Nejdrsnější dívčí válka v dějinách Hollywoodu: Sprosté urážky, ukradená láska a rozkopnutá hlava

Je to třesk jako blázen. Když se potkají dvě nesmiřitelné filmové megastar, toužící ovládat vše kolem sebe – herečky Bette Davis (1908–1989) a Joan Crawford (1905–1977), jejich společný natáčecí plac se okamžitě promění v bitevní pole. Plné zákeřných podrazů, jedovatých urážek a sžíravé zášti.

Od narození Joan Crawford uteklo už dvaadvacet let a jedno celé století, ale vzpomínky na její brutální chování dodnes berou dech. Její celoživotní spor s Bette Davis plní stránky novin spolehlivěji než filmové úspěchy. Vše vyvrcholí na počátku šedesátých let, když se střetnou před kamerou a jejich vzájemný teror na place odkrývá hluboká osobní traumata.

Peklo odstartuje v polovině třicátých let a na začátku nestojí filmové role, ale osudový muž. Bette Davis se během natáčení dramatu Nebezpečná (1935) bezhlavě zamilovává do svého pohledného kolegy, kterým je herec Franchot Tone.

Joan Crawford situaci bleskově využije, mladíka bez skrupulí svede a bleskově se za něj provdá. To ale Davis bere jako nejhorší životní ponížení. V ateliérech musí denně sledovat, jak se její milovaný muž vrací z obědů s Crawford celý potřísněný její výraznou rtěnkou. „Vzala mi ho z čisté, zlomyslné žárlivosti, ne proto, že by ho milovala,“ prohlašuje později zahořklá Davis.

Crawford navíc o deset let později ničí svou sokyni znovu, když jí vyfoukne hlavní roli v dramatu Mildred Pierce (1945) a získává za ni Oscara, což Davis psychicky totálně zdrtí. Davis tehdy situaci komentuje s jedovatým úsměvem: „Proč jsem tak dobrá v hraní mrch? Myslím, že je to proto, že mrcha nejsem. Možná proto Joan Crawford vždycky hraje dámy.“

Válka se však nevede jen slovy, ale i psychologickým mučením přímo v maskérnách. Joan Crawford je chorobně posedlá čistotou a rituály krásy. Každé ráno si dává obličej do ledové vody a vyžaduje, aby maskérna byla sterilní jako operační sál. Všechny kliky balí do kapesníků. Bette Davis na její manýry reaguje tím, že před jejími dveřmi záměrně kouří jednu cigaretu za druhou a popel klepe na její sokyní naleštěnou podlahu.

„Ta ženská je chodící reklama na paranoiu! Pokud se nedotkneš kliky bez rukavice, patříš do blázince, ne před kameru,“ křičí Davis na celý štáb. Crawford jí to vrací s ledovým klidem, sedá si na plac, demonstrativně vytahuje obří pletací jehlice a začíná plést. Cvakání kovových jehlic schválně zesílí, když se Davis pokouší soustředit na své složité monology. „Některé z nás musejí pracovat s talentem, jiné si holt vystačí s pletením svetrů,“ syčí Davis, zatímco Crawford plete dál, aniž by zvedla oči.

Vzájemné sabotáže dosáhnou absolutního vrcholu během natáčení psychologického thrilleru Co se vlastně stalo s Baby Jane? (1962). Joan Crawford, vdova po šéfovi společnosti Pepsi-Cola, zuří, když Bette Davis nechává do ateliérů natruc nainstalovat automat na konkurenční Coca-Colu. Pomsta na sebe nenechává dlouho čekat. V tajuplné scéně, kde má Davis tahat ochrnutou Crawford po zemi, si Crawford schválně naloží do kapes těžké kameny a bere si olověný pás, aby byla co nejtěžší. Ví, že Davis trpí krutými bolestmi zad.

Davis jí to okamžitě vrací v jiné ostré klapce, kde má Crawford nakopnout do hlavy – kopnutí je tak reálné a silné, že Crawford skončí s krvavým zraněním a lékaři jí musí hlavu sešít několika stehy. Crawford na to reaguje pouze chladným prohlášením pro tisk: „Bette má zkrátka jiný temperament než já. Ona musela každé ráno vřískat, zatímco já jsem jen seděla a pletla.“

Když selžou filmové zbraně, útočí navzájem na své rodiny. Joan Crawford adoptuje čtyři děti a staví na tom svou image dokonalé, obětavé matky z vysoké společnosti. Bette Davis však toto její citlivé místo bleskově zneužívá k veřejnému ponížení a do novin schválně pouští drsné hlášky. „Joan si ty děti kupuje v obchodním domě jen kvůli fotkám do časopisů. Doma je pak zavírá do tmavé skříně a bije je,“ prohlásí Davis, aniž hne brvou.

Když po letech dcera Christina Crawford vydává šokující autobiografickou knihu Nejdražší maminko (1978), kde svou adoptivní matku označuje za tyranské monstrum, Davis prožívá absolutní triumf. „Já to říkám celá desetiletí a nikdo mi nevěřil. Ta ženská byla zkrátka zrůda, která si zaslouží skončit v pekle,“ komentuje rodinný skandál své tehdy již zesnulé sokyně.

Boj o pozornost médií nezná hranic a Crawford neváhá zničit i ty nejdůležitější dny v kariéře své sokyně. Když má Davis v kinech svou velkou životní premiéru s filmem Nebezpečná, Crawford záměrně ve stejný den do všech novin bombasticky oznamuje své nové zásnuby, čímž pro sebe okamžitě krade veškeré titulní strany a Davisové úspěch dokonale potápí.

Ta se jí za to veřejně vysmívá v každém rozhovoru a útočí na její vyhlášenou promiskuitu a touhu ulovit každého mocného muže v Hollywoodu. „Spala s každou mužskou hvězdou v Hollywoodu, kromě Lassie,“ vmetá jí Davis skrze stránky bulváru. Crawford, která si zakládá na image noblesní dámy z vysoké společnosti, kontruje s ledovým nadhledem: „Bette vypadá tak unaveně, protože v sobě nosí příliš mnoho jedu. Já na rozdíl od ní umím odpouštět.“

Největší záchvaty paniky prožívá Crawford v momentech, kdy hrozí, že Davis získá dalšího Oscara, cenu britské akademie BAFTA nebo Zlatý glóbus. Crawford doslova šílí z představy, že by její sokyně převzala jakoukoli významnou cenu, a rozjíždí v zákulisí nevídanou antikampaň. Když Bette Davis získává za roli Baby Jane nominaci na Oscara, zatímco Crawford vychází naprázdno, Crawford osobně obvolává akademiky i ostatní nominované herečky a nabízí se, že za ně cenu v sále přebere, pokud nedorazí.

Večer pak přichází její největší triumf. Když cenu skutečně vyhrává nepřítomná Anne Bancroft, Crawford triumfálně prochází kolem šokované a zklamané Bette Davis, bere sošku do ruky a zapíše se do filmových dějin. Pózuje fotografům, jako by vyhrála ona sama. Davis na ni pak v tisku plive sžíravou špínu. Crawford na tyto útoky reaguje s nadhledem: „Nenávist vůči mně jim může jen ublížit, protože si tu hořkost nosí ve svých vlastních srdcích.“

Obří komerční úspěch Baby Jane však nutí filmové studio obsadit tyto dvě stárnoucí dračice znovu, a to v připravovaném psychologickém thrilleru Sladká Charlotte (1964). Bette Davis tentokrát nenechává nic náhodě a Crawford od prvního dne na place systematicky a brutálně likviduje. Nechává jí do šatny schválně servírovat zkažené jídlo, schovává jí osobní věci a najímá lidi ze štábu, aby na ni v zákulisí pokřikovali sprosté urážky.

Joan Crawford po několika dnech tohoto stoprocentního psychického šílenství ztrácí nervy. Začíná před producenty fingovat těžkou, smrtelnou nemoc a v hysterickém záchvatu utíká z placu rovnou do nemocnice, jen aby se k Davis už nikdy nemusela přiblížit. Studio ji nakonec pod tlakem lékařských zpráv z projektu vyřazuje a nahrazuje ji jinou herečkou. „Joan zkrátka neunesla, že už není ta nejkrásnější. Raději simuluje infarkt, než aby ukázala své vrásky,“ směje se Davis do očí novinářům.

V celoživotním souboji o prestiž a umělecké uznání nakonec Davis svou rivalku drtí na plné čáře i v tvrdých číslech. Získává celkem 10 nominací na Oscara a dvě zlaté sošky, zatímco Crawford má nominace pouhé tři a vyhrává pouze jednou. Davis se tímto svým profesním triumfem kolegyni otevřeně vysmívá až do jejího hořkého konce.

Obě ženy jejich vlastní pýcha a chorobná touha ovládat toho druhého odsuzuje k doživotní samotě. Pod maskami nedotknutelných hollywoodských bohyň se přitom po celou dobu skrývají jen dvě vyděšené bytosti. V soukromí sice experimentují s bisexualitou a utápějí se v alkoholu a cigaretách, samy však nedokážou najít životní jistotu a klid.

Francouzský spisovatel François de La Rochefoucauld kdysi napsal: „Žárlivost se rodí s láskou, ale neumírá vždycky s ní.“ Pro tyto dvě divoké šelmy stříbrného plátna se jeho slova stávají krutým osudem. Tato zášť nevyhasne ani smrtí Crawford v roce 1977, kterou Davis chladnokrevně komentuje slovy: „O mrtvých by se mělo mluvit jen v dobrém. Joan Crawford zemřela. To je dobré.“