Vražedná blondýnka: Norma Jean stvořila Marilyn, aby ji nakonec zahubila

Představte si, jak dnes v Brentwoodu na terase upíjí šampaňské, v očích má moudrost stoleté stařeny a s ironickým klidem sleduje digitální cirkus, stále se klanějící jejímu obrazu.

Právě tady, v tiché luxusní čtvrti Los Angeles, si Marilyn Monroe (1926 – 1962) poprvé koupila vlastní dům, aby zapustila kořeny a utekla před blesky bulváru. Jenže místo klidného stáří tu našla jen svou poslední scénu. Marilyn letos slaví stovku, ale místo vrásčité tváře nám osud nechal jen tu dívku s vlající sukní a úsměvem, který pálí i přes monitor.

Je to mýtus zamrzlý v čase, neuvadající ikona, protože zemřela vteřinu předtím, než by jí svět stačil ublížit ještě víc. „Hollywood je místo, kde vám zaplatí tisíc dolarů za polibek a padesát centů za vaši duši,“ říká s oblibou a netuší, že tu svou tam nakonec nechává do posledního kousku.

Její příběh není o úspěchu, je to zběsilý útěk. Norma Jean Mortenson nezačíná v saténu, ale v pěstounských rodinách, kde se jako malá, koktavá holka schovává v kinech před realitou. Právě tam se rodí její sen o jiném životě. „Nikdo mi nikdy neřekl, že jsem hezká, když jsem byla malá. Všem holčičkám by se mělo říkat, že jsou krásné, i když nejsou,“ vzpomínala později, když jí u nohou ležel svět. Cesta z továrny na letadla až na vrchol je vykoupena ztrátou soukromí. Norma Jean musí zemřít, aby se zrodila Marilyn – bytost sice neumějící vařit, ale dokazující rozbušit srdce každému muži na planetě.

Když se řekne Marilyn, každému naskočí Sugar Kane Kowalczyk z nesmrtelné komedie Někdo to rád horké. Její komediální talent je odzbrojující, i když natáčení je pro štáb noční můrou. Marilyn zapomíná texty a chodí pozdě, ale jakmile se zapne kamera, dějí se zázraky. Jack Lemmon i Tony Curtis v zákulisí skřípou zuby, ale nakonec uznávají, že bez ní by film byl poloviční. Stejně tak v hitu Páni mají radši blondýnky, kde jako Lorelei Lee v růžových šatech definuje zlatou éru Hollywoodu. „Diamanty jsou nejlepším přítelem dívky,“ zpívá tehdy a svět jí věří každé slovo, i když ona sama zoufale hledá spíš někoho, kdo by ji prostě jen držel za ruku.

Ten slavný úsměv je nejdokonalejším maskovacím manévrem historie. Studia prodávají Marilyn jako „hloupou blondýnku“, ale uvnitř téhle škatulky se dusí inteligentní žena studující herectví u slavného Lee Strasberga. Zatímco muži sní o jejím těle, ona touží, aby ji někdo vzal vážně. „Můj problém je, že jsem pro všechny jenom věc. Nikdo nechce vědět, co si myslím nebo co cítím,“ stěžuje si terapeutovi. Svůj boj s depresemi řeší hrstmi prášků zapíjených alkoholem, zatímco na place na ni čekají stovky lidí. Je jako motýl v bouři – úchvatná na pohled, ale s křídly drolícími se při každém doteku na prach.

Její milostný život připomíná tragédii s vůní drahého parfému. Hledá otce, ale nachází jen majetnické manžely nebo mocné milence. Joe DiMaggio ji miluje tak moc, až ji chce zamknout před světem a zakazuje jí i pózování nad větrákem v Slaměném vdovci. Arthur Miller v ní sice vidí múzu, ale nakonec si do deníku zapisuje, jak ho její labilita ničí. A pak jsou tu bratři Kennedyové. Legendární „Happy Birthday, Mr. President“ není jen píseň, je to veřejný vzdech ženy nemající co ztratit. „Je to jako být v tunelu, kde na konci není světlo, jen další tunel,“ šeptá v jednom z posledních rozhovorů, zatímco ji každý rozchod sráží hlouběji do propasti.

Srpen 1962 zůstává černou skvrnou na lesku Hollywoodu. Smrt v šestatřiceti letech dělá z Marilyn mučednici. Nalézají ji nahou právě v jejím domě v Brentwoodu, s telefonem v ruce, jako by se i v poslední vteřině snažila dovolat pomoci, která nikdy nepřichází. Právě tahle tragédie jí zajišťuje nesmrtelnost – nikdy nestárne, nikdy nehraje babičky v béčkových seriálech. Angeles.

„Marilyn není nejlepší herečka, ale má v sobě světlo svítící jen pro tebe, i když tam sedí dalších milion lidí,“ řekl po její smrti Milton H. Greene, jeden z jejích nejbližších spolupracovníků. Nafotil s ní tisíce snímků (včetně slavné série v baletní sukýnce). Pomůže jí založit vlastní produkční společnost a na čas jí poskytne i domov, aby ji vyvlekl z vlivu studií.

I v roce 2026, v éře umělé inteligence, zůstává Marilyn Monroe nedostižným originálem. Mnoho žen kopíruje její chůzi i styl, ale vždycky z toho vychází jen levná napodobenina. Marilyn totiž není jen o líčení, je o té zvláštní kombinaci zranitelnosti a síly. Je symbolem sexu, který vás zároveň prosí o objetí. Letos by jí bylo sto let a svět by jí možná stále tleskal vestoje.

Protože Marilyn Monroe není jen jméno. Je to vzpomínka na dobu, kdy hvězdy sice zářily z nedosažitelné dálky stříbrného plátna, ale pod nánosem líčidel to stále byly bytosti z masa, kostí, krve a mnohdy nekonečného smutku. Právě tenhle lidský rozměr vytvořil z Normy Jean ikonu, kterou ani po století nikdo nedokázal nahradit.