Článek
Od světově proslulého filmového režiséra by se tak nějak čekalo, že se na svou budoucí hvězdnou dráhu připravoval už od dětství. Zážitky z prázdnin přetvářel v povídky, kreslil si k nim scénosledy a jakmile to technologický pokrok jen trochu umožnil, zkusil ty nejlepší z nich zatím amatérsky, nicméně s jasným náznakem geniality přetavit do pohyblivých obrázků.
Jaroslav Papoušek (†66), autor trilogie o rodině Homolkových a spoluautor dalších nezapomenutelných děl, to vzal trochu oklikou.
Narodil se 12. dubna 1929 na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí Československa a dnes patří Ukrajině. Začal jako ladič hudebních nástrojů, ale protože se vlastně chtěl stát malířem, dostal se po několika pokusech na pražskou AVU. Studoval tam ovšem sochařství. Absolvoval v roce 1957 u profesorů Karla Pokorného a Jana Laudy.
Navrhl i Gottwaldův pomník
V oboru na něj čekaly úspěchy, které dnes asi ocení málokdo. Roku 1954 získal například uznání v soutěži na výzdobu Muzea Klementa Gottwalda a taktéž 3. cenu v soutěži na pomník tohoto „velikána“, prvního dělnického prezidenta a signatáře mnoha rozsudků smrti nad těmi, kdo byli označeni za nepřátele komunistického režimu.
Malování ale nevdal. Kromě volné tvorby, kterou prezentoval hlavně na pozdějších výstavách, se věnoval knižním ilustracím a karikaturám. Pokusil se i o literární činnost. V roce 1963 vydal novelu „Černý Petr“, do níž vložil i řadu autobiografických prvků a námětů. A to byl konečně onen oslí můstek do světa filmu.
Kniha totiž zaujala režiséra Miloše Formana (†86), a ten se rozhodl ji zfilmovat. Papoušek s Formanem napsali scénář a snímek se stal jedním ze základních kamenů uměleckého směru, kterému se později začalo říkat „československá nová vlna“. S tou sice o pár let později zatočil normalizační režim a v novém tisíciletí ji definitivně pohřbily romantické komedie natáčené zejména kvůli product placementu, pražská FAMU ale žije z jejího celosvětového ohlasu dodnes a stále láká zahraniční studenty.
Pokračování? Nikdy!
Ve spolupráci s Formanem pokračoval Papoušek dál jako autor námětů a spoluscenárista u snímků Lásky jedné plavovlásky (1965) a Hoří, má panenko (1967). Tam si zároveň vyzkoušel i práci pomocného režiséra. Napsal námět a scénář i pro Intimní osvětlení (1965) Ivana Passera (†86), který byl dalším členem formanovské tvůrčí dílny.
Jaroslav Papoušek debutoval jako režisér snímkem z prostředí, které důvěrně znal. Ve filmu Nejkrásnější věk z roku 1968 zavedl diváky mezi sochaře a do hlavní role obsadil Hanu Brejchovou (†77), která zazářila v Láskách jedné plavovlásky.
O rok později pak spatřila světlo světa komedie Ecce homo Homolka. S pokračováním nepočítal, filmové „seriály“ vůbec neměl v lásce. Ale co měl dělat, když to byl takový úspěch? V rychlém (na tehdejší poměry) sledu tedy následovaly snímky Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972).
Neherci dovedou překvapit
Pro režiséry Formanovy a Papouškovy generace bylo druhou přirozeností pracovat s neherci. Jenže kde je pořád brát? Traduje se, že Josefa Šebánka alias dědu Homolku objevili společně s Passerem, když pro Formana hledali obsazení pro Lásky.
Pátrali totiž po vhodném bytě pro scény u rodičů donchuana zaskočeného příjezdem děvčete s kufrem a kameraman Miroslav Ondříček je přivedl ke strýci a tetě své manželky do pražského Karlína. Když pak od nich filmaři pozdě v noci odcházeli v povznesené náladě, měli o roli otce naprosto jasno.
Když ovšem Šebánek dostal nabídku na Homolkovy, vůbec se mu do hraní nechtělo. Bál se totiž, že bude na place vedle zkušených profesionálů vypadat trapně. Čas ale Papouškovu volbu prověřil a ukázal, že pod dobrým režijním vedením herecká průprava vlastně až tak důležitá není.
„On si těch herců nesmírně vážil a bál se, že jim to bude kazit,“ popsal později Papoušek v jednom z rozhovorů. „Dalo mi velké přemlouvání ho nakonec přesvědčit. Zabralo až to, když jsem řekl, že si ho sami vyžádali,“ dodal. Nakonec nelitoval, herci ho vzali za svého a chovali se k němu báječně, on jim to s díky vracel. „V každé volné chvíli nás bavil tak, že jsme všichni řvali smíchy,“ zavzpomínala Heduš, tedy Helena Růžičková.
Dvojčaty Matějem a Petrem Formanovými si režisér už tak jistý nebyl. Nevěřil, že by kluci zvládli zahrát dostatečně přesvědčivě všechno, co jim předepisoval scénář. Když pak ale viděl, jak suverénní jsou před kamerou, pár scén jim do něj ještě připsal.
Legrace z časů normalizace
V 70. letech, tedy za husákovské éry utahování šroubů všude a v kultuře zvlášť, natočil Jaroslav Papoušek ještě satirickou komedii Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974), dětský snímek Konečně si rozumíme (1976) a vztahovou komedii Žena pro tři muže (1979).
V následující dekádě přidal ještě dvě komedie – Cesta kolem mé hlavy (1984) a Všichni musí být v pyžamu (1985). Na závěr své kariéry, v roce 1993, ještě spolurežíroval s Vlastimilem Venclíkem šestidílný seriál Pomalé šípy.
V roce 1995 pak vyšel z jeho tvůrčí dílny scénář filmu s pracovním názvem „Jedním slovem tě miluji modře“. Natočit jej však už nestačil. Před 30 roky, 17. srpna 1995, ho ve věku 66 let postihl infarkt, jemuž podlehl.
Poslední scénář už nenatočil
Jeho poslední scénář se ale přeci jen dočkal realizace. V roce 2017 ho Miloslav Šmídmajer přetavil v romantickou komedii s názvem Miluji tě modře. Obsadil do ní zástupy bezejmenných obnažených dívek a také Denisu Nesvačilovou (34), která se od nich nenechala v ničem zahanbit.
Soudě podle recenzí, které se po premiéře objevily v médiích, je ale otázkou, jestli by scénáři nebylo lépe v šuplíku, kam ho Papoušek původně odložil.
„To nejsmutnější na filmu je fakt, že se z něj dá vyčíst, jak si jej autor scénáře Jaroslav Papoušek asi představoval. Jako něžnou romanci z jiných časů, oslavu krásy umění i žen. Bohužel už ji sám nenatočil,“ napsala kritička Mirka Spáčilová pro MF Dnes. A přidala hodnocení ve výši 30 %.
