Článek
Nekonečné ticho vesmíru, chladné chodby těžařské lodi a tlukot srdce, zrychlující s každým neidentifikovatelným zvukem v temnotě. Když se na plátnech kin objevuje film Vetřelec režiséra Ridleyho Scotta, diváci i kritici zůstávají paralyzováni.
Není to jen další příběh o příšerách, ale čistá, syrová a dokonale estetizovaná hrůza. I když od americké premiéry uplyne o něco více let, právě teď si připomínáme 45. výročí jeho masivního rozšíření do evropských kin. Je to skvělá záminka podívat se pod kůži tomuto kultu fascinujícímu stejně intenzivně i po více než čtyřech dekádách.
Vesmírní kamioňáci v plechovce na smrt
Zapomeňte na nablýskané uniformy nebo hrdinské rytíře. Posádka lodi Nostromo jsou obyčejní dělníci. Víc než kontakt s mimozemšťany je zajímají prémie a podíly na zisku. Ridley Scott přichází s revolučním konceptem „opotřebovaného vesmíru“ plného špíny, mastnoty a funkční techniky. Sigourney Weaver jako nekompromisní Ripleyová vnáší do příběhu ženský prvek, odmítající tváří v tvář mimozemské příšeře rezignovat. Naopak, stává se symbolem enormní vůle přežít nepřežitelné.
Atmosféra na place je od začátku hustá. Herci se pohybují v těsných, nepohodlných kulisách působících tísnivě. „Je to jako být zavřený v kovové plechovce s něčím, co vás chce sežrat, a nemáte kam utéct,“ vzpomínají členové štábu. Scott cíleně vyvolává mezi herci napětí pro dosažení naprosto autentické únavy a podrážděnosti na plátně.
Skutečné kosti a tlející vnitřnosti
Pro dosažení maximálního realismu se Scott ani geniální švýcarský výtvarník Hans R. Giger nespokojí s plastem. Giger do svých biomechanických konstrukcí včleňuje skutečné zvířecí kosti, obratle a hadice. Interiér cizí lodi připomíná spíše vnitřek obrovského organismu než stroj.
Při vstupu do prostor plných slizkých vajec cítí herci skutečný zápach zmaru. Produkce používá tlející vnitřnosti z jatek a čerstvé ryby pro maximální autenticitu. Odpor v jejich tvářích není jen výsledkem skvělého herectví, ale reakcí na skutečný hnilobný odér šířící se horkým studiem. „Bylo to hnusné, lepkavé a vypadalo to oživle,“ popisuje své pocity herec John Hurt.
Krvavá hostina v naprostém utajení
Nejslavnější moment filmu, kdy z hrudníku postavy Kanea vyskočí mládě vetřelce, se točí v naprostém utajení. John Hurt jako jediný zná technické detaily kvůli napojení na mechanismus pod stolem. Ostatní sice o chystané akci vědí, netuší však nic o její síle ani o množství stříkající krve.
Při spuštění kamery tryská z umělého torza gejzír krve přímo do obličeje herečky Veroniky Cartwright. „Ten křik slyšitelný ve filmu je naprosto reálný. Veronica v šoku věří v katastrofální selhání techniky,“ vzpomíná s úsměvem Scott. Produkce záměrně používá silnější čerpadla pro dosažení maximálního efektu. Herci pokrytí teplou, lepkavou kapalinou předvádějí čistý, nefalšovaný děs, jaký nelze nacvičit.
Anatomie hrůzy a lidské kosti v latexu
Gigerův design hluboce znepokojuje biomechanickou povahou. Samotná hlava Vetřelce představuje technický unikát – mechanik Carlo Rambaldi sestavuje složitý systém devíti set pohyblivých částí, umožňujících stvůře cenit vnitřní čelisti. Pro dosažení odpudivého vzhledu slizu používá štáb litry lubrikantu s vaječným bílkem. „Vypadá to jako něco vylezlé z nejtemnějšího kouta vaší mysli,“ komentuje proces Ridley Scott
Ten do role obsazuje nigerijského studenta Bolajiho. Scott ho objevuje v baru a fascinuje ho jeho 218 centimetrů vysoká, nepřirozeně štíhlá postava. Bolaji trénuje tai-chi i mimické pohyby pro dosažení plynulého, nelidského pohybu. Kostým z latexu a laminátu je natolik těsný, že v něm herec téměř nemůže dýchat a nic nevidí. Kvůli nemožnosti sedět odpočívá mezi záběry ve speciálním závěsu bránícím kolapsu. Monstrum je navíc záměrně zbaveno očí. Scott chce diváka v nejistotě, kam se stvůra dívá, což zvyšuje pocit nebezpečí.
Mrazivý kult vítězí nad časem i digitální érou
Vetřelec mění všechno. Dělá ze Sigourney Weaver globální hvězdu a z hororu ve vesmíru uznávané umění. Film původně studiem Fox považovaný za „béčkový krvák“ vydělává stovky milionů a dočkává se mnoha pokračování. Přesto žádné z nich nedokáže zopakovat onu mrazivou, klaustrofobickou atmosféru jedničky.
Proto i dnes, v éře dokonalých digitálních efektů, působí Vetřelec jako zjevení. Je to poctivá filmařina s reálně lepkavou krví, kulisami vonícími po rybině a strachem v očích herců stejně opravdovým jako ticho, v nemž vás nikdo neuslyší křičet. A i dnes nás tahle vesmírná noční můra učí jedno: nikdy se nenaklánějme nad divně vyhlížející vejce.
