Král střídal ženy jako na erotické seznamce, jeho touha po mužském potomkovi měla děsivé následky. Nakonec shnil zaživa

Anglický král Jindřich VIII. (1491–1547) během svého života vystřídá celkem šest manželek a promění královský dvůr v brutální historický Tinder (populární mobilní seznamovací aplikace), kde se za pokles zájmu neplatí zablokováním účtu, ale ztrátou hlavy. V boji s vlastní paranoiou a sžíravou fobií z moru i potní epidemie nezná slitování.

Ať už jde o celé město, nebo o ženu, které ještě včera přísahal lásku, vládce Tudorovců zachází se svými šesti manželkami i desítkami neoficiálních milenek jako s pouhými biologickými inkubátory na potomky a dočasnými hračkami. Oficiální sňatky jsou přitom jen špičkou ledovce — královskou ložnicí projdou zástupy dvořanek. Patří mezi ně i šlechtična Elizabeth Blountová (1502–1540), dvorní dáma královny Kateřiny Aragonské z významného rytířského rodu Blountů.

Právě ona králi jako dlouholetá milenka porodí syna Henryho FitzRoye a poprvé mu tak dokáže, že je schopen zplodit mužského potomka. Další známou milenkou se stává Mary Boleynová, sestra pozdější popravené královny Anny. Když ho však žena přestane bavit nebo mu nedá legitimního syna, prostě ji odhodí — a v několika případech rovnou pošle na popravčí špalek.

Jindřich je výjimečně nadaným panovníkem. Předtím, než ho nemoc a úrazy promění v nepříčetného tyrana, představuje skutečnou renesanční osobnost. Hovoří plynule čtyřmi jazyky, skládá hudbu, hraje na několik nástrojů a miluje umění i vědu. Jeho největším historickým odkazem se stává vybudování moderního anglického námořnictva.

Zakládá první královské loděnice, buduje síť pobřežních pevností a nechává postavit obří válečné lodě v čele s karakou Mary Rose, vrcholem tehdejší námořní technologie. Bez jeho námořní vize by Anglie nikdy nezasáhla do globálního obchodu a nestala se pozdější vládkyní světových oceánů.

Při hledání nových manželek si král nechává posílat obrazy princezen z celé Evropy a doslova tak listuje potenciálními nevěstami, jako by si vybíral z obrázkového katalogu luxusního nevěstince. Ne každá žena však o panovníka stojí. Krásná Kristina Milánská (1521–1590) z rodu Oldenburků nabídku k sňatku slavně odmítá se slovy: „Kdybych měla dvě hlavy, jednu bych anglickému králi ráda poskytla.“

Největší skandál však přichází s portrétem Anny Klevské (1515–1557). Malíř Hans Holbein mladší (1497–1543) obraz tak dokonale přikrášlí, že podvede i samotného panovníka. Čelním pohledem maskuje její výrazný nos a souvislou vrstvou barev vyhlazuje jizvy po neštovicích. Vzniká tak první historický catfishing - tedy situace, kdy se někdo prezentuje pomocí falešného či drasticky vylepšeného portrétu, aby v oběti vzbudil zcela iluzorní očekávání.

První rande navíc připomíná přepadení. Jindřich se k Anně Klevské při prvním setkání vloupe v převleku za cizince a pokusí se ji políbit. Šokovaná princezna ho ignoruje a odstrkuje, což těžce zraňuje panovníkovo obří ego. Po odhalení identity nastává absolutní rozčarování.

Naštvaný král Klevskou kvůli jejímu vzhledu veřejně uráží a označuje ji za „vlámskou kobylu“. Před dvořany otevřeně prohlašuje: „Má povislá prsa i odporný tělesný zápach, kvůli kterému s ní nedokáži naplnit manželství.“ Král okamžitě požaduje zrušení svatby a dohazovač Thomas Cromwell (1485–1540) platí za tento chybně domluvený profil vlastní hlavou.

Monstrózní povahu panovníka ilustruje i jeho chování k Anně Boleynové (1501–1536). Když v Londýně vypukne potní nemoc, král zbaběle utíká na venkov a nakaženou Annu nechává napospas osudu. Když nákazu přežije, odsouvá tím jen svou popravu. Jakmile o ni Jindřich ztrácí zájem, vymyslí si obvinění z cizoložství a nechá ji popravit.

V bizarním záchvatu krutosti a pokrytectví jí ještě několik dní před smrtí posílá luxusní dárky a nechává jí ušít drahé šaty na popraviště. Aby byl její konec elegantní, nechá z Calais dovézt francouzského kata. „Tento francouzský specialista nepoužije sekeru, ale ostřejší a pokrokovější meč,“ vzkazuje panovník.

S Jane Seymourovou (1508–1537) se Jindřich zasnubuje pouhých 24 hodin po stětí Anny Boleynové, čímž možná jako první v dějinách z úsvitu raného novověku definuje pojem bleskový rozchod. Ještě horší osud potkává jeho pátou ženu Kateřinu Howardovou (1523–1542). Dospívající dívce je teprve kolem sedmnácti let, když ji nechává popravit. „Prosím, přineste mi do cely popravčí špalek,“ žádá vyděšená dívka noc před smrtí stráže, aby si nanečisto nacvičila, jak na něj správně položit hlavu. Jakmile jeho ženy umírají, král přikazuje seškrabat jejich iniciály a portréty ze všech paláců, šperků i tapisérií.

Po těžké nehodě na rytířském turnaji se panovníkovi otevřou na noze hnisající vředy, které sluhové musejí denně čistit. Král se postupně mění v hnijící celebritu a zápach z jeho ran je tak toxický, že se šíří přes několik zámeckých místností. Při váze přes 140 kilogramů a obvodu pasu přes 137 centimetrů už se ani nedokáže sám pohnout. Služebnictvo pro něj staví mechanické zvedací kladkostroje, aby ho vůbec dokázalo zvednout na koně nebo do ložnice.

Tíživý konec přichází po panovníkově smrti. Královo tělo je v rakvi tak nafouknuté plyny, že během pohřebního průvodu v noci praskne a vyteklé tekutiny podle dobových legend lízají toulaví psi.

Chorobná paranoia znechucuje všem dvořanům život. Každou noc musí stráž meči propichovat královu matraci ze slámy a peří, aby odhalila případného skrytého vraha. Ochutnávači a sluhové musejí před spaním líbat každou část královského povlečení. „Ověřte vlastním polibkem, že na látce není nanesen kontaktní jed,“ přikazuje panovník. Strach ze smrti ho ovládá natolik, že vydává zákon pod trestem popravy, který zakazuje předpovídat panovníkovu smrt. Lékaři se mu tak nakonec bojí i říct, že umírá.

Touha po mužském potomkovi má destruktivní následky. Kvůli chlapci Jindřich odtrhne Anglii od papeže v Římě, zruší stovky klášterů, zabaví jejich pohádkové bohatství a vyhlásí sám sebe za nejvyšší autoritu nové anglikánské církve. Rozpoutá tím náboženský chaos a pro velezradu popraví desítky svých nejbližších přátel i učených kritiků v čele s lordem kancléřem Thomasem Morem.

Přímo z loveckých výprav, kde štve zvěř, posílá zatykače a vede si přesný deník smrti, v němž eviduje popravené oběti i zabavené majetky stejně chladně jako počty skolených jelenů. Veškerá tato spoušť přitom přichází vniveč — jeho jediný přeživší syn Eduard VI. (1537–1553) stejně umírá v pouhých patnácti letech.

Životní příběh Jindřicha VIII. zůstává mrazivým mementem, jak ničivá může být absolutní moc v rukou člověka ovládaného paranoiou, sebeláskou a nekontrolovanými afekty. Panovník obětuje lidské životy, tradice i stabilitu vlastní země pro své pomíjivé touhy a vidinu ideální manželky či dědice, aby nakonec skončil jako osamělé, opuštěné a fyzicky rozpadlé monstrum.

Renesanční historik a profesor G. R. Elton (1921–1994) výstižně poznamenává: „Jindřich byl tyran, který dokázal zničit každého, kdo se postavil jeho vůli, ale nakonec se stal vězněm vlastní paranoie a vlastního oslabeného těla.“ Jeho tragický konec tak připomíná, že ani ta největší světská moc nedokáže člověka zachránit před vlastními démony, stářím a neúprosným účtováním dějin.