Blanka Waleská režiséry okouzlit neuměla a režisérky nebyly. Před coming outem otěhotněla a vstoupila do strany

Byla vrstevnicí Adiny Mandlové, a dokonce se s ní sešla v jednom ročníku na konzervatoři. Dost možná měla větší herecký talent. Její půvab byl sice jiného druhu, ani ona ale neměla nouzi o ctitele. Na rozdíl od spolužačky Adiny ale nedokázala okouzlit režiséry. Kdyby se tehdy ve filmovém světě vyskytovala i nějaká režisérka, navíc se stejnou orientací, to by byla jiná…

Ne že by se Blanka Waleská (†76) k filmu nezkoušela dostat i tak. Když našla v novinách inzerát, v němž režisér Gustav Machatý hledal představitelku hlavní role pro připravovaný film Erotikon, neváhala ani chvíli a šla se nechat vyfotit, aby mu mohla poslat snímek.

„V květnu mi bylo osmnáct let. Jsem veliká a silná (měřím 165 cm a vážím 60,5 kg). Mám rezavé vlasy a hnědé oči.“ V Erotikonu nakonec alespoň statovala a vydělala si 50 korun. Hlavní roli získala Slovinka Ita Rina, pozdější nositelka Zlaté šerpy nejpůvabnější dívky Jugoslávie v soutěži organizované společností Universal Film.

Dnes by nejspíš k tomu, aby na sebe upozornila a zajistila si pozornost, stačil coming out. Byla to ale úplně jiná doba (lesby a gayové mimochodem až do roku 1961 stáli v Československu mimo zákon), a ona si navíc ještě nebyla svou sexualitou úplně jistá.

Blanka Waleská se narodila 19. května 1910 v Cerhenicích u Kolína jako Blanka Wedlichová. Dodnes tam stojí domek jejích rodičů a Cerheničtí na něj umístili pamětní desku. Místní po ní také pojmenovali ulici a vydali její životopisnou knížku Dívka s červenými vlasy. Na sepsání se podílel hereččin prasynovec Joseph F. Vedlich, který měl k dispozici i její deníky. Psala si je od svých sedmnácti celkem osm let.

Pocházela ze staré sudetoněmecké rodiny Wedlichů, někdy psaných v počeštěné verzi s jednoduchým V. Jako herečka si pak zvolila pseudonym Waleská. Patřila do první generace, která se už učila němčinu jako cizí jazyk.

Její otec Alois Wedlich byl nadaný malíř a básník, jenže kvůli obživě rodiny začal vést obchod a hospodu a později, ve 30. letech, si koupil hotel v Lázních Železnice u Jičína. Podnik ale zkrachoval, a tak dcera nemohla počítat s jeho finanční podporou na studiích. Matka ji pak poslala na školu, které se tehdy říkalo „rodinná“ a kde se vyučovalo spíš vaření, šití a péče o děti než věda nebo umění. Chtěla ji přimět i k brzkému sňatku, s tím ale u dívky s něžnou duší narazila.

Dcera se rozhodla osamostatnit a odešla z domova do Prahy. Našla si ubytování na Smíchově u strýce Josefa Vedlicha, projektanta mnoha českých přehrad, a živila se jako služka v rodině německého profesora. Látka z rodinné školy se jí přitom hodila. Co ale v hodinách nebrali, bylo tahání uhlí ze sklepa do čtvrtého patra, které se stalo jednou z jejích povinností.

V té době ji kamarádka představila známému malíři Františku Naskemu, manželovi herečky Národního divadla Růženy Naskové. Takovou modelku s ryšavými vlasy a perleťovou bílou pletí právě potřeboval. Namaloval na tři desítky jejích portrétů, výborně se prodávaly a Blanka od něj dostávala slušný honorář. Jeho žena jí přitom pomáhala s přípravou na zkoušky na konzervatoř, kterou jí sama doporučila.

Tou dobou Blanka také začala zjišťovat, že se o ni zajímají muži. Zájem ji těšil a s některými si psala dlouhé dopisy. Pořád ale nemohla najít „toho pravého“ a zároveň netušila, že nikdo takový pro ni ani neexistuje.

Během studií se nicméně sblížila se spolužákem Zdeňkem Šavrdou. V roce 1933 s ním otěhotněla a zároveň dostala první větší roli ve filmu Ze světa lesních samot. Zvolila potrat a matkou se pak už nikdy nestala. Se Šavrdou přitom žila poměrně dlouho, prošli společně několika divadly (Blanka chvíli účinkovala u Vlasty Buriana a také u Voskovce s Werichem) a našli si posléze v Korunní ulici na pražských Vinohradech i společné bydlení, uvádí web Vlasta.cz.

Nakonec se ale rozešli. Přátelům sice tvrdila, že je jí nejlíp samotné, ale dlouho tak nezůstala. Její coming out ovšem proběhl ve vší tichosti. Po válce, když si pořídila malý byt v Praze na Zvonařce, se k ní přistěhovala o osm let mladší Eva Soukupová. Brzy osiřela a podobně jako Blanka se o sebe musela starat sama. A nebylo to jediné, co je spojovalo… Obě mimo jiné vstoupily do KSČ podobně jako mnoho dalších lidí v euforii z „osvobození Rudou armádou“.

I jinak to vypadalo, že začínají lepší časy. Martin Frič ji v roce 1946 obsadil do výrazné role v detektivním příběhu z předválečné pražské periférie 13. revír a vzápětí do Čapkových povídek, rok nato si ji Jiří Krejčík vybral do svého prvního celovečerního filmu Týden v tichém domě a Vladimír Čech do dramatu Nerozumím, kde si zahrála manželku válečného pilota v podání Jana Pivce.

Asi nejvýznamnější roli dostala v roce 1948 od Alfréda Radoka, který si jako režisér odskočil z divadla k filmu Daleká cesta. Blanka hrála židovskou lékařku, která se na počátku německé okupace provdá za „rasově čistého“ kolegu, aby si zachránila život. Film měl úspěch nejen doma, ale i v mnoha evropských zemích a také v USA.

Téhož roku se stala také členkou činohry Národního divadla. S přítelkyní Evou trávily volné chvíle nedaleko Písku u řeky Otavy, v rekreační oblasti zvané Smetiprach. Sjížděli se tam také další herci, hudebníci, režiséři nebo architekti. V 60. letech, po propuštění z vězení za nezdařený pokus o emigraci, tam začala jezdit i Jiřina Štěpničková. A právě Waleská se zasloužila o návrat vynikající herečky, která měla z kriminálu nastoupit do práce prodavačky, k profesi. S pomocí své partnerky jí našla místo v divadle na Kladně, odkud později přešla do pražského Realistického divadla.

Ještě jednu krásnou roli dostala Blanka Waleská od Otakara Vávry: ztvárnila hraběnku de Galle v Kladivu na čarodějnice. Natáčení filmu, který měl premiéru v roce 1970, ale zapadlo do období po ruské okupaci ze srpna 1968. Paní Blanka z ní pro sebe vyvodila důsledek, který považovala za jediný možný – vrátila stranickou legitimaci. Nějaký čas si pak nezahrála.

Až v roce 1973 se stala baronkou Riessigovou v detektivce Tajemství zlatého Buddhy. O dva roky později si zahrála stárnoucí Bětušku Jarošovou ve Filipově inscenaci Lístek do památníku, kde se objevila ve dvojici s Karlem Högerem. Následovalo ještě pár šlechtičen, ovšem v pohádkách. Pak už v podstatě jen babičky, i když vlídné a moudré. To už ji čím dál víc zlobilo srdce a svůj čas dělila mezi vycházky s pejskem a večery s přítelkyní. Zemřela 6. července 1986. Partnerka ji přežila o 20 let.