účetním. Už v roce 1941 ale začal vystupovat s uměleckou skupinou Ruch a o dva roky později začal hrát při zaměstnání v nově založeném Divadle Větrník na Národní třídě.

Byl by sám proti sobě, kdyby se zároveň nesnažil dostat k filmu. Povedlo se mu to nejdřív jako komparzistovi. A v roce 1944, právě když získal angažmá v Divadle na Vinohradech, si ho povšiml režisér Miroslav Cikán a nabídl mu roli Miloše Toufara v psychologickém dramatu Předtucha podle stejnojmenného románu Marie Pujmanové.

Nebyl to splněný sen? Byl, ale jen na chvíli. Snímek se totiž nikdy nedočkal premiéry. Natáčení začalo na sklonku léta na Písecku, kde vzniklo několik exteriérových scén, pak ale bylo zastaveno. Režisér Cikán projekt nikdy nedokončil a natočený filmový materiál považují filmoví historici za ztracený. K námětu se sice v roce 1947 znovu vrátil Otakar Vávra, ten však měl o obsazení filmu jinou představu a postavu Toufara svěřil Rudolfu Hrušínskému.

Paradoxně byl Dítě díky tomu volný ve chvíli, kdy Martin Frič hledal představitele mladého rozmazleného knížete Roberta v romantické komedii Prstýnek. Do kin byla uvedena ještě před osvobozením a dodnes patří k nejoblíbenějším filmům pro pamětníky.

Už v nedokončené Předtuše a pak znovu v roce 1947 v Polibku ze stadionu se Zdeněk Dítě znovu setkal před kamerou se svou jmenovkyní Janou Dítětovou. Na dlouhá léta se tím v hlavách mnoha diváků usadila představa, že Dítě a o šest let mladší Dítětová jsou manželé, nebo přinejmenším sourozenci. Jednalo se ale opravdu jen o shodu jmen a ani vzdálenější příbuzenská vazba mezi nimi neexistovala.

V té době už měl Zdeněk po boku svoji velkou lásku Zdenu, tehdy ještě Grossovou. V tom, aby přijala jeho příjmení, bránila manipulativní matka. Vyhrožovala sebevraždou, kdyby se snad syn chtěl oženit a „opustit ji“. Na adresu jeho partnerky chrlila hrubé nadávky. Nakonec se stejně vzali, bylo to ale až po matčině smrti. Čekali 17 let.

Ano si nakonec řekli v soukromí, jen se svědky a několika kamarády. Přestože se velmi milovali, zůstalo jejich manželství bezdětné kvůli tuberkulóze, kterou oba v mládí prodělali. S tvrdou realitou se ale dokázali vyrovnat a vyčekané štěstí si naplno užívali. Rádi cestovali, během divadelních prázdnin vždy vyráželi za hranice.

Zdeněk mluvil velmi dobře francouzsky a uměl jednat s lidmi, takže se v cizině cítil jako ryba ve vodě. Své dovolené pravidelně zachycoval na kameru, materiál pak doma sám sestříhával a promítal přátelům. V roce 1989 ale jeho žena zemřela a Zdeňkovi se zhroutil celý svět. Všechno ztratilo smysl, cítil se osamělý a začínal být přesvědčen, že na něj všichni zapomněli. Nebyl daleko od pravdy.

Ve filmu si naposledy zahrál v roce 1986 starostu v hořké komedii Karla Kachyni Smrt krásných srnců. Jeho posledním televizním počinem se stala o tři roky později postava štamgasta v hospodě v koprodukčním historickém seriálu České televize Náhrdelník. Po celou kariéru pravidelně spolupracoval s rozhlasem a od roku 1951 i s dabingem, počet zahraničních herců, jimž propůjčil svůj hlas, se blíží stovce.

Krátce před Vánoci 1993 se sice stal jedním z prvních držitelů ceny Senior Prix Nadace Život umělce, údajně to však bylo naposledy, co vyrazil do společnosti. Pak se definitivně uzavřel do sebe a z bytu na pražském Smíchově vycházel jen výjimečně. Trpěl nedostatkem financí, k samotě se časem přidala Alzheimerova choroba.

„Zažil asi krušné poslední chvíle života, protože nikdo ho dlouho nepostrádal. A i když se poté všichni dozvěděli, že je nemocný, nikdo mu nepomohl, neměli důvod. I já jsem se to dozvěděl dodatečně,“ povzdychl si v České televizi režisér Václav Vorlíček. Když už začala být situace neúnosná, byl Dítě hospitalizován v léčebně dlouhodobě nemocných v Kralupech nad Vltavou, kde pak prý už jen smutně hleděl z okna. Zemřel 11. prosince 2001.

Je pohřben na vyšehradském hřbitově – ve společném hrobě s Vlastou Fabiánovou, Ljubou Hermanovou, Karlem Vlachem, Zuzanou Navarovou, Dagmar Sedláčkovou a dalšími. O pohřeb a uložení k poslednímu odpočinku se musela postarat nadace Život umělce.