Štěchovický syndrom: Kuchař a trojitý agent pronásledují 35 let přízrak s hákovým křížem

Temný stín šachty, těžký zápach zatuchlé vody a všudypřítomné napětí. V hloubce několika metrů pod povrchem štěchovických lesů se ozývá neúnavný tlukot sbíječek. Dva muži, které po 35 let spojuje stejná obsese, stojí na pokraji propasti mezi historickou realitou a největší mediální mystifikací moderních českých dějin.

Vteřiny dělí lovce pokladů od pravdy. Buď vyzvednou z podzemí pohřbené zlato i nejtajnější dokumenty Třetí říše, nebo svou posedlost na chvíli zkrotí – než seženou další sponzory a začnou kopat zase jinde. Právě zde, v lesích katastru Štěchovice pod Medníkem, se protínají a osudově spojují životní dráhy dvou nejznámějších českých hledačů: Helmuta Gaensela (1944–2026) a Josefa Mužíka (1948–2025). Jako reportér jsem u této bitvy od úplného začátku a jako očitý svědek sleduji jejich marné tažení téměř po celou dobu.

Mužíkovy vojenské stany utopené v blátě uprostřed lesů ostře kontrastují s luxusní recepcí pražského Parkhotelu, kde Gaensel začíná své tažení. Tito dva muži představují odlišné vesmíry, a přesto mají stejnou diagnózu: štěchovickou zlatou horečku. Od roku 1991 spolu dlouhých 35 let bojují o to, kdo jako první vyrve posázavským roklím bájné nacistické zlato a tajné dokumenty.

Příběh o tajemných bednách se začíná psát v roce 1945. Ke konci války má velitel ženijní školy SS v Hradištku Emil Klein velet ukrytí možná stovek beden s písemnostmi v podzemních štolách. Zajatci z nedalekého koncentračního tábora, kteří se na pracích podílejí, jsou zastřeleni, aby se zahladily stopy. A právě Gaensel má, o mnoho let později od Kleina, vězněného v tehdejším československém kriminále, mapu k pokladu získat.

Dne 11. února 1946 americká armáda tajně a bez vědomí československých úřadů otevírá šachtu v Hradištku a odváží 30 beden s protektorátními dokumenty K. H. Franka do Německa. Po ostrém diplomatickém protestu Američané materiály vrací. Dokumenty následně slouží jako klíčové důkazy u soudu. Spekulace o tom, že Američané našli jen zlomek ukrytého bohatství, dávají vzniknout budoucí legendě.

„Jdu vyzvednout štěchovický poklad. V 180 bednách jsou tajné dokumenty, v 90 zlato a cenné předměty,“ odpovídá mi v květnu 1991 bez váhání elegán na schůzce, kde kreslí vzdušné zámky o miliardovém bohatství. Naše redakce okamžitě pouští do tisku exkluzivní senzaci. Gaensel, který mi později prozradí, že je ve hře špiónů dokonce trojitým agentem, sází jeden trumf za druhým. Mluví o tajuplné Kleinově mapě a suverénně odhaduje své šance: „O existenci pokladu jsem přesvědčen na 110 procent. O tom, že ho najdu na 99,9 procent.“

Podle něj čeká v podzemí celkem 540 beden, mimo jiné obsahující zakladatelské akcie koncernu IG Farben či Kruppových závodů. „A také důkazy o tom, jak daleko byl Hitler s vývojem atomové bomby a dalších zázračných zbraní,“ ohromí mě vizí plánů tajných zbraní.

Gaensel zakládá firmu Omnia a začíná masivně těžit svahy vrchu Medník. Zatímco do akce pumpuje miliony od naivních sponzorů a operuje s nejmodernějšími georadary, na adresu chudšího konkurenta Mužíka se jen jízlivě ušklíbne: „Mužík vůbec netuší, o čem je řeč. Zatímco on se tam s tou svou partou nadšenců lopotí v blátě s lopatami a raduje se ze starého drátu, mně pod rukama proudí západní kapitál. Než ten kluk stačí vykopat hlubší studnu, já už mám ty bedny na kamionech směrem na Západ.“

Napětí kolem Hradištka rapidně stoupá, když Gaensel přichází s novou verzí: nacisté prý výbušniny a bedny uschovali přímo do tělesa Štěchovické přehrady. Hrozí, že při pokusu o jeho nalezení hráz vyletí do povětří a zdevastuje údolí Vltavy. Hned po zveřejnění článku mi zvoní telefon. „Tady plukovník Klíma. Štěchovický poklad jsem hledal už v roce 1962. A jsem velmi znepokojen tím, co čtu. Mohlo by dojít ke katastrofě velkého dosahu. Chcete se sejít?“ ozve se záhadný hlas, který patří bývalému šéfovi komunistické Státní bezpečnosti.

Bývalý náměstek ministra vnitra na schůzce se špionážní příchutí odmítá kamery i diktafony a vzpomíná na šedesátá léta, kdy dostává od tehdejšího ministra vnitra Lubomíra Štrougala tajný rozkaz najít Frankovy archivy. „Pátrání přerušuje srpnová invaze v roce 1968. Proto chci s vámi mluvit. Štěchovická přehrada opravdu může skrývat smrtelně nebezpečné tajemství,“ varuje mě temně plukovník Jaroslav Klíma. Oficiální místa porevolučních tajných služeb následně uvalí na dotazy embargo, což mýtus jen posílí.

Josef Mužík jde jinou cestou. Původní profesí kuchař bez západního kapitálu dře v roklích na koleně. S partou dobrovolníků kope někdy až těsně u Gaensela, detektory projíždí těžký terén, ale kvůli drahým pronájmům strojů a platům svému týmu postupně padá do obřích dluhů. Přesto neochvějně tvrdí: „V okolí Hradištka a Štěchovic se nachází sedm úložišť a ještě tři zbývá prozkoumat.“

V létě 1997 v rokli Dusno zažívám další groteskní situaci. Jeho minohledačka píská u masivního balvanu a Mužík mi říká vzrušeně: „Jsme tady. To je to místo. Konečně jsem ho našel! Tenhle kus skály sem byl dán dodatečně. Ale určitě to bude celé zaminované.“ Ráno před samotným výkopem mě ale chladnokrevně stopne a chce peníze: „Vy s námi ale nemůžete,“ oznamuje mi na okraji strže. „Jak to, Pepo, proč ne?“ nechápu ten náhlý obrat. „Musíte nám jako redakce dát aspoň padesát tisíc, abyste mohli být u otevření štoly.“

„Počkej, to mi říkáš teď? Kde jako v lese seženu padesát litrů?“ „Tak brkni šéfredaktorovi,“ pokrčí jen rameny a zmizí v křoví.

Za dvě hodiny je po všem. Hledači se vracejí zablácení, zklamaní a bez pokladu. „Tak to byla původní skála, nejde se přes ni dostat. Ale s tím jsem počítal. Na další místo vyrážíme pozítří. To bude tutovka,“ tvrdí Mužík, jako by se nic nestalo. Pak se otočí a bezelstně dodá: „Jo a Kamile, kdy budou ty peníze?“ Pouze nevěřícně kroutím hlavou nad umanutostí muže, který dluží miliony, ale dál bezhlavě sponzoruje svou chiméru.

Zklamání a finanční vyčerpání nakonec v prosinci 2008 vedou Josefa Mužíka k šokujícímu gestu. v Heřmaničkách na Benešovsku demonstrativně pálí osm velkých pytlů plných dokumentů, plánů a historických map, které za osmnáct let shromáždil. Před novináři tehdy do ohně hází své celoživotní dílo a dává tak jasně najevo frustraci z marného tažení za bájnými bednami. Přestože v plamenech mizí investice ve výši čtrnácti milionů korun, s hledáním nakonec definitivně neskončí a po čase se do posázavských roklí znovu vrací. Anebo to byl další z jeho blafů? To se asi už těžko dozvíme…

I Gaensel dál hraje vabank. V letech 1997 až 1998 přenese pozornost na Horu Svaté Kateřiny na Mostecku. Spojí se s místními nadšenci a tvrdí, že v Mikulášské štole je ukrytá legendární Jantarová komnata. Rachot masivního vrtání a odstřely skalního masívu ale skončí naprostým krachem, soudními spory a nálezem obyčejné spodní vody. Gaensel však s velikou pompou udržuje v chodu jím stvořený přízrak téměř třicet let. Až v listopadu 2022 šokuje veřejnost přiznáním, že celá slavná „Kleinova mapa“ je podvrh, který sám vlastnoručně nakreslil, aby z investorů vymámil peníze. Na konci života, jak se dál dočtete, mi však tato svá slova popřel.

Přestože tisk vykresluje jejich vztah jako nelítostný souboj, oba zlatokopové spolu dokážou v klidu pít kávu na hotelové terase. Hranice mezi přátelstvím a provokací je však tenká. V roce 1993, po bujarém večírku, bere alkoholem posílený Gaensel reportéra do svého terénního vozu a uprostřed noci provádí divoký nájezd na Mužíkovo lesní tábořiště. Svítí střešními reflektory do stanů a ruku drží pevně na klaksonu. „Pepo vstávej, návštěva je tu!“ řve Gaensel do tmy. Rozespalý Mužík, známý svou slabostí pro palné zbraně, rozepíná stan a ječí: „Helmute, jdi do p….e! Vypadni, nebo zítra přijedu a ten Tvůj Mandát vystřílím!“ Ráno napjatou situaci spolehlivě urovnává láhev zelené a oba sokové už u ohně plánují další sondy.

Jejich bizarní symbióza vyvrcholí v roce 2008. Mužík padá na finanční dno a je bez prostředků. Gaensel mu škodolibě nabízí podřadnou práci – aby v jeho hotelu vařil pro dělníky. Zchudlý hledač přikývne, ale u plotny funguje jako vyzvědač a špicluje každé slovo kopáčů o nových šachtách. Gaensel mu dává okatě najevo svou intelektuální převahu, což končí ostrou hádkou a Mužíkovým definitivním odchodem z Gaenselova hotelu Mandát.

Josef Mužík přichází kvůli německému přízraku o dům, firmu i rodinu. Končí osamocen v maringotce uprostřed lesů bez elektřiny a tekoucí vody. Zůstávají mu jen dluhy. „Ale ničeho nelituju. Fakt. Přišel jsem sice o všechno, ale prožil jsem úžasný život plný dobrodružství. Jsem konečně tak blízko, vím, že ho najdu,“ svěřuje se mi s fanatickou jiskrou v očích krátce před svou smrtí.

Osud nakonec cynickou partii dohraje až do konce. Stejně jako do štěchovických lesů vtrhnou oba hledači pokladů chvíli po sobě na začátku devadesátek, chvíli po sobě také opouštějí tento svět. Josef Mužík umírá v únoru 2025. Jeho památku dnes v posázavských lesích připomíná kamenný pomník, do něhož kamarádi symbolicky zalévají dvě bedny. Poklad, který nikdy nenašel, ho tak doprovází i po smrti. Helmut Gaensel odchází na věčnost v červnu 2026.

Jen pár měsíců před jeho smrtí ho naposledy navštěvuji v Hradištku. Už se nedívám do očí bohatému, sebevědomému byznysmenu, ale dvaadevadesátiletému starci v teplácích a prošívané vestě v suterénní „pracovně“, kde stěny zdobí jen zašlé výstřižky z novin. Nenašel vůbec nic, ale s lišáckým mrknutím oka mi říká: „To není pravda, Kamile. Já nikdy nepoužil slovo poklad, to novináři. Pod zemí ale tady stoprocentně něco je. Jen potřebuju víc času a peněz…“

Štěchovická horečka utichne. Zanechává po sobě milionové dluhy a legendy, které žijí dál. Například o bájné zbrani „Hahn Stange“ – prototypu nacistické taktické jaderné bomby, o které Gaensel léta tvrdí, že má sílu vyhodit do povětří celé Hradišťko i s okolními lesy. Zbývá jen pohnutý příběh o tom, jak hluboko dokáže lidská mysl propadnout celoživotní umanutosti.

Jenže, co když oba měli pravdu, a jen se jim nepodařilo vyzvednout „poklad“ na světlo světa. V končinách, kde celý život pátrali, se (jak se dočtete v boxu) skutečně dodnes mohou nacházet cennosti nedozírné ceny.