Článek
Čísla nemají rozumbradové rádi. Nelze je jen tak spláchnout atavistickým výkřikem nebo rádoby vtipným zkomolením jména kritizované osoby. Takže hned na úvod věcně: Ukrajina má prezidenta, který podle oficiálních údajů bere v přepočtu na českou korunu necelých 14 tisíc měsíčně. Svoji vlast brání proti naprosté hrůze a lůze. Každý den musí někomu kondolovat, Rusáci po něm jdou, věčně ožralý Medveděv mu nenávistně spílá. Ten chlapík se z toho ještě nezbláznil a má za to všechno ani ne třetinu průměrného českého platu.
Jó, to ten náš Tomio, to je jinší pašák! S necelými osmi procenty voličů v zádech se stal vysokým ústavním činitelem. Blazeovaně vypouští na internetu moudra, jak se musíme starat jen sami o sebe. Je to jako někde v činžáku: v přízemí se vám rvou nájemníci s nepřizpůsobivými návštěvníky, ale my v prvním patře máme přece klídek a teploučko. Že se nedostaneme ani k poštovní schránce? Neva, to se časem poddá, až to tam dole nějak dopadne.
Za tohle hrdinství Tomiovi každý měsíc náleží skoro 300 tisíc, což je zhruba jednadvacetkrát víc než v případě Zelenského. (Pro srovnání: český prezident Petr Pavel má mzdu – bez náhrad – přes 380 tisíc.)
Zatímco Zelenskyj ve své zcela jistě nedokonalé a korupcí poznamenané zemi dělá jedinou správnou věc, Okamura jen reprezentuje nejnižší patra lidského soužití.
Ještě jeden příměr: spousta z nás zažila situaci, jež nešlechtí – mohli jsme někomu pomoct při napadení na ulici, věnovat naprostému ubožákovi nějaký obolus nebo třeba jen navést nevidomého do metra.
Nic z toho jsme neudělali, ať kvůli spěchu, bázni či obyčejné absenci empatie. Jsme pohodlní srabi, no. Ale Okamura je ještě mnohem horší, když ho tak báječně živí naše nedokonalost a často i obyčejná hloupost.