Článek
„Málo jím, hodně spím a mezi dědky nechodím,“ prozradil legendární zpěvák pro Český rozhlas svůj recept na vitalitu v pozdním věku. To mu bylo 92. Své poslední album s názvem Nedělej nám starosti, stáří, natočil v 90.
Dožil se 96 let, zemřel před 10 roky, 16. dubna 2016. Do poslední chvíle kolem sebe šířil optimismus a dobrou náladu, přestože se po osmdesátce musel vyrovnat s noční můrou každého rodiče: Přežil totiž vlastního syna, který nosil stejné jméno jako on. Stanislav Procházka mladší skonal už v roce 2003, v pouhých 48 letech, na Parkinsonovu chorobu.
Otec si na rozdíl od něj říkal Standa. I když byli populární oba, „do zelí“ si nelezli. Junior se věnoval pop music a k jeho největším hitům patřily písně jako Rádio a já, Abeceda lásky anebo Celá škola už to ví. Táta patřil k nejpopulárnějším dechovkářům a kdyby tehdy existovaly hitparády, vévodil by jim s megahity Ale ne, Andulička, Bílé konvalinky, Hej, panímámo, Skřivánek zpíval nebo Tam na stráni.
S nadsázkou si to „rozdali“ v Televarieté z roku 1985, kde se navzájem trumfovali svými největšími „fláky“. Tenhle rodinný duel ale neměl vítěze. O to ostatně nešlo, spíš oba fanouškovské tábory dostaly příležitost překlenout propast mezi Vlachovkou a Lucernou. Ostatně posuďte sami.
Vyučený číšník v kavárně neobsluhoval
Standa Procházka, tedy Procházka starší, se narodil 7. srpna 1919 v Mostě jako nejmladší z pěti dětí. Pocházel z hornické rodiny, měl dva starší bratry (Josefa a Františka) a dvě starší sestry (Marii a Josefku). Maminka ale zemřela a otec se znovu oženil, a tak se jinoch v necelých šestnácti letech odstěhoval do Kolína, kde se začal učit číšníkem.
Brzy odjel za hudbou a zpěvem do Prahy. V restauraci na tehdejším Wilsonově, dnes Hlavním nádraží, pokračoval v učení, přitom chodil na hodiny zpěvu k Hilbertu Vávrovi, který byl barytonem v Národním divadle. Tříletý učební obor sice úspěšně dokončil, povolání se však nevěnoval.
Profesionálním zpěvákem se stal 16. února 1939, kdy podepsal smlouvu ve vinárně Kotva za denní honorář 40 korun a večeři, uvádí Wikipedie. Byl pak sólistou v několika kabaretech a kavárnách a u celé řady orchestrů. Po angažmá v Lucerna Baru u orchestru Ferdinanda Petra, kde se mimo jiné seznámil s R. A. Dvorským, získal v roce 1941 od dirigenta Jaroslava Maliny i prestižní místo v kavárně Vltava. Tam se také o mnoho let později setkal s nově vycházející superstar jménem Karel Gott.
„Při mém úplně prvním vystoupení v koncertní kavárně Vltava roku 1958 jsme se Standou Procházkou stáli na jednom jevišti. On byl tehdy už velkou zpěváckou hvězdou. Nešlo si bez něho představit rozhlasové vysílání, měl za sebou už hodně úspěšných gramofonových desek, dokonce hrál i ve filmu. Přitom se s tím, jak se říká, nijak nevytahoval, nenosil nos nahoru. Naopak si mě, začátečníka, vzal jaksi pod svoje ochranná křídla. Radil mi, pomáhal – a také se upřímně radoval z mých stoupajících úspěchů,“ cituje Wikipedie Mistrovu vzpomínku.
Slavii složil hymnu
Standa Procházka na hudební scéně strávil více než 65 let. Po válce získal možnost vystupovat v rozhlase s orchestrem F. A. Tichého, čímž se jeho popularita rozšířila do celého Československa. V rozhlasu zpíval i s Orchestrem Karla Vlacha, v televizi v Televarieté nebo Kavárničce dříve narozených.
Během kariéry odehrál tisícovky koncertů, vystupoval s řadou dalších orchestrů, nahrával desky a objevil se i ve filmu. Vystoupil třeba v menší roli ve filmu Hodinářova svatební cesta korálovým mořem v režii Tomáše Svobody.
Byl velkým fandou fotbalové Slavie. Složil pro ni dokonce i hymnu s názvem Naše věčná Slavie. Žádným překvapením proto asi není, že jeho vlastní hudební projekt, dívčí kapela, dostal jméno Slávinky.
Poslední roky života strávil v domově důchodců, kam za ním chodili kamarádi jako kolega Josef Zíma nebo novinář, spisovatel a velký znalec dechovky Milan Koukal. Pochován je v rodinném hrobě na pražských Olšanech vedle svých nejmilovanějších – manželky a syna.
