Nejskandálnější „milostná“ abdikace: Princ dožil jako skoro zapomenutý a nechtěný člen královského rodu

Asi nejznámější a nejskandálnější „milostná“ abdikace vypukne v prosinci roku 1936, kdy se britský panovník Eduard VIII. (1894 – 1972) – po 325 dnech na trůnu a ještě před korunovací – dobrovolně vzdává vlády.

Učiní tak kvůli ženě svého srdce, dvakrát rozvedené Američance Wallis Simpson (1896 – 1986). Důvodem je ostrý a nekompromisní odpor britské vlády, církve i celého establishmentu v čele s premiérem Stanleym Baldwinem (1867 – 1947). Ti všichni kategoricky nesouhlasí s tím, aby se dvakrát rozvedená žena s dosud žijícími manželi stala britskou královnou. Letos uplyne přesně devadesát let od chvíle, kdy tato událost otřese nejen britským impériem.

Britské ostrovy pokrývá dlouhé měsíce neprostupná mlha dobrovolné tiskové cenzury. Londýnská Fleet Street o abdikačním skandálu prakticky mlčí. Vlivní šéfredaktoři o krizi vědí už od jara 1936, ale podléhají vzájemné domluvě – navzdory zprávám ze zahraničí nevytisknou o milostném životě panovníka ani řádku.

Zatímco zbytek světa otevřeně diskutuje o králově románku, britský tisk zběsile mlčí. Nejde o direktivní nařízení režimu, nýbrž o koordinovanou džentlmenskou dohodu. Vlivní vydavatelé v čele s lordem Beaverbrookem (1879 – 1964) a šéfredaktorem The Times Geoffreym Dawsonem (1874 – 1944) uzavírají pakt z úcty k trůnu. Vnitřní redakční politika hlásá jediné: „Ochrana morální integrity britské koruny stojí nad právem veřejnosti vědět o soukromých krocích panovníka.“

Zahraniční noviny a časopisy dovážené do britských přístavů procházejí přísnou kontrolou. Distributoři z firmy W. H. Smith musí v tiskových skladech ručně vytrhávat a vystřihovat celé stránky s texty a fotografiemi královského páru, než se výtisky vůbec dostanou k lidem na stánky.

Zatímco v Londýně panuje tabu, americké deníky jako The New York Times nebo Chicago Daily Tribune plní titulní stránky podrobnostmi o vztahu krále a Wallis Simpson. Američtí novináři oslavují Wallis jako moderní ikonu a v městech vznikají kluby podporující její nástup na trůn. Deník The New York Times přináší přímou citaci: „Britský lid je udržován v naprosté nevědomosti o dramatu, které hýbe celým zbytkem svobodného světa.“ Pro USA je příběh romancí století, pro britský establishment tikající bombou.

Francouzský tisk přistupuje ke krizi s cynismem. Vlivný deník Paris-Soir přináší reportáže o tom, jak britská aristokracie panikaří před americkou vetřelkyní, a bez obalu hlásá: „Britská monarchie je zkostnatělá instituce neschopná čelit moderní době a vlastnímu lidu lže do očí.“

Prestižní pařížské listy si s gustem všímají absurdního kontrastu, kdy Londýn navenek vystupuje jako kolébka svobody slova, ale v klíčový moment nasazuje neviditelný náhubek vlastním novinářům. Satirické rubriky se otevřeně ptají, zda britská upjatost nakonec nerozvrátí impérium dříve než mezinárodní politické napětí, a francouzská levicová média škodolibě označují celou krizi za „dokonalou ukázku buržoazního divadla pro horních deset tisíc.“

Evropská média se předhánějí v karikaturách, kde britská vláda marně sešívá nůžkami roztrhané stránky novin z Paříže. Kontinent sleduje s úděsem, jak panovník ignoruje ústavní mantinely.

Zcela jinou optikou sleduje abdikaci tisk v nacistickém Německu pod vedením Adolfa Hitlera (1889 – 1945). Listy jako Völkischer Beobachter dostávají pokyny využít krizi k oslabení britského impéria a zesměšnění parlamentarismu. List Völkischer Beobachter uvádí: „Britský parlamentarismus se zhroutil pod tíhou vlastní licoměrnosti a pokrytecké morálky.“

Německá média poukazují na to, že Eduard VIII. je známý vstřícnými postoji vůči Třetí říši, a naznačují, že za jeho pádem stojí síly nepřátelské spojenectví s Německem. Nacistický režim větří slabost britského státu a Hitler si už za čas začne mnout ruce nad ďábelským plánem, který připraví pro abdikovaného krále. O tom ale později.

Sovětský tisk v čele s deníky Pravda a Izvestija přijímá zprávy s ideologickým zadostiučiněním. Propaganda využívá abdikaci jako ukázkový příklad rozkladu britského imperialismu.

Deník Pravda píše: „Hniloba britského imperialismu se naplno odhaluje v okamžiku, kdy se celá vládnoucí třída třese strachem před obyčejným manželským skandálem.“ Vláda i královská rodina jsou vykreslovány jako zkorumpovaná společnost.

V Československu vzbuzuje krize obrovskou pozornost. Respektované listy jako Lidové noviny přinášejí denní zpravodajství v nelehké pozici.

Na jednu stranu sledují obdivuhodnou schopnost britské demokracie řešit krizi podle zákona, na druhou stranu vládne obava z dopadů na zahraniční politiku. Lidové noviny shrnují situaci citací: „Odchod britského krále z trůnu představuje vážný otřes pro stabilitu impéria v době, kdy Evropa nejvíce potřebuje silného a jednotného spojence.“ Vzhledem k Eduardovým sympatiím k Německu se v Praze šeptá o možném tvrdším postoji vůči Hitlerovi.

Po abdikaci a udělení titulu vévody z Windsoru opouští ex-král ostrovy a žije ve Francii. Právě zde se kolem něj začínají stahovat sítě nacistické špionáže. V létě 1940 připravuje Berlín tajnou operaci Willi, podle které má být Eduard po plánovaném pokoření Británie vrácen na trůn jako poslušný loutkový panovník Adolfa Hitlera. Nejde přitom o jednostrannou hru nacistů. Jak po válce odhalují proslulé Marburské archivy, sám zhrzený vévoda udržuje s třetí říší více než znepokojující kontakty.

Marburské materiály obsahují šokující zprávy (viz článek Trůn za postel: Královská vlastizrada ve stínu hákového kříže), v nichž Eduard vyjadřuje politování nad odchodem a údajně přímo povzbuzuje Německo k intenzivnímu bombardování Británie, které má položit tamní vládu na kolena. Záznamy popisují i dřívější sdílení citlivých vojenských informací s nepřítelem, což britský establishment po válce hodnotí jako ukázkovou vlastizradu.

Vraťme se ale zpět k dramatickým dnům roku 1936. Britská média až 3. prosince konečně prolomí hradbu mlčení. Stane se tak po ostrém kázání biskupa z Bradfordu Alfreda Blunta (1879 – 1957), který v promluvě k diecézní konferenci otevřeně prohlásí, že panovník sice disponuje soukromým svědomím, ale při nadcházející korunovaci bude potřebovat boží milost, přičemž dodá: „Doufáme, že si je své potřeby vědom. Někteří z nás by si přáli, aby dával najevo jasnější známky toho, že si jí je vědom.“

Tisková krajina se v tu chvíli promění v minové pole a během pouhých hodin se štěpí na dva nesmiřitelné tábory. Konzervativní seriózní tisk ostře odsuzuje královo sobectví a varuje před rozvratem morálních hodnot. Naopak bulvární a lidové listy jako Daily Express se staví na stranu krále a burcují veřejnost ve jménu velké lásky.

Tento mediální uragán trvá pouhých devět dní. Dne 10. prosince 1936 podepisuje Eduard listinu o abdikaci a 11. prosince 1936 utíná veškeré spekulace jeho slavný rozhlasový projev. Jakmile Eduard doříkává svá slova o břemeni, které nemůže unést bez ženy, již miluje, britský tisk radikálně otočí . Během jediné noci se titulní stránky zbavují Eduarda a kompletně se přeorientovávají na opěvování nového krále Jiřího VI. (1895 – 1952).

Světová média sice ještě chvíli rozebírají detaily exilu, ale britská tisková mašinerie uzavírá kapitolu tak rychle, jako by k žádnému skandálu nikdy nedošlo, přičemž dobrovolná cenzura, zahraniční odhalení amerického tisku jako The New York Times, francouzských listů jako Paris-Soir, ideologické útoky sovětských a německých novin i obezřetný československý tisk spolu s koncem jedné éry nadobro mění vztah mezi médii a britskou královskou rodinou.

Princ Eduard (1894 – 1972) dožívá svůj život jako skoro zapomenutý a nechtěný člen královského rodu ve francouzském exilu, kde také v roce 1972 umírá. Jeho osudová žena Wallis Simpson (1896 – 1986) ho následuje v roce 1986. 

Celý tento smutný příběh zrcadlí obrovskou moc, jakou tehdejší média v rukou establishmentu mají. Lousknutím prstu dokážou vytvořit nepropustnou hradbu ticha, zmanipulovat veřejné mínění a během jediné noci začít postupně vymazávat bývalého krále z historie národa. Informace pro ni totiž nejsou primárně zbraní pravdy, ale nástrojem k bezpodmínečné ochraně moci.