Hej vy bastardi, pořád jsem tady! Král filmových drsňáků pošetile válčil se slavnými kolegy. Až před smrtí se usmířili

Strach nahánějící vysoký útes na Ďábelském ostrově bičují zpěněné vlny rozbouřeného oceánu. Vyčerpaný, neprávem odsouzený vězeň Henri Charrière se s pytlem kokosových ořechů vrhá střemhlav do hlubiny pod sebou. Když se o chvíli později vyškrábe z rozbouřených vln na svůj vor, vítězoslavně křičí do nebe: „Hey you bastards, I'm still here!“

Závěrečná scéna z filmu Motýlek (1973) nejlépe definuje životní filozofii muže, jímž je Terrence Steven McQueen (1930 – 1980). Chladnokrevný rebel s ledovým pohledem, přezdívaný „King of Cool“, promění své vnitřní démony a úprk před vlastním stínem v nejvýnosnější artikl stříbrného plátna. Zatímco v této slavné scéně hraje jeho nejbližšího přítele padělatele Louise Degu legendární Dustin Hoffman (1937), mimo záběry mezi nimi zuří tichá válka plná pošetilých schválností.

Při natáčení vězeňského dramatu do sebe totiž narazí dva naprosto odlišné světy. McQueen sází na přirozené charisma a intuici, zatímco Dustin Hoffman reprezentuje precizní newyorskou školu, vyžadující hodiny přemýšlení nad každým detailem. Hlavní hvězdu tato metoda neskutečně vytáčí a dává kolegovi jasně najevo, kdo je na place pánem.

McQueen ze strachu, že ho Hoffman herecky zastíní, prosazuje bizarní pravidlo. Zakazuje Hoffmanovi, aby se mu během společných scén díval přímo do očí, pokud to výslovně nepředepisuje scénář. Kamera tak má snímat pouze jeho dominantní pohled. V zákulisí navíc funguje McQueenův osobní špeh. Ten v maskérně sleduje, zda si Hoffman nenechává dělat příliš výrazné jizvy či špínu, které by strhly pozornost diváka.

Když se Hoffman snaží v tichu soustředit na text, jeho sok kolem něj schválně dělá hluk, nahlas pouští hudbu a pokřikuje jízlivé narážky. Hoffman na toto natáčení dodnes vzpomíná jako na jedno z nejvíce vyčerpávajících ve své kariéře.

Až chorobná soutěživost a touha nenechat se nikým zastínit provázejí slavného drsňáka od počátku kariéry. Když získává roli pistolníka Vina ve westernu Sedm statečných (1960), vymýšlí nejdříve trik s fingovanou autonehodou, aby ho studio uvolnilo ze seriálu Wanted: Dead or Alive (1958). Na place pak okamžitě zahájí křížové tažení proti hlavní hvězdě, jíž je držitel Oscara Yul Brynner (1920 – 1985).

Herec využívá každé vteřiny, kdy je v záběru. Kdykoliv Brynner mluví, McQueen v pozadí provádí drobné pohyby – upravuje si klobouk, hraje si s náboji nebo schválně nabírá vodu do klobouku při přechodu řeky, aby divák sledoval jen jeho. Brynner zuří tak, že si najímá asistenta, který má za úkol počítat soupeřovy pohyby. Vrcholem pošetilého boje se stávají hliněné kopečky. Menší Brynner si je na place staví, aby vypadal vyšší než ostatní. McQueen, kdykoliv jde kolem, tyto kopečky s ledovým klidem rozkopává botou.

Ještě hlubší rivalitu zažívá s Paulem Newmanem (1925 – 2008). Oba muži platí za sexsymboly své generace. Když se schází hvězdné obsazení katastrofického filmu Skleněné peklo (1974), McQueen odmítá podepsat smlouvu, dokud scenáristé neupraví scénář. Vyžaduje, aby jeho postava šéfa hasičů měla naprosto stejný počet dialogových řádků jako Newmanův architekt.

Studio musí vyřešit i diplomatický oříšek s plakáty. Vzniká takzvané diagonální řazení jmen. McQueenovo jméno stojí vlevo, takže ho lidé čtou jako první, ale Newmanovo jméno je umístěno o něco výše, což budí dominantnější dojem. Herec navíc neustále kontroluje, zda Newman nemá luxusnější karavan nebo tajné bonusy. Newman tehdy unaveně poznamenává: „Steve je fajn chlap, ale občas se chová jako malé děcko, co si hlídá své hračky.“

Tato neustálá potřeba bojovat s autoritami a dětinsky soupeřit s kolegy však nepramení z rozmaru úspěšné hvězdy, ale z hlubokého traumatu z dětství. Rodák z Beech Grove v Indianě prožívá po předčasném odchodu otce divoké mládí. Prochází si polepšovnou California Junior Republic, pracuje jako vyhazovač v nevěstinci a po nocích řeže zatáčky na kradených motorkách. Adrenalin, drogy a rychlost se stávají jeho celoživotním únikem před vlastním stínem.

Své motoristické nadšení demonstruje v kultovním filmu Velký útěk (1963). Většinu scén na motorce odjezdí sám, i když legendární skok přes ostnatý drát za něj nakonec musí provést přítel Bud Ekins. V roce 1970 dojíždí druhý na prestižním závodě 12 hodin v Sebringu, přestože má nohu v sádře. Letošní rok 2026 připomíná přesně 55 let od premiéry jeho srdcového filmu Le Mans (1971), kde se v tichu kabiny Porsche 917 Michael Delaney téměř půl hodiny obejde bez jediného slova.

Divoká povaha formovaná ulicí a polepšovnou se logicky promítá i do hercova soukromí, které je stejně nezkrotné jako jeho filmové role. V jeho náruči projde bezpočet žen. První manželkou se stává tanečnice Neile Adams, se kterou má dceru Terry a syna Chada.

Manželství plné domácího násilí, paranoie a nevěr končí rozvodem. Druhou osudovou ženou se stává Ali MacGraw, jeho partnerka z drsné kriminálky Útěk (1972). McQueen ji během natáčení odloudí producentovi Robertu Evansovi, donutí ji podepsat předmanželskou smlouvu, kvůli níž se vzdává kariéry, a tyranizuje ji svými žárlivými výstupy.

Peprné svědectví o jeho chování později odhalí sama Ali MacGraw, když otevřeně popisuje jeho chorobnou obsesi kontrolou a podivné rituály: „Steve po mně vyžadoval, abych mu každý den, když se vrátil domů, osobně vyčistila a vyleštila jeho jezdecké boty. Pokud nebyly dokonalé, byl schopen se mnou celé dny nepromluvit. Chtěl mít doma absolutní gejšu, která bude slepě plnit jeho rozkazy, zatímco on sám se venku dál choval jako utržený ze řetězu.“ Teprve třetí manželka, modelka Barbara Minty, přinese do jeho posledních měsíců života klid.

Jeho, i tak krátký život, ale mohl skončit daleko dříve a drsněji. McQueen se mohl stát další obětí vražedného kultu Charlese Mansona. V osudnou noc v srpnu 1969 má večeřet v rezidenci na ulici Cielo Drive v luxusní losangeleské čtvrti Benedict Canyon. V tomto domě je fanatickými stoupenci kultu brutálně zavražděna osmadvacetiletá Sharon Tate, těhotná přítelkyně tehdy už slavného režiséra Romana Polanského, a další tři přítomní. Slavný Američan na poslední chvíli dává přednost schůzce s jinou ženou, což mu zachrání život.

I přes turbulentní soukromí a komplikovanou povahu však sází na profesní minimalismus a sílu pohledu, což z něj udělá jednu z největších celebrit Hollywoodu. Mezi jeho nejlepší filmy patří detektivka Bullittův případ (1968), která navždy přepíše dějiny automobilových honiček, nebo stylová kriminální romance Aféra Thomase Crowna (1968). Přestože je miláčkem publika, akademici ho přehlížejí a jedinou nominaci na Oscara získává za válečné drama Strážní loď Sand Pebbles (1966).

Ocenění se dočká na festivalu v Moskvě v roce 1963, kdy získává cenu za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu Velký útěk. Slavní režiséři o něm mluví s obdivem i hrůzou. Norman Jewison vzpomíná, že dokázal z plátna vymazat kohokoliv pouhým mrknutím oka, zatímco John Sturges o něm prohlašuje: „Steve nedialoguje, on prostě jen existuje a kamera ho miluje. Je to noční můra pro každého scenáristu, protože škrtá devadesát procent svých replik. Výsledek je ale vždy geniální.“

Celé roky pošetilého válčení končí až ve chvíli, kdy McQueenovi diagnostikují mezoteliom pleury, rakovinu způsobenou azbestem, kterým se nakazil během služby u amerického námořnictva. Teprve tváří v tvář smrti se v něm láme celoživotní vzdor a nepřátelství.

Krátce před svým skonem v listopadu 1980 telefonuje těžce nemocnému Yulu Brynnerovi. Omlouvá se mu za své dětinské chování při natáčení Sedmi statečných a děkuje mu, že ho tehdy nenechal vyhodit. Brynner omluvu přijímá se slovy: „Steve, já jsem král a ty jsi rebel. Oba jsme byli skvělí.“ S Paulem Newmanem ho až do posledních dní pojí hluboký respekt a společná vášeň pro závodní motory. Newman ho během pobytu na klinice v Mexiku morálně podporuje.

Když drsný král frajerů v pouhých padesáti letech umírá na srdeční zástavu po náročné operaci, při níž se mu lékaři snažili odstranit masivní nádory z krku a hrudníku, zdrcený Newman po jeho smrti prohlašuje: „Steve byl kamarád a byl to řádný soupeř. Moje sympatie jsou s jeho rodinou.“ McQueenova touha po absolutní svobodě z filmových pláten už nikdy nezmizí.

Zatímco s Brynnerem a Newmanem dokázal umírající drsňák před koncem nalézt společnou řeč, v případě prchlivého spojenectví s Dustinem Hoffmanem zůstaly mosty spálené, jen co padla poslední klapka Motýlka. Hoffman v pozdějších letech na tato vypjatá léta vzpomínal a otevřeně přiznal: „Steve byl mimořádně charismatický profesionál a natáčení s ním mě neskutečně obohatilo, ale naše soukromé cesty se definitivně rozešly. Napětí z placu se v přátelství v soukromí zkrátka nikdy nepřetavilo.“

Jeho minimalistické herectví postavené na málomluvnosti, uhrančivém pohledu a surové živočišnosti se stalo nadčasovým symbolem moderního filmového hrdiny. Svým bouřlivým životem i kariérou jasně dokázal, že opravdový rebel nepotřebuje dlouhé monology, protože jeho vlastní vnitřní neklid mluvil za něj.