Vřískot a 30 let od prvního telefonu: Atmosféra na place byla mrazivě autentická

Když se v roce 1996 v kinech poprvé ozve osudová otázka: „Máš rád strašidelné filmy?“, nikdo netuší, že právě sleduje vzkříšení mrtvého žánru. Horory v devadesátkách melou z posledního, postavy jsou tupé a vrahové okoukaní.

Pak ale přichází režisér Wes Craven se zabijákem, který nefuní jako gólman pod hokejovou maskou, ale s obětí si nejdřív popovídá o filmech. Vřískot není jen horor, je to ironická hra na schovku, kde se pravidla žánru porušují vteřinu poté, co jsou vyslovena.

Ikonická maska, která dnes patří k halloweenské klasice stejně jako dlabaná tykev, se přitom do filmu dostává naprostou náhodou. Štáb ji nenachází v designovém studiu, ale objevuje ji zapomenutou v koutě jednoho opuštěného domu během obhlídek lokací. Wes Craven okamžitě ví, že má svého vraha. Studio sice protestuje, že maska vypadá „lacině“ a jako „špatný vtip“, ale režisér si ji neústupně prosazuje. Tato tvář, inspirovaná Munchovým Výkřikem, se stává symbolem děsu, který sice nemá jasné rysy, ale disponuje zatraceně černým smyslem pro humor.

Atmosféra na place je místy až mrazivě autentická, k čemuž přispívá i technologický pokrok. Vřískot je jeden z prvních snímků, kde mobilní telefon hraje hlavní roli. Herci v zápalu boje a úprku před Ghostfacem skutečně mačkají tlačítka na rekvizitách, které jsou reálně zapojené. Výsledek je bizarní: produkce musí neustále vysvětlovat policii, proč z natáčecího placu přicházejí desítky zoufalých volání na tísňovou linku 911. „Vypadá to, jako by se v Santa Rose skutečně vraždilo,“ šeptá se mezi členy štábu, zatímco operátoři na centrále šílí. A posílají na místo hlídky, které pak musí režisér osobně uklidňovat.

Nejslavnějších prvních deset minut v historii hororu patří Drew Barrymore. Její postava Casey Beckerová má být hlavním lákadlem, ale Craven ji nechává zemřít hned v úvodu. Chce prostě divákům jasně ukázat, že tady není v bezpečí nikdo.

Aby z Drew dostal ten nejčistší děs, používá režisér drsnou metodu. Barrymore je známá milovnice zvířat, a tak jí Craven mezi klapkami vypráví srdceryvné příběhy o jejich týrání. „Pláču a jsem v totálním šoku. Wes se na mě jen podívá a chladně zahlásí: Kamera běží!“ popisuje herečka po letech. Její vyčerpaný a ubrečený obličej tak není prací maskérů, ale výsledkem cíleného psychického nátlaku.

Wes Craven musí svádět brutální bitvy nejen s vrahem v masce, ale hlavně s cenzory z MPAA. Ti jsou z Vřískotu v šoku a osmkrát mu ho vrací s tím, že je to příliš násilné. Režisér musí vystřihovat vteřiny, kde krev stříká příliš vysoko. Nejhůř nese scénu s vykuchaným tělem na stromě. „Vypadá to moc realisticky, musíte to ztmavit,“ diktují mu úředníci.

Craven nakonec používá trik: tvrdí jim, že jiný záběr nemá a že bez toho film ztratí smysl. Nakonec mu to prochází jen díky tomu, že film označuje za satiru. V zákulisí se přitom spotřebuje přes 200 litrů umělé krve, která je tak lepkavá, že se z ní herci musí po každém záběru doslova vysekávat horkou vodou.

Závěrečná scéna v kuchyni se točí dlouhých 21 dní a herci jsou na pokraji sil. Skeet Ulrich, který hraje Billyho, dostává během zápasu skutečnou ránu deštníkem přímo do hrudi. Problém je, že Ulrich má v těle po staré operaci kovové svorky a deštník ho zasahuje přesně do nich. Jeho bolestivý výkřik ve filmu je tedy naprosto autentický.

Matthew Lillard zase v záchvatu improvizace praští kolegyni televizí a pak upřímně křičí: „Vždyť jsi mě málem zabil!“ Tato agresivní energie dělá z finále jeden z nejintenzivnějších momentů hororové historie, kde se hranice mezi hraním a skutečným bojem o dech nebezpečně stírá.

Aby reakce herců na tajemného volajícího působily co nejpřirozeněji, odmítá Craven používat nahrávky. Dabér Roger L. Jackson je fyzicky přítomen na place, ale zůstává schovaný tak, aby ho herci neviděli. Telefonuje jim přímo do ucha zpoza rohu nebo z dodávky zaparkované před domem. „Ten hlas je tak znepokojivý, že se ho vážně začínáme bát. Nikdy nevíme, kde ten chlap zrovna stojí,“ přiznává Neve Campbell. Mezi herci tak panuje neustálé napětí, které se dokonale přenáší na plátno.

Znalci žánru se shodují, že existují horory, na které se člověk podívá a okamžitě na ně zapomene, a pak jsou ty, které navždy změní pohled na zamčené dveře a noční zvonění telefonu. Vřískot je v tomto ohledu jako břitva – zůstává ostrý, studený a i po třech dekádách dokáže diváka pořádně říznout do živého. Snímek, který v kinech vydělal přes 170 milionů dolarů, nastartoval éru, kde Ghostface funguje jako nesmrtelný přízrak.

Ten se pravidelně vrací v dalších pokračováních, aby dokázal, že v dnešní době sociálních sítí a digitální anonymity je strach z neznámého volajícího možná ještě aktuálnější než v „analogových“ devadesátkách. Vřískot tak zůstává dokonalou esencí doby, kdy se lidé k smrti bojí zvednout sluchátko, a přitom uvnitř cítí neodolatelné nutkání to udělat.