Král odloudil svou filmovou princeznu manželovi: Veřejně se řešilo amorální chování slavného herce

Patří mezi herecké legendy. Miloval ženy, měl zvláštní vztahy s muži a prožil éru, kdy pracovat v branži znamenalo zachovávat loajalitu k režimu. Zemřel před 25 roky, 4. července 2000. Vladimír Ráž byl jedním z nejvýraznějších herců poválečné československé kinematografie. Jeho kultivovaný projev, hluboký hlas a noblesa šlechtice ho předurčily k rolím romantických hrdinů i mužů s autoritou.

Ale ruku na srdce: Vybavili byste si ho „na první dobrou“ v jiné roli než jako galantního krále Miroslava z pohádky Pyšná princezna? Přitom chybělo málo, aby se podle scénáře Bořivoje Zemana, Henryka Blocha a Oldřicha Kautského nikdy nenatáčelo.

Stejně jako všechny předlohy musel scénář na Barrandově projít schvalovacím řízením. Během něj byla například vyškrtána všechna kouzla, zůstala všeho všudy zpívající květina. Ale to ještě nestačilo.

Když už se zdálo, že pohádka bude ideologicky zcela nezávadná, vložila se do schvalovačky také spisovatelka Marie Pujmanová (†64), jedna z nejkovanějších komunistek v tehdejší kulturní frontě. Do svého výtisku scénáře podle časopisu Reflex vepsala následující: „Soudruzi. Takový naturalismus nemá v socialistickém filmu, navíc pro děti, co dělat. Král se zastaví, pozoruje hvězdy a močí…“

Jediný překlep nás tak málem připravil o pohádkovou klasiku (aktuálně je dostupná ve vysílání Prima+) a Vladimíra Ráže o hereckou nesmrtelnost. Před kamerou pak ale už s noblesou sobě vlastní ztvárnil pokyn „pozoruje hvězdy a mlčí“.

Vznikající dílo si však s sebou stejně neslo cejch problematičnosti. Asi proto nakonec nedostal režisér Zeman přidělený drahý barevný materiál z kapitalistické ciziny, ale natáčelo se černobíle. Ráž v jednom z pozdějších rozhovorů prozradil, že bylo v plánu natočit barevné pokračování, které mělo nést název Pyšná princezna královnou.

Scénář již byl dokonce schválen, avšak jemu ani filmové partnerce Aleně Vránové (92) se nelíbil. Vadilo jim údajně mnoho moderních a realistických prvků a absence původní pohádkové poetiky. Kdoví, co by říkal animované verzi, která měla premiéru v loňském roce…

Začátkem 50. let se natáčelo v Českém Krumlově, Hluboké nad Vltavou, Mokré Luce u Třeboně, samotné Třeboni, v Českých Budějovicích, v Průhonicích či u Panské skály. Legendární jízda na kládě, při níž pak Miroslav s Krasomilou unikli královským žoldnéřům, se natáčela pomocí triku v ateliéru, nicméně rybník, do něhož skočili, byl reálný a nacházel se u Starého mlýna na konci Jetřichovic. Taková práce lidi každopádně sbližuje.

Přestože oba hlavní představitelé, sličný Vladimír Ráž a krásná Alena Vránová, žili tou dobou ve spořádaných manželstvích, jejich svazky zásluhou neustálé vzájemné blízkosti na place brzy spořádané být přestaly.

O reakcích tehdejší Vladimírovy první manželky mnoho nevíme, můžeme jen předpokládat, že rozradostněná nebyla. Zato kroky Alenina chotě jsou zmapovány poměrně dobře. Byl jím tehdejší prominentní autor budovatelských básní, pozdější exulant Pavel Kohout (96). V rámci budování kariéry v době natáčení odjel s Fučíkovým souborem do Berlína na festival mládeže a svou ženu nechal doma. Když se vrátil, zjistil, že mu ji Ráž přebral.

Veřejně oba vyzýval, ať románek ukončí. Na schůzích se řešil jejich vztah jako protisocialistické amorální chování. Oba čelili veřejnému pohoršení. „Navštívil jsem dokonce svého soka v lásce. A nakonec jsem napsal divadelní hru o intelektuálovi, který odloudí svazačku jejímu milému. Hrozná hra, blábol, několikrát jsem se od té doby Aleně omluvil,“ uvedl před časem Kohout v České televizi.

Ráž a Vránová se ostatně brzy rozvedli, ačkoliv spolu měli dceru Markétu. Vladimír se pak oženil ještě jednou. Třetí manželství s Evou Rážovou bylo stabilnější a vydrželo až do jeho smrti. Jenže ani to zřejmě nebylo bez stínů.

„Byl to typ muže, kterému ženy padaly k nohám. Ale kdo ho znal lépe, věděl, že jeho srdce bylo komplikovanější než všechny role, které kdy hrál,“ vzpomínal jeden z tehdejších kulisáků Národního divadla.

Vladimír Ráž se narodil 1. července 1923 v západočeském Nejdku. Jeho cesta k herectví vedla přes pražskou konzervatoř a DAMU, od roku 1948 byl oporou Národního divadla. Hraní na jevišti i ve filmu mu šlo tak přirozeně, že už v padesátých letech byl hvězdou první velikosti. Všichni muži chtěli být jako on – a všechny ženy jeho.

Nezapomenutelné jsou jeho role v historických snímcích (Jan Hus, Z mého života, Občan Brych), ale právě Pyšná princezna (1952) ho navždy zapsala do srdcí národa. Jeho král Miroslav byl laskavý, vzdělaný a mužný – přesně takový, jakého chtěl národ Vladimíra Ráže vidět.

Vedle filmu a divadla byl i mistrem dabingu. Svůj sametový hlas propůjčil legendám světové kinematografie – Gregory Peckovi, Omaru Sharifovi nebo Peteru O’Toolovi. Děti ho znaly z pohádek, dospělí z televizních inscenací a rozhlasových her. Když Ráž mluvil, čas se na chvíli zastavil.

Zatímco mnohé jeho kolegy zlomily politické čistky nebo emigrace, Ráž kariérně přežil i normalizaci. Někteří mu to měli za zlé, jiní ho obdivovali za to, že nikdy neuhnul ze své důstojnosti. Objevily se i zkazky, že měl jisté kontakty mezi důstojníky StB, důkazy ale nikdy nikdo nepředložil.