Neřekl ani slovo, ale rozuměl mu celý svět. Mim Ladislav Fialka vystřídal tři manželky, než zplodil syna

Nic jako mezinárodně srozumitelné herectví neexistuje. Řeč těla je sice více méně globální, dialogy ale ne. Bez dabingu nebo alespoň titulků by byli filmoví a televizní diváci „odjinud“ ztraceni, divadelní publikum nemá k dispozici ani tyhle berličky. Na představeních Ladislava Fialky (†59) je ale nikdo nepotřeboval. Ať už vystupoval v anglofonním nebo frankofonním prostředí, či na území bývalého Sovětského svazu, rozuměli mu všude. Byl totiž mim.

Ve své době, tedy v 60. letech 20. století, byl ale nejen představitelem, ale dokonce zakladatelem nové, moderní pantomimy. On sám se považoval za pokračovatele klasiků němé grotesky Charlie Chaplina či Bustera Keatona. Byl tak trochu jiného, klasičtějšího ražení, než později třeba Boris Hybner, Ctibor Turba, nebo koneckonců Bolek Polívka.

Narodil se 22. září 1931 v Praze. Původně studoval balet, ale měl štěstí, že se v rámci výuky na konzervatoři nacvičovala také pantomima. Ladislav Fialka jí doslova propadl. V prosinci 1958 založili Jiří Suchý, Vladimír Vodička a Ivan Vyskočil legendární Divadlo Na zábradlí. A Ladislav Fialka s nimi začal připravovat představení Kdyby tisíc klarinetů, kde se zbraně mění v hudební nástroje. Později byla hra s velkým úspěchem zfilmována.

Mezitím se soubor chystal na samostatnou pantomimu. Vznikl nápad na představení Devět klobouků na Prahu, v němž se propojily šansony Ljuby Hermanové a pantomimické výstupy. Úspěch byl nevídaný.

V roce 1959 vznikl v divadle samostatný pantomimický soubor, který fungoval až do roku 1992. Ke konci už se ale potýkal s nedostatkem zájmu. Dá se říci, že nepřežil předčasné úmrtí svého šéfa, hlavní hvězdy a autora všech her. Ladislav Fialka zemřel před 35 roky, 22. února 1991. Ve spánku ho postihl infarkt, jemuž podlehl.

„Mám rád humor, ale pantomima v podstatě není žádný zábavný žánr. Snažím se být vyvážený ve všech složkách – aby tam byl humor, básnivý náboj i situace velice dramatická. To dokázal geniálně Chaplin. Mim a klaun začne být opravdu velký tam, kde se už lidé přestávají jenom smát a začínají přemýšlet,“ vyznal se před smrtí.

V dětství ovšem snil o tom, že bude králem cirkusového šapitó, klaunem, který bude publiku v manéži rozdávat smích. Takovým hercem jediné chvíle a mistrem okamžitého gagu býval Fialkův dědeček, maminka patřila k vášnivým ochotníkům. Ale jak sám Ladislav Fialka přiznával a v divadelním umění také ctil: Ne každý klaun je mim a každý mim není klaunem!

Ať už byl ve svém domovském divadle mimem, klaunem nebo obojím, zastával funkce režiséra, choreografa, výtvarníka, scénografa a uměleckého vedoucího. Později se stal také zakladatelem a pedagogem již zaniklé katedry pantomimy při Univerzitě Karlově. Získal dokonce titul profesora choreografie.

Přestože divadlo představovalo prakticky celý jeho svět a jiné prostředí téměř neznal, stačil se v životě třikrát oženit. Všechny jeho vyvolené to ale měly podobně jako on. V roce 1960 se oženil s členkou svého souboru Ludmilou Kovářovou.

„Byli jsme chudí, ale přitom to byla ta nejhezčí doba. Někteří ze začátku přespávali v divadle. S Láďou jsme bydleli u mého tatínka v ateliéru a pak jsme získali byt na Starém Městě, který jsme si postupně rekonstruovali. A když jsme ho konečně dobudovali, tak jsme se rozvedli,“ vzpomínala paní Ludmila.

Pak se však Ladislav Fialka zamiloval do kolegyně Zdeny Kratochvílové, rozvedl se a znovu oženil. I třetí ženu Boženu Věchetovou si našel v souboru. Díky ní se v osmačtyřiceti letech konečně stal otcem a naplno si užíval malého Matouše.

V souboru každopádně panovala velmi přísná disciplína, Fialka byl tvrdý šéf. Pod jeho nekompromisním vedením ale ansámbl zažil skutečně hvězdný vzestup. Zazářili už v roce 1962 na Mezinárodním festivalu pantomimy v Berlíně. Byli tehdy jediným pohybovým pantomimickým divadlem na světě a ódy na ně plnily stránky prestižních novin v mnoha zemích.

V zemích, které navštívil, jej vnímali jako souputníka francouzského mima Marcela Marceaua. Oni dva byli nejvýraznějšími osobnostmi klasické pantomimy v Evropě druhé poloviny 20. století. K jeho fanouškům patřil i Anatolij Jelizarev, poetický klaun z bývalého Sovětského svazu. Byl jeho pantomimou natolik okouzlen, že svou dceru pojmenoval pramálo ruským jménem: Fialka.