Článek
Učil se drogistou, pak se stal obchodním příručím u galanterní firmy Kauders. Jenže vypukla velká hospodářská krize a tři roky byl nezaměstnaný. Na pražském předměstí jménem Žižkov, kde se 8. října 1911, narodil, to nebylo nic zvláštního. Sousedy spíš udivovalo, že chlapec chodí do houslí. Když pak začal cvičit i na saxofon, kroutili hlavami už docela nevěřícně.
On ani ostatní Žižkováci tehdy netušili, že jednou založí vlastní orchestr, který ponese jeho jméno, ovlivní hudební scénu na celá desetiletí a stane se nejstarším big-bandem v Evropě. Orchestr Karla Vlacha funguje už 87 let, i když jeho kapelník zemřel před 40 roky, 26. února 1986. Podlehl následkům infarktu, který ho postihl během zkoušek komedie Někdo to rád horké v karlínském Hudebním divadle.
Patřili pod cirkusy a varieté
Ve 30. letech hrál nejdřív ve skupině Blue Music, pak založil vlastní soubor Charles Happy Boys, který později přejmenoval na Blue Boys. Vlastní orchestr nesoucí jeho jméno vybudoval v roce 1939. Hrával převzaté, ale i vlastní skladby, ke spolupráci získal nejlepší muzikanty, zpěváky i autory. Za války vystupoval na pražském Střeleckém ostrově nebo v kavárně Lloyd, vyrážel i na turné po českých a moravských městech.
Jak známo, němečtí okupanti neměli pro jazzovou hudbu příliš pochopení. Ukázalo se však, že ani po osvobození to nebudou mít swingoví muzikanti vzhlížející ke vzorům, jako byli Američané Benny Goodman nebo Glenn Miller, úplně jednoduché.
Nový režim se snažil orchestr zlikvidovat s tím, že propaguje západní způsob života. Veřejné vystupování, působení v rozhlase i nahrávání bylo tehdy velmi omezeno. V letech 1953–1954 dokonce Vlachův bigband spadal pod národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky. Přesto si těleso dokázalo postupně vybudovat neotřesitelné postavení.
Tenor zpíval píseň pro barytonistu
Karel Gott vzpomínal ve svém pořadu Káva o čtvrté na Dvojce Českého rozhlasu na své dvě úplně první studiové nahrávky z roku 1960, které pořídil právě s Orchestrem Karla Vlacha. Pak ho „strejda Vlach“, jak mu muzikanti říkali, pozval i na zkoušku do Divadla ABC.
„Stál na jevišti, měl na sobě bílou košili a široké šle, a já jsem si připadal jako při audienci u samotného papeže,“ vzpomínal Gott. Vlach mu nabídl, aby zazpíval na slavnostním večeru k 15. výročí osvobození, který měla z pražské Lucerny přenášet Československá televize. „Tady máte noty a zítra mi řeknete, jak jste se rozhodl,“ řekl Gottovi. Ten až později zjistil, že je to partitura k písni, kterou ve stejné tónině před ním zpíval Rudolf Cortés. To byl ovšem barytonista…
Budoucí zlatý slavík sice s písní na galavečeru nakonec opravdu vystoupil, přijetí publikem však bylo velmi vlažné. Teprve později si prý uvědomil, že pod vlivem trémy zpíval stále dokola tutéž sloku. Spolupráce Gotta s Vlachem tím sice neskončila, pokračovala ale až za dva roky. Pan kapelník měl hodně o čem přemýšlet.
Omluva? Jedině parte
Karel Vlach neměl rád, když se někdo vymlouval nebo fňukal. V takové chvíli říkal: „Na jevišti nemoc neomlouvá, omlouvá jedině vlastní parte.“ V roce 1963 obdržel titul zasloužilého umělce, jako první ze zástupců takzvané populární kultury. Už za jeho života se pro všestranně nadané muzikanty vžilo rčení, že zahraje nebo zazpívá cokoli, od Bacha až po Vlacha.
Později se začal vysílat i jeho vlastní televizní pořad, do kterého zval nejen osvědčené hvězdy, ale i nováčky, třeba Petru Janů, Jitku Zelenkovou, nebo Janu Robbovou. Dělalo mu radost diváky překvapovat, a tak si s jeho orchestrem zazpívala třeba i Jitka Molavcová, nebo herci Lenka Kořínková a Ladislav Gerendáš.
Chladil neuměl texty
Předtím objevil třeba Yvettu Simonovou (97), která se stala hvězdou souboru, a Milana Chladila, jenž s ní vytvořil legendární zpěvácké duo. S Vlachem vytvořila pro změnu partnerskou dvojici, i když se národ mylně domníval, že patří k sobě právě s Chladilem.
„Milan na mě při zpívání zaujatě hleděl, ale nebyl to zamilovaný pohled, jak si všichni mysleli. On mi odezíral ze rtů, protože neuměl texty,“ prozradila po letech paní Yvetta.
Jeho občasný spolupracovník Vladimír Dvořák, který býval proslulý coby velmi dobrý domácí kuchař, vzpomínal, jak Vlacha jednou pozval na vlastnoručně uvařenou „čínu“. „Nevím, jak přesně jsem ji připravil, ale určitě byla bez omáčky. Omáčka totiž byla pro Karla strašně nebezpečná. Zejména když měl novou kravatu, tak si ji zákonitě pokaňhal. Byl tím tak proslulý, že se dokonce říkalo, když se to stalo někomu jinému, že se zavlašil nebo zavlachoval. Zajímavé je, že Karel Vlach už není mezi námi dvanáct či třináct let, ale pořád, když se někdo pokecá, se to slovo mezi muzikanty používá.“
