Dětství z pekla: Hollywoodská ikona přežila hladomor a v botách pašovala zprávy odboji

Píše se rok 1944 a nizozemský Arnhem se dusí pod krutou německou okupací. Zatažené zatemňovací závěsy, tma protnutá jen matným plamenem svíček a tóny piana linoucí se chodbami tak tiše, že splývají s šelestem větru venku. V provizorním sále nenápadné budovy, kterou zvenčí hlídají členové holandského odboje, tančí patnáctiletá Edda van Heemstra. Každý její pohyb je ztělesněním ladnosti, ale také obrovského rizika.

Na konci představení diváci netleskají – potlesk by je prozradil. Místo toho v tichosti házejí do klobouku peníze. Výtěžek jde přímo nizozemskému odboji. Tou patnáctiletou baletkou je dívka, kterou svět později oslavuje pod jménem Audrey Hepburn (1929–1993). Její hollywoodský příběh nezačíná pod filmovými reflektory, ale v podzemním boji proti třetí říši.

Za dokonalým hollywoodským půvabem a statusem módní ikony se po celý život skrývá hluboké válečné trauma. Svět si letos připomíná půlkulaté 65. výročí od premiéry kultovního snímku Snídaně u Tiffanyho (1961), kde vosí pas slavné herečky obdivovaly miliony diváků. Audrey však není štíhlá kvůli drastickým dietám.

Její křehká postava a uhrančivý pohled skrývají šrámy na duši i těle, které si odnáší z dětství prožitého uprostřed válečného běsnění v nacisty okupovaném Nizozemsku. Přesto dokáže svou tehdejší slabost proměnit v sílu a riskuje život tam, kde dospělí selhávají.

Nacistická okupace proměňuje dětství budoucí hvězdy v peklo. Kvůli svému nízkému věku a nevinnému vzhledu se však stává ideálním kurýrem. V dívčích botách a ponožkách pašuje tajné zprávy odboje, doručuje ilegální tiskoviny a nosí jídlo britským letcům, kteří musí nouzově přistát v lesích. Když ji jednou při návratu z lesa překvapí německá hlídka, nezmatkuje. Shýbne se, začíná trhat luční kvítí a s nevinným úsměvem je fašistům nabízí. Vojáci, okouzleni jejím šarmem, ji nechávají jít bez prohledání.

Jejím největším únikem z kruté reality je balet. Pod vedením místního lékaře a vůdce odboje Hendrika Vissera 't Hoofta začíná organizovat takzvaná „černá představení“. „Přes tanec mohu snít, mohu létat, mohu zapomenout. Je to můj způsob, jak utéct před realitou,“ vzpomíná později. Když nacisté v odvetě za sabotáže popravují v lesích u města Goirle jejího milovaného strýce Ottu van Limburg Stiruma a nutí ho vykopat si vlastní hrob, iluze o bezpečí definitivně končí. Její nevlastní bratr končí v německém pracovním táboře, druhý musí do ilegality. Rodina je zasažena popravami i persekucí a mladá Audrey se pevně staví na stranu odboje.

Zatímco Audrey riskuje život proti nacistům, její rodinné zázemí skrývá temné tajemství. Její matka, nizozemská šlechtična baronka Ella van Heemstra, i její otec, britský pojišťovací agent Joseph Ruston, jsou v polovině třicátých let nadšenými příznivci fašismu. Sbírají peníze pro Britskou unii fašistů a otevřeně obdivují Adolfa Hitlera.

Oba rodiče se s ním dokonce osobně setkávají v mnichovském ústředí NSDAP, v takzvaném Hnědém domě. A Ella si zarámovanou fotografii z této cesty hrdě vystaví doma. Zlom v matčině smýšlení nastává až ve chvíli, kdy na vlastní oči spatřuje nacistickou brutalitu a popravu švagra Otty. Tehdy baronka otáčí kormidlo a začíná odboji aktivně pomáhat.

Největší ránu však Audrey zasazuje otec. Když je jí pouhých šest let, bez varování rodinu opouští. Tento odchod označuje za největší trauma svého života. „Rozvod rodičů je první velkou ranou, kterou jako dítě dostávám. Svého otce zbožňuji a strašně mi chyběl ode dne, kdy mizí,“ přiznává s bolestí. Josepha Rustona, který tráví válku v britské internaci jako nebezpečný spojenec fašistů, nachází až po mnoha letech s pomocí Červeného kříže. Jejich setkání v Dublinu v roce 1964 však přináší jen zklamání. Otec zůstává chladný, odtažitý a neprojeví o dceru žádný skutečný zájem.

Během takzvané „hladové zimy“ na přelomu let 1944 a 1945 Němci blokují zásobování západní a severní části Nizozemska. V oblasti Arnhemu a přilehlého městečka Velp, kde Audrey s rodinou žije, panují apokalyptické podmínky. Mladá dívka přežívá na trávě a mouce umleté z tulipánových cibulek. Když je země konečně osvobozena, patnáctiletá Audrey měří sice 170 centimetrů, ale váží pouhých 40 kilogramů. Brutální podvýživa jí způsobí těžkou anemii, astma, otoky končetin a nevratné poruchy metabolismu.

To jí navždy sebere její největší sen. Kvůli zničenému zdraví a svalové slabosti se už nemůže stát primabalerínou. Když jí profesorka baletu v Londýně řekne, že s tímto tělem nemá šanci dosáhnout vrcholu, Audrey se hroutí. Osud ji však nasměruje před kameru, kde její křehkost, způsobená válečným strádáním, paradoxně tvoří nový ideál krásy a otevírá jí brány do zářivého světa reflektorů.

V soukromém životě Audrey po celý život hledá stabilitu, kterou v dětství ztratila. Její první manželství s hercem Melem Ferrerem (1917–2008) provází umělecká spolupráce i bolestné rány v podobě několika potratů, než v roce 1960 přivádí na svět syna Seana. Po čtrnácti letech se však vztah kvůli manželově dominanci a žárlivosti rozpadá. „Bylo nesmírně těžké žít ve stínu její obrovské slávy a dokonalosti,“ přiznává později unavený Ferrer.

Druhé manželství s italským psychiatrem Andreou Dottim (1938–2002) jí dává druhého syna Lucu, ale také hořké zklamání z manželových neustálých nevěr. Sama přitom prožívá vášnivé románky – s herci Williamem Holdenem (1918–1981) během natáčení snímku Sabrina (1954) nebo s Benem Gazzarou (1930–2012). Skutečný klid a harmonii nachází až v roce 1980 po boku holandského herce Roberta Wolderse (1936–2018), za něhož se neprovdá, ale zůstane s ním v pevném svazku až do svého sklonku života.

Když Hollywood objevuje její talent, přichází raketový úspěch. Hned za svou první hlavní roli v romanci Prázdniny v Římě (1953) získává Oscara. Její nevídaný magnetismus tehdy trefně shrnuje režisér Billy Wilder (1906–2002): „Tato dívka dokáže pouhým pohledem změnit atmosféru v celé místnosti, má v sobě nepolapitelnou magii.“

Během natáčení prožije utajený románek s Gregory Peckem (1916–2003), ze kterého se stává pevné celoživotní přátelství. Přes obrovskou slávu však trpí mindráky – kouří dvě až tři krabičky cigaret denně a trápí se trémou z vlastního hlasu. Což vyvrcholí tím, že ji ve zpívaných pasážích muzikálu My Fair Lady (1964) musí předabovat.

Když ji spisovatel Otto Frank žádá, aby ve filmu ztvárnila jeho dceru Annu Frankovou, Audrey se slzami v očích odmítá. Annu osobně zná z předválečného Londýna a četba jejího deníku je pro ni emočně příliš zničující. „Je to pro mě duše mé sestry. Ten film mi znovu otevře rány, které se nikdy zcela nezahojily,“ vysvětluje.

Za svůj život hraje v jednatřiceti filmech a stává se jednou z mála osobností, které dosahují na prestižní status EGOT – tedy zisk cen Emmy, Grammy, Oscar i Tony. Hlavních rolí přitom ztvární necelé dvě desítky, což její mimořádný úspěch činí ještě unikátnějším.

Na sklonku života se rozhoduje Hollywood definitivně opustit. Její práce pro organizaci UNICEF není celebritní pózou. Dobře si pamatuje, jak jí samotné Červený kříž a mezinárodní pomoc po válce zachránily život. Cestuje do nejchudších oblastí Somálska, Salvadoru či Bangladéše, kde pomáhá hladovějícím dětem.

V roce 1993 Audrey Hepburn podlehla vzácnému typu rakoviny, začínající v oblasti slepého střeva. Její neúnavné tělo, kdysi tak krutě zkoušené hladem, definitivně dotančilo.

Její odkaz nezůstává v drahých róbách od Givenchyho, ale v odvaze, kterou projevuje jako dospívající dívka s dopisy v botách, a v lásce, kterou na konci života vrací světu.