Herečka s nejsmutnějšíma očima přišla v dětství o maminku. Vinklář se kvůli ní rozvedl, ona rodinu neopustila

I kdyby ji jinak nikdy nenapadlo věnovat se herectví, už pro svou podobu s Boženou Němcovou prostě musela. Sice si na roli, v níž ji mohla ztvárnit, pár let počkala, ale stálo to za to.

V televizní inscenaci Vlčí halíř z roku 1975 na motivy románu J. Š. Baara Paní komisarka o chodském období života naší národní spisovatelky byla Jana Březinová prostě jedinečná. Ostatně jako v mnoha dalších rolích. Všechna novější zpracování a obsazení s ní diváci dodnes srovnávají. A další adaptace z toho nevycházejí vždycky nejlépe.

Přezdívalo se jí „herečka s nejsmutnějšíma očima“. Kolegové v divadle jí říkali Janinka podle dobrotivé postavy z Karafiátových Broučků. Byla známá jako poctivý, čestný a zásadový člověk. Podepsala třeba dokument vypracovaný iniciativou Charta 77 Několik vět a pak i petici za propuštění Václava Havla v lednu 1989.

Každopádně byla to, čemu se říká romantická duše, a vůbec se nejednalo o pózu. Vedla k tomu celá její výchova. Narodila se 18. března 1940 v Praze do rodiny krejčího. Tatínkovi bylo v té době 40. Pocházel z pěti sourozenců o 10 až 20 let starších. „Vychovávala ji tedy vlastně romantická generace konce 19. století,“ píše v knize Celá viola tvé duše Zuzana Maléřová.

Bylo jí 15 měsíců, když její maminku, Židovku, odvlekli němečtí okupanti nejdřív do pankrácké věznice a pak do koncentračního tábora Osvětim. Další zprávy o ní rodina několik desetiletí neměla.

Malé Janičce o mamince doma říkali, že je v nemocnici, protože se opařila. „Těžko se mi popisuje něco, co jsem zažila jako roční dítě. Všechno, co zde mohu napsat, mi vyprávěli lidé, kteří dnes již většinou nežijí. Vím jenom, že úzkostné stavy, pocity lability, těžké deprese a projevy špatné komunikace, kterými trpím dodnes, jsou následkem zážitků, které se mi ukryly hluboko v podvědomí a celý život mi bránily se normálně projevovat jak v soukromém životě, tak v mé profesi,“ svěřila se kdysi v Divadelních novinách.

Až v roce 1980 zničehonic u dveří jejího bytu zazvonila nějaká cizí paní. Přinesla Janě malou látkovou žirafu a výšivku, které pro ni maminka před smrtí vytvořila. Bylo to všechno, co po jedné z milionů obětí nacistického „konečného řešení“ zbylo.

Otec se po čase znovu oženil. Vzal si vdovu, která ve válce přišla o celou rodinu. Macecha byla ženou v domácnosti, kterou ovšem vedla železnou rukou. Janu to od mládí táhlo k divadlu a ona jí nejistou práci umělce nechtěla v žádném případě dovolit. Poslala ji raději do učení, aby se z ní stala aranžérka.

Jana sice učňák dokončila, ale hned se přihlásila na DAMU. Protože byla opravdu mimořádně talentovaná, vzali ji i bez maturity. Po škole nastoupila do Státního divadelního studia v Praze, poté do divadla v Příbrami. Odtud zamířila zpět do Prahy a rovnou do činohry Národního divadla. V angažmá tam zůstala od 1. dubna 1972 do 31. července 1998, kdy musela odejít ze zdravotních důvodů. Tou dobou už prohrávala svůj dlouholetý boj s rakovinou.

V divadle však stihla snad všechny role, pro něž by herečky – jak se říká – vraždily. Byla skvělou Roxanou v Cyranovi, Maryšou i kněžnou v Lucerně. Před filmovou kamerou svůj talent ani netuctový půvab příliš uplatnit nestačila, kromě Boženy Němcové ale zazářila i v dalších televizních rolích. S oblibou si ji z Prahy „půjčovali“ i slovenští filmaři a televizní tvůrci.

Její první velkou láskou byl herec a dabér Zdeněk Dušek (82). Zamilovali se do sebe na DAMU, ve druhém ročníku Jana otěhotněla. Podle tradice to budoucí rodiče „přikryli veselkou“.

„Cítila se duchovně zralá, byla však naprosto prakticky nepřipravená. Když měla jít s dítětem z porodnice domů, rozplakala se strachy a řekla, že ještě nechce. Neměli kočárek, postýlku, nic,“ líčí Zuzana Maléřová, co jí herečka svěřila.

A nebyla to jen nepřipravenost na rodičovství, co ohrožovalo její manželství. Jana se totiž zamilovala do kolegy Josefa Vinkláře (†76). Nějakou dobu spolu takříkajíc „měli poměr“. Bylo to mezi nimi dokonce tak vážné, že se oba chtěli rozvést. Do konce to ale dotáhl jen on. Ona se vrátila k rodině.

„Opustil jsem pro ni rodinu, něco posvátného. Její rozhodnutí bylo svou rodinu udržet. Řekla jen: ‚Já si to nemohu dovolit. Tečka.‘ Nu, říkám si, byl jsem možná potrestán za své hříchy,“ prozradil pak Vinklář ve své životopisné knize.

Jana Březinová byla celý život přesvědčena, že na ni zemřelá maminka dohlíží „tam seshora“ a drží nad ní ochrannou ruku. Měla k tomu své důvody.

Dům, v němž za války s tatínkem a jeho novou paní žili, zasáhla při spojeneckém náletu bomba. Nevybuchla však a všichni přežili. O mnoho let později se stala další věc. Jana šla po chodníku a vedle ní na chodníku přistál těžký popelník, který nejspíš někomu vypadl z okna. A na Slovensku ji matčina pomyslná ruka uchránila před padajícím stromem.

Na rakovinu, kterou jí lékaři diagnostikovali začátkem 90. let, už ale tahle ochrana nestačila. Jana Březinová jí podlehla 29. května roku 2000. Bylo jí pouhých 60 let.