Nezkrotný vězeň královského protokolu: Budoucí princ odplul do exilu v bedně od pomerančů

Vila Mon Repos na řeckém ostrově Korfu, červen 1921. Na masivním jídelním stole, kde se ještě před pár hodinami servírovala bohatá tabule, se za bolestného křiku rodí budoucí legenda. Princ Philip, vévoda z Edinburghu (1921 – 2021), přichází na svět jako řecký a dánský aristokrat, ale osud mu připraví vstup na scénu připomínající spíše drsný román než pohádku.

V roce 2026, kdy si připomínáme 105. výročí jeho narození a 5 let od jeho odchodu, se ukazuje, že muž navždy zůstávající dva kroky za královnou, je ve skutečnosti největším rebelem Buckinghamského paláce. Po boku Alžběty II. (1926 – 2022) stojí přes 73 let, čímž se stává nejdéle sloužícím partnerem britského panovníka v historii.

Zatímco dnešní královské děti vyrůstají v bavlnce, příchod Philipa na svět je tomu na hony vzdálený. Rodí se na jídelním stole, protože dobová tradice a absence moderního zázemí v tehdy neklidném Řecku nic lepšího nenabízejí. Jeho otec, princ Ondřej Řecký a Dánský, čelí po vojenské porážce obvinění z velezrady a jen těsně uniká popravě. Celá rodina je v roce 1922 nucena k rychlému útěku do exilu.

Žádný zlatý kočár se nekoná. Rodina prchá na palubě britského křižníku HMS Calypso, který pro ně posílá anglický král Jiří V. V nastalém chaosu a na lodi nevybavené pro kojence zachraňují osmnáctiměsíčního Philipa v provizorní postýlce vyrobené z bedny od pomerančů. Loď s vyhnanci míří do italského Brindisi, odkud pak všichni společně pokračují do nejistého pařížského azylu.

Tento „princ bez domova“ prožívá dětství jako bezprizorní poutník. Rodina se mu brzy rozpadá pod rukama: matce, princezně Alici z Battenbergu, diagnostikují schizofrenii s následným umístěním v ústavu, otec Ondřej propadá hazardu v Monte Carlu. Philip střídá školy i příbuzné, zatímco jeho čtyři sestry se vdávají za německá knížata – z nichž někteří jsou aktivními členy NSDAP. To je špína, kterou musí Philip později před britskou veřejností pracně zametat pod koberec.

Zlom přichází v červenci 1939 v Dartmouthu. Třináctiletá princezna Alžběta sem doprovází své rodiče na návštěvu zdejší námořní akademie. Právě zde jí osud do cesty staví osmnáctiletého kadeta Philipa, jejího vzdáleného bratrance. Zatímco ostatní kadeti stojí v pozoru, Philip se předvádí.

„Jak vysoko dokážeš vyskočit?“ ptá se údajně budoucí královna vytáhlého blonďatého mladíka s lehkostí přeskakujícího tenisové sítě. Pro Alžbětu je to blesk z čistého nebe, jenž přečká celou válku i stovky dopisů. Philip pro ni nepředstavuje jen pohledného důstojníka, ale symbol nezkrotnosti světa tam venku, který ona ze své pozlacené klece nikdy nepoznala.

Jejich soužití je pak neustálým střetem mezi staletým protokolem a Philipovou rebelantskou náturou. Zatímco on se snaží palác modernizovat a zbavit ho zbytečného patosu, Alžběta musí udržovat stabilitu koruny. Často je to právě ona, kdo musí mírnit jeho výbuchy, když se cítí být v paláci jen stínem. „Zmlkni, Alžběto, a nechej mě to rozhodnout,“ vyštěkne na ni prý jednou během bouřlivé debaty o výchově dětí. Královna ho však nechává být – ví, že právě tahle jeho nezkrotnost je to, co ji drží při zemi.

I s modrou krví je Philip pro britský establishment v roce 1946 stále „cizincem“ s prázdnými kapsami. Alžbětin otec, král Jiří VI. (1895 – 1952), má pochybnosti. Philip se dvořanům zdá příliš hlučný, drsný a jeho německé rodinné vazby jsou po válce politickým jedem. Alžběta však zůstává neoblomná. V létě 1946, během pobytu na skotském zámku Balmoral, ji Philip požádá o ruku a ona – bez konzultace s rodiči – okamžitě souhlasí.

Zasnoubení musí zůstat tajné do chvíle, než Philip dokončí naturalizaci a vzdá se řeckého titulu. Svatba se koná 20. listopadu 1947 ve Westminsterském opatství. Na snubní prsten pro Alžbětu musí Philip nechat rozebrat tiáru po své matce, neboť na drahé šperky jednoduše nemá peníze. Británie je v šoku: dědička impéria si bere muže vlastnícího jen pár uniforem a prořízlou pusu.

Philip není jen „ozdobou“ panovnice. Je to tvrdý voják. Během druhé světové války slouží u námořnictva a v bitvě u mysu Matapan (1941) všem ukazuje, že má víc odvahy než celý královský dvůr dohromady. Jako nadporučík na HMS Wallace zachraňuje svou loď před nočním náletem bombardérů geniálním trikem.

„Vypouští vor s kouřovými plováky, které ve tmě vytvoří falešný cíl,“ uvádějí historické prameny. Zatímco nacisté sypou bomby do prázdné vody, Philipova loď nepozorovaně vyklouzává. Tento muž, nucený později řešit barvu koberců v paláci, je vycvičen k boji a přežití.

Svatbou s Alžbětou v listopadu 1947 se vzdává všeho. Své víry, titulů i jména. Přijímá poangličtěnou verzi Mountbatten. Největší ponížení však přichází po korunovaci. Tradiční kruhy v čele s Winstonem Churchillem rozhodují, že královský rod ponese jméno Windsor. Nikdy se také nestává králem. Podle britského práva se manžel královny stává pouze princem-manželem (konsortem), nikoliv králem – na rozdíl od manželek králů, získávajících titul královny automaticky.

Philip je jediným mužem v zemi, jemuž není dovoleno dát vlastním dětem své příjmení. Jeho vztek je pověstný. „Jsem jen zatracená améba! Nic víc než jen zatracená améba. Jsem jediný muž v zemi, který nesmí dát své jméno vlastním dětem,“ soptí v soukromí. Tato hořkost pravděpodobně stojí i za drsným přístupem k synu Charlesovi, jehož chce „zlomit“, aby byl stejně odolný jako on sám.

Málokdo ví, že Philip, onen zdánlivě chladný pragmatik, se v 90. letech stává nečekaným spojencem princezny Diany (1961 – 1997). Zatímco se královská rodina od „problémové“ snachy distancuje, Philip jí píše desítky soukromých dopisů. Sám jako cizinec, jenž do paláce nikdy plně nezapadl, Dianě rozumí.

Dopisy podepisuje jako „S láskou, Pa“ a otevřeně v nich kritizuje Charlesovy nevěry. „Nedokážu si představit, že by někdo při smyslech opustil tebe kvůli Camille,“ píše jí v roce 1992. Přestože je později jejich vztah pod tlakem událostí poznamenán hořkostí, v nejtěžších chvílích je Philip jediným, kdo k ní natahuje pomocnou ruku v moři palácové lhostejnosti.

Jeho pověstné „gaffy“ – politicky nekorektní vtipy – nejsou jen projevem stáří. Jde o způsob, jak přežít v pozlacené kleci. Ale lidé jeho prostořekost milují; je to osvěžující závan upřímnosti v éře strojených úsměvů. Philip je jedinou postavou říkající přesně to, co si myslí. Málokdo ví, že je vášnivý sběratel komiksů a vlastní rozsáhlou sbírku politických karikatur a kreslených vtipů, jimiž se s oblibou probírá.

Když v roce 1986 říká britským studentům v Číně: „Když tu zůstanete o trochu déle, všichni budete mít šikmé oči“, vyvolává diplomatický skandál. Moderní psychologové v tom vidí obranný mechanismus muže potlačujícího svou přirozenou dominanci po 73 let. Právě on v paláci ruší zastaralé zvyky, jako je pudrování paruk sluhů, a vnáší do zatuchlých chodeb čerstvý vzduch.

Na smrt se Philip připravuje s precizností inženýra. Šestnáct let potají spolupracuje s techniky na úpravě vozu Land Rover Defender. Žádný luxusní kočár s erby obložený zlatem, ale vojensky strohý stroj v barvě temné bronzové zelené je poslední rebelií nezkrotného prince proti nablýskanému protokolu.

Když v dubnu 2021 tato neřízená střela britské monarchie naposledy vydechne, nechává po sobě odkaz muže, jenž jako patron či prezident ovlivnil přes 780 organizací. Svou stopu zanechává zejména v projektu Cena vévody z Edinburghu (DofE) či ve Světovém fondu na ochranu přírody (WWF), kde jako průkopník bojuje za naši planetu dávno předtím, než se ekologie stává módním tématem.

Odchází tak člověk, který svými moderními vizemi, ale i rebelstvím a neústupnou přímočarostí pomohl britské monarchii přežít 20. století. Pro domorodce z ostrova Tanna se stal bohem, aniž by kdy mohl nosit korunu krále.