Na kontě prý měla 650 obětí! Šlechtična se provinila hlavně nezávislostí, obrovským majetkem a touhou nezestárnout

Hluboko ve sklepení Čachtického hradu plamínky smolných pochodní mihotavě ozařují dřevěnou káď plnou temně rudé tekutiny poseté barevnými kvítky. Uherská hraběnka Alžběta Báthory z Ecsedu (1560 – 1614) se pomalu ponoří do teplé krve nevinných panen, zatímco ze stínů zazní tlumený nářek dalších obětí.

Hrůzostrašný obraz hraběnky dodnes u mnohých vyvolává děs. Historické archivy však během staletí postupně odhalí zcela jinou pravdu o údajně největší vražedkyni v dějinách. Mýtus o sadistické vražedkyni nahradí chladnokrevná hra o obrovský majetek, kde mocná aristokratka sehraje tragickou roli oběti chamtivých mužů.

A že je zapsána v Guinnessově knize rekordů jako nejmasovější sériová vražedkyně s 650 oběťmi? Ani to už dnes není tak úplně pravda. Pojďme se na příběh nejslavnější uherské hraběnky podívat blíže.

Alžběta Báthory si po smrti manžela Ference Nádasdyho (1555 – 1604) nevede vůbec špatně. Prokáže svou nebývalou inteligenci a své statky spravuje jako mimořádně zdatná hospodářka. Její politická nezávislost a nezměrné jmění však velmi rychle vyprovokují nenávist patriarchální společnosti. Král Matyáš II. Habsburský (1557 – 1619) navíc dluží rodině Báthory astronomické sumy. Pád mocné šlechtičny tento panovnický dluh okamžitě smaže.

Hlavní roli v likvidaci zámožné vdovy sehraje palatin Juraj Thurzo (1567 – 1616). Mocný muž v pozadí po pohledné ženě neskrývaně zatouží a jeho vášeň se smísí s chorobnou chamtivostí po majetku. Hrdá šlechtična jeho milostné návrhy s opovržením odmítne.

„Raději shniju zaživa za kamennou zdí, než abych jedinou noc ulehla do tvého lože,“ vmete údajně zhrzenému nápadníkovi přímo do tváře. Thurzova ješitnost utrží smrtelnou ránu a odvržený ctitel okamžitě vymyslí ďábelský plán na pošpinění jejího jména.

A nelení. Již v prosinci 1610 vpadne na Čachtický hrad, aniž by k tomu měl svolení panovníka. Překvapenou hraběnku zaskočí uprostřed noci u večeře. Místo krvavých orgií nalezne běžný chod šlechtického sídla, přesto okamžitě nařídí její tvrdou internaci. „Tato krvelačná bestie už nikdy nespatří denní světlo!“ zařve palatin na své vojáky bez jediného pádného důkazu. Celá akce připomíná loupeživý nájezd. Thurzo následně v dopise panovníkovi sebevědomě prohlásí, že ji přistihl přímo při krvavém činu.

Během vyšetřování Thurzo uvěří hospodským drbům. Kat a jeho pohůnci donutí korunní svědky vypovídat na mučidlech. „Přiznej ty vraždy, nebo ti katovy kleště roztrhají tělo!“ zasyčí soudce na služebnou. Pod brutálním nátlakem svědci ze sebe chrlí závratná čísla zavražděných obětí a kat je následně beze stopy odstraní, čímž znemožní další dokazování.

Do spiknutí se zapojí i místní kněží těžící z hraběnčina bohatství. Stížnosti snesou na panovnici teprve v momentě definitivního odepření sponzorských darů. „Její duše propadla peklu, z hradu se ozývá pláč umučených dívek,“ začnou kázat z kazatelen ihned po vyschnutí pramene příspěvků. Habsburkové příběh o jejím sadismu chytře využijí k imperiální propagandě.

Mnoho dívek z podhradí ve skutečnosti zkosí tehdejší epidemie. Šlechtična pro nemocné zřídí lazaret a coby vzdělaná bylinkářka využije pokročilé lékařské postupy. Navíc podlehne panické hrůze ze stárnutí a marnivá touha po věčném mládí se stane jejím skutečným prokletím. Pro udržení dokonalé pleti pravidelně ulehne do speciálních bylinných koupelí. Koupelovou vodu pokaždé temně rudě zbarví silné odvary z třezalky, mořeny barvířské a železité minerální prameny.

Když služebnictvo vylije červenou tekutinu z kádí na nádvoří, vyděšení poddaní uvěří báchorkám o prolité krvi. „Ona vaří temné lektvary a koupe se v krvi našich dcer, to musí být ďáblovo dílo!“ šeptají si vesničané. Svědectví o krvavých koupelích se poprvé objeví až později díky fantazii jezuitů a spisovatelů.

Archivní korespondence uložená v Bytči, která vznikla v naprostém utajení koncem roku 1610 před zásahem na hradě, odhaluje mrazivé zákulisí. Z dopisů jednoznačně vyplývá, že internace nebyla bleskovým zásahem spravedlnosti, ale dopředu promyšleným krokem. Zeť Mikuláš Zrínský napsal Thurzovi těsně před přepadem: „To, na čem jsme se s Vaší milostí spolu dohodli, aby paní Nádasdyová měla pokojné umístění na tom místě, teď naši sluhové uskuteční.“ Cílem bylo předejít potupnému soudu a propadnutí majetku královské pokladně.

Tribunál nevydá žádný rozsudek, Thurzo pouze nařídí doživotní izolaci. Zeti hraběnky obratem rozdělí její území, avšak Báthory ještě před zatčením chytře sepíše závěť a majetek zachrání pro děti. Vězeňkyně na vlastním hradě zemře 21. srpna 1614.

Ale ani po smrti nedojde klidu. V létě roku 1961 zažije čachtické podhradí nevídaný skandál. Do vesnice přijedou dva muži a představí se jako členové štábu z bratislavské Koliby. Nadšeným místním obyvatelům naslibují natáčení velkofilmu. Podvodníci se nechají po několik týdnů královsky hostit; obyvatelé jim nabídnou ubytování zdarma a zavalí je jídlem i alkoholem.

Jeden z naivních vesničanů si dokonce u zubaře nechá vytrhat všechny přední zuby, protože mu „režiséři“ přislíbí roli hradního drába. Nakonec ale podvodníci uprchnou bez zaplacení jediného účtu. Podvedené vesnici od té doby široké okolí s posměchem přezdívá Filmárovce.

Očištění jména slavné šlechtičny na stříbrném plátně se ujme slovenský režisér Juraj Jakubisko ve svém výpravném velkofilmu Bathory (2008). Hlavní roli ztvární britská herečka Anna Friel, ústředního padoucha a strůjce intrik palatina Thurza si s chutí zahraje Karel Roden. Snímek zcela popře oblíbený mýtus o krvavých koupelích a divákům ukáže hraběnku jako vzdělanou léčitelku padnuvší za oběť mužské chamtivosti, ale i svého strachu ze stárnutí.

Ačkoliv byla Alžběta Báthory v roce 1984 oficiálně zapsána v Guinnessově knize rekordů jako nejmasovější sériová vražedkyně s neuvěřitelným počtem 650 obětí, i tato proslulá instituce nakonec vezme zpátečku. Na svých oficiálních stránkách dnes u jejího jména výslovně upozorňuje, že případ je natolik opředen báchorkami, že v něm zkrátka nelze oddělit historická fakta od lživé fikce.

Oficiální prvenství v morbidní tabulce tak přebírá americká zdravotní sestra Jane Toppan (1854 – 1938) s jednatřiceti prokázanými oběťmi.

Alžběta Báthory nebyla světice – jako příslušnice tehdejší šlechty vládla svému dvoru přísnou rukou a vyžadovala bezpodmínečnou poslušnost, což v dobách drsných mravů nebylo ničím neobvyklým. Její skutečnou „vinou“ však nebyly bájné koupele v panenské krvi, ale její nezávislost, obrovský majetek a neochota podřídit se patriarchální moci.

Příběh čachtické paní tak zůstává nadčasovým mementem o tom, jak snadno dokáže lidská chamtivost a ješitnost proměnit hrdou ženu v oběť obludné lži. Skutečné zlo totiž málokdy přebývá v tajemných lektvarech podzemních sklepů; rodí se tam, kde se mocní muži rozhodnou si beztrestně vzít to, co jim nepatří.