Byl třikrát ženatý se dvěma manželkami. Josef Vinklář prý kradl role, tajil rakovinu a chtěl dožít v Kanadě

Herce jsme si zvykli brát jako morální arbitry. Ať hrají jakoukoli postavu, kladnou nebo zápornou, automaticky předpokládáme, že jsou to v jádru dobří lidé a při ztvárnění padouchů se musejí přetvařovat. Ale musí to tak opravdu být?

Třeba takový Josef Vinklář (†76). V divadle, ve filmu i v televizi si zahrál spoustu postav s neuvěřitelným charakterovým rozptylem. Byl v civilu spíš doktorem Cvachem z Nemocnice na kraji města, ředitelem záchranky ze Sanitky, nebo dobráckým vyhazovačem ze seriálu Byl jednou jeden dům?

Jedna z jeho exmanželek, herečka a spisovatelka Ivanka Devátá (89), popisuje Josefův osobnostní profil takto: „Třeba když jsme měli jet v pátek na chalupu, my měli připravený tašky, děti byly v pozoru, čekali jsme na něj a on si prostě přišel až v neděli večer. Nebo jsem měla divadelní představení, kojence doma a on prostě nepřišel, aby mě vystřídal, i když tak bylo dohodnuto. Vždycky mi pak na to řekl jen – Já jsem věděl, že ty to zvládneš. Úplně jsem ztratila svoji vlastní osobnost,“ vzpomíná.

Rovnou jako bezcharakterního podrazáka ho pak vykreslila pro Rytmus života spisovatelka Miroslava Besserová, manželka zesnulého herce Viléma Bessera, jemuž prý Vinklář za pomoci lstí a podlostí kradl role: „Když mého manžela František Vláčil obsadil do ‚Hadího jedu‘, Pepa režiséra v klubu opil a původně Mílovu roli si domluvil pro sebe. Zahrál ji dobře, ale vůbec nechápu, proč tak výborný herec tohle dělal,“ uvedla.

Josef Vinklář se narodil před 95 roky, 10. listopadu 1930, v Podůlší u Jičína do rodiny zedníka. Když jim vyhořel dům, přestěhovali se do Prahy. Zakotvili na Smíchově.

Na Smíchově vychodil i školu, přičemž za vzorného žáka se neoznačoval ani on sám. „Hrozně jsem zlobil a uměl jsem to. V tomto oboru jsem býval mistrem,“ líčil pozdější představitel pekelného pokušitele Lucia z pohádky Hrátky s čertem.

Ještě jako žák základní školy se Vinklář dostal do Dismanova dětského rozhlasového sboru, v 15 letech už hrál v divadle Satiry ve Vodičkově ulici, uplatnění našel i v divadle Voskovce a Wericha. „Já ty dva, V+W, hrozně obdivoval. Dlouho jsem nemohl přijít na to, proč se ke mně chovali tak pěkně… Snad proto, že Voskovec děti neměl a Werich měl jen Janičku,“ vzpomínal po letech herec, který se později přestěhoval, tak jako Werich, na Kampu.

Stálé profesionální angažmá získal na prahu dospělosti ve Východočeském divadle v Pardubicích. V momentě, kdy zvažoval další, tentokrát v Olomouci, se však k Vinklářovi dostala v roce 1950 zajímavá nabídka z Realistického divadla Zdeňka Nejedlého na Smíchově (dnešní Švandovo divadlo). „Celý zoufalý jsem napsal, že bych rád do Prahy,“ přiznával. Přání se mu splnilo.

Nakonec se v 80. letech dostal i do vysněného Národního. „Najednou stojím na jevišti a uvědomuji si, že tady budu hrát divadlo. Ulomil jsem si kousek tříšťky z podlahy a dodnes ji mám schovanou jako vzácnou relikvii,“ napsal ve svých memoárech.

Na první scénu se přitom nikdy dostat neměl. Po ruské okupaci Československa v srpnu 1968 totiž na protest vystoupil z KSČ a příslušný obvodní výbor státostrany vydal usnesení, že takový odpadlík na první scénu nikdy nesmí vkročit. Poměry se ale postupně uvolnily, Vinklář proti režimu dál otevřeně nevystupoval a dokonce podepsal takzvanou Antichartu. I bylo mu odpuštěno…

S první manželkou, o čtyři roky starší herečkou Janou Dítětovou (†65), se seznámili ještě V Realistickém. Byla krásná a chlubil se s ní na každém kroku. Jenže zároveň ji také často podváděl. Hodně času trávil i po hospodách a u jednoho piva či panáku kořalky nikdy neskončil.

Narodil se jim syn Jakub. Manželství jim ale nakonec vydrželo jen tři roky. Za prokázanou se považuje historka, podle níž jednoho dne odešel z jejich bytu jen v bačkorách a už se nikdy nevrátil. Po rozvodu spolu dokázali vycházet v dobrém, i když hlavně kvůli synovi. Navíc oba dál hráli ve stejném divadle. „Jana byla mimořádná herečka a skvělý člověk. Hodně mi v životě pomohla,“ stojí v hercově autobiografii.

Další velkou láskou Josefa Vinkláře byla o pět let mladší herečka Ivanka Devátá. Vzali se, jenže Vinklář i ji podváděl, kudy chodil. „Já jsem byla pravdomluvná, zato on lhal, jak dýchal. Člověk mu nemohl věřit, ani že prší. On lhal, i když nemusel. Furt jiskřil, to bylo bezvadné. Jenže pak se ukázalo, že chodí moc často jiskřit jinam – a to mě nebavilo,“ prozradila Devátá před lety v pořadu Tenký led Dany Morávkové.

„Pepík byl dobrý, ale jak se napil, musel mít ženské. Já už jsem na tom byla pak hrozně mizerně, celé noci jsem bděla a poslouchala výtah, jestli nejede. Manžel pak přišel, vyspinkal se a já pořád jen hákovala a obstarávala děti. Hubla jsem, chřadla, měla jsem pak už je 49 kilo.“

Následoval rozvod a nová svatba. Před oltářem při ní stanuli znovu Vinklář s Devátou. „Pepík do mě hučel, až jsem si ho tedy vzala i podruhé,“ vzpomíná paní Ivanka. A málem se prý po dalším rozvodu brali i napotřetí. „To už bych ale byla blázen. On si mě chtěl vzít, to víte, že jo. Chtěl přijít na Štědrý den, moje narozeniny, ale copak jsem cvok? Stačilo dvakrát,“ má dnes jasno.

Ještě na sklonku života prožil slavný, leč citově nestálý herec jedno milostné vzplanutí. Hlavu mu zamotala česká lékařka, která ale žila v Kanadě. Navíc byla ještě vdaná. Vinklář s ní ale i přesto chtěl být, plánoval stěhování do Kanady a ukončení herecké kariéry.

Nakonec ale ani na jedno z toho nedošlo. Lékařka mu totiž oznámila, že se kvůli němu rozvádět nebude. V tu chvíli jako kdyby se ve Vinklářovi něco zlomilo. Celoživotní milovník se ženami nadobro skončil.

Konec jeho života byl ve znamení boje s rakovinou. Svou nemoc však dokázal před okolím tajit. Když odcházel na věčný odpočinek, měl kolem sebe své milované. Naposledy vydechl 18. září 2007.