Nálezy severočeského podnikatele berou dech: Závěr jeho vlastního života byl neúprosný a tragický

Prach, žár a pach tisícileté historie. Chodby zasypaných antických domů se mění v nebezpečné bludiště, kde se odhodlaná touha severočeského rodáka střetává s nemilosrdným popelem Vesuvu. Vteřiny dělí amatérského archeologa od okamžiku, kdy jeho ruce v prachu vyhrabou první zlato a mozaiky, které lidské oko nespatřilo téměř dva tisíce let.

Píše se rok 1904 a v sálajícím stínu italské sopky Vesuv stojí dvaadvacetiletý Harry Palme (1882–1955). Rodák ze severočeského Kamenického Šenova má před sebou nalinkovanou pohodlnou budoucnost. Po studiích na pražské obchodní akademii od roku 1902 nastoupí do věhlasné rodinné firmy Elias Palme & Co., vyrábějící luxusní skleněné a bronzové lustry, dodnes známé jako „Eliáška“.

Čeká ho tak klidná kariéra zámožného továrníka. Místo toho ho však pohltí celoživotní vášeň pro dávnou historii a její ztracené artefakty, ukryté pod zemí… Opráší své sny a poprvé cestuje do Neapole, aby se stal jedním z nejpozoruhodnějších českých amatérských badatelů své doby.

Kamenický Šenov je pro mladého průmyslníka příliš těsný. Svět obchodu s luxusním sklem Palme pravidelně střídá za prašné ulice Kampánie. Od své první návštěvy v roce 1904 sem přijíždí každé léto dlouhých třicet let. Nejezdí si sem užívat slunce ani obdivovat památky jako klasický výletník. Jde přímo do podzemí a s motykou v ruce dře po boku místních dělníků s jasným cílem – proniknout pod ztvrdlou vrstvu vulkanického tufu, která roku 79 n. l. pohřbívá kvetoucí římská města Pompeje a Herculaneum.

„Kde jsou ty dnešní vykopávky? Ukaž mi cestu, nebo ti nezaplatím ani liru!“ naléhá Palme v roce 1908 na místního kopáče, kterého drží za rameno v zakouřené neapolské osterii. Místní Ital se třese pod náporem odhodlaného Severočecha a ukazuje k zasypanému obvodu Kampánské brány.

Palme neztrácí čas. Na vykopávkách se seznámí s vedoucími záchranných archeologických prací. Ten ho osobně přijímá mezi své spolupracovníky a každoročně ho na lokalitě vítá. Spolu s prvním ranním paprskem proniká do nebezpečných podzemních tunelů…

Spojit náročné řízení sklářského impéria s celoživotní vášní vyžaduje neuvěřitelnou organizaci i obrovské finanční prostředky. Archeologické expedice, vyplácení místních kopáčů i nákupy nářadí a povolení financuje Palme ze svých vlastních podílů na zisku rodinné továrny. Výzkumům obětuje každoročně celé měsíce.

„K čemu by mi byly tisíce ze skla a křišťálu, kdybych je neproměnil v paměť lidstva? V Šenově obchody neutečou, společníci i úředníci vše zvládají sami. Moje pravé místo je tady pod tufem,“ svěřuje se Palme svému příteli v dopise posílaném z Neapole. I když tráví dlouhé týdny v kampánském podzemí, chodu podniku to zatím neškodí. Výrobu i obchod v Kamenickém Šenově spolehlivě řídí jeho rodinní společníci a spolumajitelé spolu s prověřeným úřednickým aparátem firmy, což Palmemu dává svobodu plně se věnovat své nebezpečné zálibě.

Právě horké léto roku 1904 se mladému Palmemu navždy vryje do paměti. Když poprvé kleká v rohu zasypaného peristylu jednoho z pompejských domů nedaleko brány, jeho prsty se dotýkají čehosi hladkého. Opatrně odhrnuje jemný sopečný prach a odhalí svůj vůbec první objev – drobnou, neporušenou skleněnou lahvičku na balzámy a vedle ní zlatý aureus s profilem císaře Vespasiána.

„Mám to! Podívejte, sklo! Pravé antické sklo, a je úplně celé!“ křičí nadšením dvaadvacetiletý sklářský dědic, když v šeru svíčky třesoucíma se rukama zvedá průsvitný artefakt k očím. Sklářské srdce v něm plesá – materiál, který celý život zpracovává jeho rodina, právě drží v podobě dva tisíce let starého antického unikátu.

Hledání pokladů však přináší nemilosrdné nebezpečí. Během výzkumů v roce 1912 Palme zažívá okamžiky, kdy jde doslova o život. Při odkrývání zavalené chodby se nad jeho hlavou prolomí zvětralý strop ze stlačeného tufu. Zavalují ho tuny jemného prachu a kamení.

„Harry, drž se! Strop se hroutí!“ zařve neapolský parťák Giovanni a na poslední chvíli strhává Palmeho zpět do výztužného rámu. Vzduch v okamžiku zčerná, nevidí si ani na špičku nosu a těžký prach z erupce Vesuvu mu plní plíce. Chybí pár centimetrů a severočeského badatele potkává stejný tragický osud jako antické obyvatele města.

V podzemí vládne po každém takovém závalu mrazivé ticho. Vzduch je těžký, nasycený prachem a vlhkostí. I přes neustálé riziko Palme postupuje v úzkých štolách dál. Svítí si jen skromnou lucernou, když vtom jeho motyka naráží na tvrdý předmět.

Pod vrstvou prachu odhalí nádherně zachovanou mozaikovou podlahu s motivem mořských bytostí a vedle ní bronzovou skříňku. Když ji Palme s bušícím srdcem opatrně otevírá, v šeru záblesku lucerny se leskne antické zlato – šperky a mince, které tam před smrtící smrští z Vesuvu v panice ukrývá bohatá pompejská matrona. „Bože můj, ono to tam pořád je… Nedotčené, čisté zlato, které naposledy vidělo světlo světa v den, kdy zemřely Pompeje!“ bleskne mu hlavou v náhlém návalu úžasu a opojení.

Ani po skončení první světové války, kdy v roce 1918 přebírá plné vedení rodinné továrny v Kamenickém Šenově, se své vášně nevzdává. Ve 20. a 30. letech 20. století se do Pompejí pravidelně vrací. Všechny své nálezy a pozorování pečlivě dokumentuje, kreslí detailní plány odkrytých domů a své zážitky sepisuje do svých pamětí. Tyto písemné vzpomínky píše sám v závěru života v 50. letech pod názvem Bilance mého života. Rukopis po desetiletí leží zapomenut v archivu, a až nyní vychází vůbec poprvé knižně v českém překladu, díky čemuž odhalí unikátní pohled na průkopnické doby archeologie.

Co se vlastně děje s drahocenným sklem, mozaikami a antickými památkami, které Palme pod popelem Vesuvu vykopává? Na rozdíl od majetku chtivých dobrodruhů se zachová jako skutečný novodobý Indiana Jones – jeho cílem je záchrana a uchování historie.

Zpočátku si sice vybrané kusy vozí domů a vytváří si ze své rodinné vily v Šenově malé privátní muzeum: do stěn nechává vsadit originální pompejské kachle, v salonu vztyčuje antický sloup a na zahradu umísťuje pravé pompejské urny. Většinu své celoživotní vášně a sběratelského úsilí ale směřuje k vědeckému uchování. Po pohnutých historických událostech 20. století se Palmeho rozsáhlé sbírky stávají národním pokladem.

Jeho cenné archeologické nálezy i bohaté numismatické sbírky končí v muzejních depozitářích – dnes je obdivují návštěvníci v Oblastním muzeu v Děčíně, ve Vlastivědném muzeu v České Lípě a v Národním muzeu v Praze. Palme tak plní poslání opravdového badatele: vysvobozuje poklady z šera zapomnění a věnuje je světu. „Nenapsal jsem tyto řádky proto, abych oslavoval sám sebe, ale abych zachytil stopy času a věcí, které by jinak odvál čas a pohřbilo zapomnění,“ píše sám Harry Palme ve svých pamětech Bilance mého života.

Katastrofa z roku 79 n. l. maže Pompeje z mapy během jediného dne. Pro Palmeho to však není jen tragédie, ale i obrovská výzva. Zatímco vědečtí akademici té doby debatují v chladných pracovnách, rodák z Kamenického Šenova tráví celé týdny přímo v odkrývaných ulicích.

Závěr jeho vlastního života je však neúprosný a tragický. Po druhé světové válce a znárodnění přichází o rodinnou továrnu i veškerý majetek. Muž, jehož rodinné lustry zdobí paláce nejpřednějších evropských aristokratů, dožívá v chudobě a ústraní v malé chalupě v Práchni u Kamenického Šenova, kde v roce 1955 opuštěn umírá.

Přesto po sobě zanechává neobyčejný odkaz. Představuje vzácný typ vizionáře, pro něhož hmotné zlato znamená méně než příběh a poznání, které je pod zemí ukryto. Ukazuje, že opravdový hledač pokladů nekope pro vlastní kapsu, ale proto, aby vrátil paměť lidstvu.

Příběh Harryho Palmeho je důkazem, že houževnatost a vášeň severočeského rodáka dokážou zanechat nesmazatelnou stopu i v příběhu nejslavnějších archeologických objevů světa.