Trůn za postel: Královská vlastizrada ve stínu hákového kříže

Londýn se v prosinci 1936 topí v sychravé mlze, ale v britských domácnostech je horko k zadušení. Miliony lidí hypnotizují u rádiových přijímačů, které praskají statickou elektřinou. Král Eduard VIII. usedá k mikrofonu.

Jeho hlas je sice pevný, ale ruce se mu pod stolem lehce chvějí. „Považuji za nemožné nést těžké břemeno odpovědnosti a plnit své královské povinnosti bez pomoci a podpory ženy, kterou miluji,“ ozývá se éterem. Svět právě v přímém přenosu sleduje největší politické zemětřesení století. Zatímco v ulicích lidé pláčou nad „romancí věků“, v tmavých chodbách Buckinghamského paláce a v kancelářích tajné služby MI5 panuje zcela jiná atmosféra. Tady se ozývá jen úlevné vydechnutí. Elity vědí, co veřejnost netuší: tenhle muž v koruně je pro Británii časovanou bombou.

Eduard, kterému přátelé říkají David, je hvězdou večera každé divokého party v Londýně. Je pohledný, má v sobě klukovský šarm a jeho styl kopíruje každý mladý muž v impériu. Pije gin, tančí na jazz a otevřeně dává najevo, že tradice jeho otce, upjatého Jiřího V., jsou mu k smíchu. „Život je příliš krátký na to, abychom ho proseděli na trůnu v zaprášeném sále,“ říká s úsměvem své aktuální milence. Jenže jeho slabost pro vdané ženy dělá vrásky vládním poradcům. Eduard nehledá královnu, hledá někoho, kdo mu bude vládnout.

V lednu 1931 vchází do jeho života Wallis Simpsonová. Scéna jako z dramatu: zakouřený sál u lady Furnessové, cinkání skleniček a pak ONA. Wallis není klasická kráska, má ostré rysy a až příliš štíhlou postavu, ale její sebevědomí je drtivé. Když k ní princ přistoupí a pronese nějakou zdvořilostní frázi o počasí, Wallis se na něj podívá s neskrývanou drzostí. „Opravdu se mě ptáte na tohle, pane? Čekala jsem od budoucího krále něco originálnějšího,“ odsekne. Eduard v tu vteřinu vypadá jako zasažený bleskem. Našel svou dominu.

V soukromém apartmá prince se Wallis pohybuje jako majitelka, nikoliv jako host. Komanduje služebnictvo a k Eduardovi se chová způsobem, který hraničí s urážkou majestátu. „Davide, neseď tak hloupě! Narovnej se a přines mi drink,“ křikne přes místnost. A budoucí král? Skáče jako poslušný pes. Tahle dynamika, kde se mocný vládce mění v submisivního milence, je hnacím motorem jejich vztahu.

Jenže zatímco v ložnici vládne vášeň, v kancelářích rozvědky se hromadí složky. MI5 sleduje každý Wallisin krok. Reporty mluví jasně: Wallis Simpsonová udržuje podezřele blízké vztahy s německým velvyslancem Joachimem von Ribbentropem. Do paláce prý každé pondělí chodí kytice sedmnácti karafiátů – symbol počtu jejich společných nocí. Wallis není v očích vlády jen „rozvedená Američanka“, je to bezpečnostní riziko. Šeptá se o ní, že je německou agentkou. A má za úkol ovlivňovat britskou politiku skrze královu postel.

Píše se rok 1936. Eduard nastupuje na trůn, ale jeho chování děsí premiéra Baldwina. Král naprosto ignoruje pravidla bezpečnosti. Na jeho pracovním stole leží vedle rozpitých koktejlů otevřené „červené krabice“ s přísně tajnými státními dokumenty. Wallis v nich listuje, zatímco si lakuje nehty. Eduard jí vykládá o pohybech vojsk i o strategických plánech, jako by šlo o klepy z večírku.

Ve vzduchu už je cítit pach války. Hitler upevňuje moc a Eduard se netají svými sympatiemi k nacistickému řádu. „Německo je budoucnost. Musíme se s nimi domluvit, ne proti nim bojovat,“ prohlašuje otevřeně před zděšenými ministry. Pro britský establishment se situace stává neudržitelnou. Wallis není jen nevhodnou nevěstou pro anglikánskou církev. Je to žena, která drží v rukou klíče od bezpečnosti celého impéria a pravděpodobně je ochotná je prodat Berlínu.

Před domem Wallis Simpsonové postávají v prosincové noci hloučky reportérů s blesky připravenými k akci. Wallis ale nečeká na ranní vydání novin. Narychlo balí kufry a za doprovodu královského ochránce prchá do Francie. „Musíš odjet, Wallis. Tady tě roztrhají zaživa,“ šeptá jí král do telefonu. Zatímco ona mizí v bezpečí vily na Riviéře, Eduard zůstává v paláci sám proti celému britskému establishmentu.

Atmosféra v kanceláři premiéra Baldwina je hustá tak, že by se dala krájet. Žádné ústupky. Církev, parlament i britská veřejnost jsou jednotní: rozvedená Američanka na trůn nesmí. Král má na výběr – korunu, nebo ji. Eduard se neptá, neváhá. Podepisuje abdikační listinu se stejnou lehkostí, s jakou se podepisuje na účet v baru. V tu chvíli se z krále stává pouhým vévodou z Windsoru a žezlo přebírá jeho bratr jako král Jiří VI. Ten zemi provede nejtěžšími lety války až do své smrti v roce 1952. Po něm na trůn usedá jeho nejstarší dcera Alžběta II. (1926–2022), jejíž rekordní vláda skončila teprve nedávno, kdy ji vystřídal její syn a dnešní panovník, král Karel III.

Eduard opouští rodnou zemi na palubě torpédoborce. Nevypadá jako zlomený muž. Vypadá jako někdo, kdo se právě osvobodil z vězení.

V Evropě v roce 1937 již doutná nenávist a strach z hákového kříže. Zamilovaní novomanželé Windsorovi si ale užívají bezstarostnosti exilu. Jenže jejich další cesta nevede do Londýna za rodinou, ale do srdce Třetí říše. Na Obersalzbergu, u Hitlerova Orlího hnízda, Eduard a Wallis vystupují z limuzíny s širokými úsměvy. Zatímco zbytek světa sleduje nacistické zbrojení s hrůzou, vévoda z Windsoru si s Hitlerem podává ruku, jako by šlo o starého známého z golfového klubu.

Scéna je mrazivá. Eduard prochází řadami esesáků a jeho ruka se zvedá v nacistickém pozdravu. Není to náhoda, není to omyl. „Německo je v úžasné formě,“ libuje si před novináři. Wallis září, Hitler ji hostí jako skutečnou královnu, čehož se jí v Londýně nikdy nedostalo. Právě tady, u čaje a zákusků, se rodí plán, o kterém budou historici spekulovat další desítky let: Hitler chce Eduarda zpátky na trůně jako loutkového krále, až nacisté dobijí Británii.

V roce 1940 německá armáda drtí Francii a manželé Windsorovi narychlo prchají do Lisabonu. Jenže tentokrát je nesleduje jen bulvár, ale i němečtí agenti v rámci operace Willi. Jejich úkol? Únos vévody a jeho návrat do čela Británie, až se jí zmocní fašistická vojska. Eduard se v Lisabonu chová víc než podezřele. Místo aby burcoval svůj lid k odporu, posílá vzkazy svým německým přátelům.

„Bombardujte je víc, jen tak Británie pochopí, že musí uzavřít mír,“ tato slova, která později vyplouvají na povrch v tajných „marburgských“ dokumentech, znějí jako rozsudek smrti jeho pověsti. Premiér Winston Churchill má všeho dost. Chápe, že pokud Eduard zůstane v Evropě, stane se pro Hitlera zákeřnou zbraní. Vše končí tvrdým ultimátem: buď Eduard přijme funkci guvernéra na Bahamách – v podstatě v luxusním vyhnanství uprostřed oceánu – nebo stane před vojenským soudem za vlastizradu.

Tropické slunce pálí do bílého písku Nassau. Pro někoho ráj, pro Eduarda a Wallis potupné vězení. Winston Churchill je nechal uklidit tak daleko, jak jen to šlo. Vévoda z Windsoru tu sice zastává úřad guvernéra, ale jeho dny vyplňuje jen hraní golfu a neustálé stížnosti na vlhkost vzduchu. Wallis je nepříčetná. „Tohle je plivnutí do tváře! Udělali z nás vězně v ráji!“ křičí v guvernérském paláci.

FBI má Nassau pod drobnohledem. Agenti v utajení sledují každý jejich krok a každou depeši. Podezření, že Wallis dál komunikuje s německými kontakty, nepolevuje. Eduard působí jako zlomený muž, který ztratil směr. Když se dozvídá o bombardování Londýna, jeho reakce je děsivě chladná. „Kdybych byl králem já, k válce by nikdy nedošlo,“ opakuje jako mantru. Pro Británii v čele s jeho bratrem Jiřím VI., který se pod tlakem náletů mění v národního hrdinu, je Eduard už jen stínem minulosti.

Konec války. Evropa slaví vítězství, ale pro manžele Windsorovy začíná dlouhá podzimní sezóna jejich života. V luxusní vile v Paříži tráví zbytek svých dnů v jakémsi bizarním vakuu. Jsou to profesionální celebrity. Chodí na večírky, pózují pro fotografy, ale v politice už neznamenají vůbec nic. Eduardův vztah s královskou rodinou je na bodu mrazu. Matka, královna Marie, mu nikdy neodpustila. „Zradil jsi krev i povinnost,“ zní nevyslovený verdikt z Londýna.

Wallis se mění v křečovitou figurínu, posedlou módou a dietami. „Žena nemůže být nikdy dost bohatá ani dost štíhlá,“ je její nové motto. Eduard ji dál zbožňuje, ale v jeho očích je vidět prázdnota. Když v roce 1972 umírá na rakovinu, Wallis stojí u jeho postele v Paříži sama. Královská rodina mu sice povolí pohřeb ve Windsoru, ale Wallis je tam přijata jen s mrazivou zdvořilostí. Je to konec jedné éry, která mohla skončit tragédií pro celý svět.

Archivy v Marburgu vydávají svá tajemství. Historici listují dokumenty, které potvrzují to nejhorší: Eduard VIII. byl skutečně ochoten stát se loutkou v Hitlerových rukou. Jeho „velká láska“ k Wallis byla sice autentická, ale zároveň se stala dokonalou zástěnou pro jeho politickou naivitu a nebezpečné ambice.

Příběh, který začal jako pohádka o králi, který dal přednost srdci před trůnem, končí jako varování. V oné „zlaté kleci“, kterou si sami vybrali, zůstali až do konce – obklopeni luxusem, ale izolováni od národa, jemuž měli vládnout. Pro čtenáře zůstává otázka: Byl Eduard největším romantikem historie, nebo jejím nejurozenějším zrádcem? Odpověď leží někde mezi ložnicí v Paříži a bunkrem v Berlíně.