Článek
Říkali o ní, že má talent od Boha. Filmaře si získala bezprostředností, nejspíš i tahem na branku. První roli si totiž vyvzdorovala. A to jí bylo pouhých šest let. Hrála ve filmech, televizních inscenacích, v populárním seriálu My všichni školou povinní (aktuálně je k vidění na TV Seznam). Málokdo tušil, že hezké okaté školačce už jako malé osud nepěkně naložil.
Monika Kvasničková (55) neměla jednoduché dětství. Ve třech letech přišla o roční sestřičku. Ivanka se udusila semínkem z hroznového vína, které jí dával tatínek na procházce. „Přitom ho se strejdou odsemeňovali. Máma chtěla skočit z okna, když přišel z vycházky s mrtvolkou,“ začíná vyprávění pro Super.cz.
„Pamatuju si situaci po pohřbu, kdy v pokoji stála celá rodina, příbuzní a já vidím tátu, houpe se v křesle, pláče a strašně pláčou všichni. Na pohřeb mě nevzali.“ Vybavuje si, jak měly se sestřičkou stejné šatečky. Seděla na jejím kočáru a maminka Moniku okřikovala, ať se nevrtí.
Po sedmi letech se Kvasničkovým narodil syn. „Byl vymodlenej, máma Vaška porodila 27. 7., za sedm minut v sedm ráno, v sedmém měsíci,“ vypočítává a věří, že jde o magickou záležitost. „Je bezvadnej, má rodinu a děti miluje. Vzpomínám, jak byl táta šťastnej, byl mu podobnej. Říkali, že vypadal jak Alain Delon.“
První osudový muž
Už jako ostřílená dětská herečka studovala konzervatoř, kde byla šťastná, mezi svými, se skvělými profesory, uznávanými herci. V sedmnácti se v Semaforu poznala s Jiřím Krampolem (†87), tehdy jednapadesátiletým. Rok spolu kamarádili, rok byla jeho přítelkyní. Po maturitě do Semaforu nastoupila.
Moničinou první opravdu vážnou známostí se stal dobrodruh Josef, který se vrátil po 25 letech z emigrace z Austrálie. Světoběžníka, staršího o 25 let, poznala v pražském Klubu Lávka. Měli spolu syna Simona (30). Předtím, než otěhotněla, zažila další šok. V pouhých 45 letech zemřel na rakovinu její milovaný táta. „Beru to tak, že se s malým vyměnili,“ komentuje to.
Když mu byly tři měsíce, odcestovali do Indie, kam Josef dlouho jezdil a ona toužila tu zemi poznat. Tereza Pergnerová kolegyni domlouvala, že má možnost hodně točit, ať neblázní a neodjíždí. Jenže měla všeho po krk. „Já už nevěděla, kdo jsem, chtěla jsem se odrazit někde, kde mě nikdo nezná.“ V Indii začala tančit. „Krásně všichni naše miminko přijali. Proto se Simon cítí na cestách bezpečně, má rád i jejich jídlo.“
Rodinná idyla však netrvala dlouho. Po pár měsících se vrátili domů sami. Její muž, který pracoval s konopím, dostal desetiletý trest za převážení drog…
Náraz na dno flašky
Úplně se sesypala, protože nechtěla, aby se rodina rozpadla, rodiče taky nebyli rozvedení, těšila se na dítě. „Hodně jsme se k sobě se Simonem přimkli, ale do roka a do dne jsem se zhroutila a flaška se stala mojí společnicí,“ přiznává Super.cz otevřeně Monika.
Nejraději pila pivo, chutnalo jí. „Udělala jsem k tomu denně flašku vodky. Když člověk popíjí s ostatními, ještě to jde, ale pokud sám, že se vlastně za to stydí, tak je zle.“ Naštěstí si uvědomila, jak moc začíná trpět závislostí na alkoholu. A rozhodla se léčit.
„Než jsem tam nastoupila, vídala jsem černou myš. Když mi tam přebíhala, snažila jsem se z toho dělat prču. Já jí říkala, to víš, že jo, jen se tu proběhni. Šla jsem na to s nadhledem díky tomu, že jsem před tím něco načerpala v Indii. Věděla jsem, že takhle to nemůže zůstat, chtěla jsem se z toho dostat,“ říká.
Před nástupem do léčebny ještě koukala do plechovky piva, jestli něco nezbylo. „Hlava je nemocná, je to schizofrenie, která může mít různou sílu. Chcete něco udělat, ale tahá vás to zpátky, jde o bludnej kruh.“
Dvouměsíční léčení
V šestadvaceti se šla přihlásit do Bohnic, jinam to tenkrát nešlo. Kvasničkovou odvezli k Apolináři a tam nabídli Lojovice. „Ještě cestou se zastavujete, přemlouváte, chvíli chceš, chvíli ne. Pak musí přijít přiznání: Jsem alkoholička, potřebuju pomoct. To je nejhorší věta, ale nejdůležitější.“
Dobrovolně nastoupila do léčebny Lojovice, kousek od Prahy. „Krásný zámeček u Velkých Popovic, už ji zrušili, velká škoda. Byli úspěšní, nedávali nám žádné utišující léky, což je skvělý, když to procházíte načisto, a ne vytloukat klín klínem. Měli jsme pracovně zaměřený program, ať už zametání, práce na zahradě, starost o kuchyň, služby. Důležité bylo povídání. Já do toho vnesla písničky, zpívala jsem jim.“
Tvrdí, že alkoholik se musí rozhodnout sám, dobrovolně, ne být pod tlakem. „Nejhorší stav je první týden, kdy se tělo čistí. Po týdnu jsem byla připravená do toho jít. Neexistovaly žádné pochyby, cítila jsem, že už to půjde jen nahoru.“
Simonovi byly dva roky, starala se o něho maminka Moniky. V léčebně se z alkoholismu léčila dva měsíce. Moc si váží toho, že syn řekl: „Já si tě nedokážu představit opilou,“ usmívá se. „Za to děkuju, protože musel přečkat, až se z toho máma dostane.“
Druhý osudový muž
Věděla, že se musí odrazit ode dna. Život se Monice sesypal, ztratila muže, málem přišla i o dítě. Za ním chtěla z léčebny utéct. Domlouvali jí, co je měsíc nebo dva proti celému životu. Vzpomíná na pěkné zacházení, jemné, bez agrese. V Lojovicích viděla a zažila hrozné věci. Co dokáže závislost s člověkem udělat, jak ho změní v bezmocnou trosku…
Bývalé dětské hvězdě pomohla práce, do které se hned vrhla. Nastoupila do druhého kola muzikálu Pomáda, ta byla sice rozběhnutá, ale zvládla to. Na představení pozvala i psychologa z léčebny.
A jak se seznámila se svým manželem? Pracovala v castingové agentuře u Jessiky Horváthové, kde chystali natáčení studentského filmu a ke Kvasničkové potřebovali vybrat mužský protějšek z pěti kluků. Los padl na Pina Forise. Původně měl také hrát v seriálu My všichni školou povinní roli malého Jirky Olivy, jenže ho nepustili ze školy, protože měl špatné známky z matematiky.
Točila zahraniční snímky, reklamy. Náhodou oba vybrali do stejných filmů. Po deseti letech se vzali, narodil se jim syn Theodor, který na začátku září nastoupil na pedagogické gymnázium. Chce být učitelem, věnuje se parkouru.
Život s malováním
Dvakrát po sobě, zhruba tři měsíce pobývala v Americe, kde se seznámila s filmovým světem, naučila se lépe anglicky. A začala jen tak z nudy malovat. Natolik pěkně, že tam měla výstavu.
Kromě obrazů dělá kresby na mikiny, šaty, polštářky, zkouší i kabelky. Vždycky vychází z obličejů, lidských postav, má ráda abstrakci, kterou si každý nacítí po svém. S manželem začali produkovat animace, reklamy. Monika se zabývá zdravím v souvislosti s bylinkami.
Chce napsat knížku a při té příležitosti uspořádat výstavu obrázků. Plánuje vytvořit obraz – Peklo a ráj kolem Jiřího Krampola. „Něco ve stylu Hieronyma Bosche, ať se každý pozná. S ním jsem poslední roky trávila hodně času, zvlášť když už neměl Haničku. Pak i v nemocnici. Takže chci napsat knížku povídek laděných do toho, co se dělo v Semaforu, z nadhledu,“ říká Monika Foris Kvasničková na závěr.
