Operetní diva Nelly Gaierová (†87) neznala mikrofon ani playback. Kvůli zářivému úsměvu si lakovala zuby na bílo

Milé mladé dámy: Vypadáte k světu, nejste úplná dřeva a dokážete z hrdla vyloudit i pár tónů, ze kterých vhodné filtry zvládnou vykřesat kousek čistého pěveckého projevu? Pak je velmi pravděpodobné, že se dřív nebo později vypravíte na konkurz do muzikálu. A třeba i uspějete a budete chvíli slavné.

Cornélia Gaierová, známá později jako Nelly, to měla začátkem 30. let minulého století trochu složitější. Přinejmenším proto, že nic jako muzikál tehdy neexistovalo. Nebyly ani mikrofony, zesilovače, natož playback. Hudebním scénám vládla opereta a veškerá technika musela být přítomna v hrdle. Zato byla slavná půl století.

Narodila se 3. října 1908 v Hradci Králové c. k. rakouskému důstojníkovi, který padl v 1. světové válce. Po matce, výborné klavíristce, zdědili Nelly i její bratr a sestra hudební nebo spíš všeobecně umělecké nadání. Bratr hrál skvěle na varhany, sestra sedávala u klavíru při koncertech České filharmonie.

V dětství se chtěla stát baletkou, ale zvítězil zpěv. Začala jej studovat na Státní konzervatoři u sopranistky a hudební pedagožky Doubravky Branbergerové, u které absolvovala v roce 1930. Nellyin hlas byl posazený níž – osciloval mezi mezzosopránem a altem. Každopádně ale zněl skvěle, jinak by se z jeviště ani nedonesl k divákům v zadních řadách.

A chodila jich na ni spousta. Po ukončení studií hrála v operetních scénách v Ostravě (1931–1932), Plzni (1932–1934), pražské Velké operetě (1935–1940) a holešovické Uranii (1940–1942). Tam přešla proto, aby nemusela hrát německy.

Po válce se nejprve stala členkou souboru Divadla 5. května, jehož revoluční rada zabrala po osvobození dvě dosavadní německá divadla, Neues deutsches Theater (dnešní Státní opera Praha) a Kleine Bühne (naposledy divadlo Minor na Senovážném náměstí, jehož budova byla v roce 1999 zbourána).

Hned po první sezóně ale soubor zasáhla návštěvnická krize, takže došly peníze, pročež Nelly raději opět změnila angažmá. Přešla do Divadla V+W, které odstartovalo novou éru v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici, v místech, kde před válkou působilo legendární Osvobozené divadlo. Ani tato scéna ale neměla dlouhou životnost.

Poslední inscenace Divotvorný hrnec, která se stala evropskou premiérou této muzikálové novinky, byla navzdory kouzelnému jihočeskému vodníku Čochtanovi v podání Jana Wericha pro tehdejší strážce kultury nepřijatelná. Označili ji za vpád americké ‚pakultury‘ do socialistické přítomnosti. Navíc Werichův parťák Voskovec hned na jaře 1948 legálně odjel do Paříže, kde se stal zaměstnancem UNESCO, takže divadlo, výrazně oslabené jeho nepřítomností, ukončilo už v červenci činnost. Divotvorný hrnec se přesunul na karlínskou scénu, do tehdejšího Divadla státního filmu, a s ním i Nelly a dočasně také Jan Werich.

Gaierová byla přesně to, čemu se říkalo operetní diva. Měla všestranné herecké i pěvecké nadání, vrozený temperament, šarm, noblesu a zároveň nadhled a schopnost sebeironie. Opravdu legendární se stala v roce 1966 rolí dohazovačky Dolly Leviové ve slavné Hello, Dolly!. No a to už byl muzikál.

Nabídku na hlavní postavu přitom původně dostala velká hvězda prvorepublikového filmu Adina Mandlová (†81), která se kvůli ní dokonce vrátila po 20 letech z emigrace. Dokonce už začala zkoušet. Jenomže nakonec musela své místo přenechat Gaierové a vrátit se zpět do Spojeného království.

O důvodech se dlouho spekulovalo. Říkalo se, že Nelly Adině lidově řečeno namydlila schody, ale dobová propaganda šířila verzi, že Mandlová na roli nestačila. Podle deníku Aha! v tom měla prsty StB. Když se Adina Mandlová vrátila do rodné země, byla sice plná naděje, ale zároveň nežádoucí pro režim. Jakmile si se svou přítelkyní Ljubou Hermanovou zašla do vyhlášené čínské restaurace ve Vodičkově ulici, StB jim byla v patách, umístila prý do kytice na stole štěnici. No a tak si soudruzi poslechli, jak si z nich obě herecké legendy dělají šoufky…

Před kamerou se Nelly Gaierová začala objevovat brzy po svém příchodu do Prahy. Debutovala hned titulní rolí. Režisér Oldřich Kmínek ji obsadil jako zpěvačku Dariu Rovinskou do melodramatu Klub tří. Její rozhodnutí nehrát německé divadlo ale později znamenalo, že dostala stopku i ve filmu, nebo přinejmenším neměla tolik prostoru.

Po válce sice rolí opět přibylo, pro dámu jejího ražení ale měli režiséři většinou nabídky typu „dámy s psíkem“ nebo „dámičky ze společnosti“. Tu si zahrála v klenotu socialistického realismu, v Anně proletářce. O mnoho let později se stala třeba starou baronkou ve Fešáku Hubertovi, dvorní dámou v Šaškovi a královně, nebo rozšafnou starou upírskou šlechtičnou ve Svatbě upírů. Nezapomenutelná je ale jako teta Dita v komedii Já už budu hodný, dědečku!

Gaierová nahrála také několik gramofonových desek, vystupovala v rozhlase i televizi. Za celoživotní mistrovství v operetě obdržela v roce 1993 Cenu Thálie. A hrála dál. I poté, co se lidé kolem ní začali domnívat, že už by mohla místo na scéně přenechat jiným.

„Nelly si lakovala zuby bílým lakem na nehty, aby je mohla okázale na jevišti ukazovat. Když jsem s ní dělala My Fair Lady, tak už jí nikdo nerozuměl. Dušovala jsem se, že takhle skončit nesmím,“ prozradila později v jednom z rozhovorů další diva, tentokrát operní, Dagmar Pecková.

Nelly Gaierová zemřela 30. října 1995 v Praze, krátce po svých osmdesátých sedmých narozeninách.