Po infarktu k Molièrovi. Louis de Funès se ve své životní roli zároveň režíroval a stal se součástí školní výuky

Scénář toho filmu má tak dávné kořeny, že se mu žádný jiný asi nemůže rovnat, natož aby jej překonal. Možná americký Noe s Russelem Crowem v titulní roli by tu ambici mohl mít, jenže ten se zrodil na půdorysu biblického příběhu, jehož zpracování bylo opravdu, ale opravdu volné.

Francouzský Lakomec (L’Avare) z roku 1980 vychází z jasně datované divadelní hry, kterou napsal Jean-Baptiste Poquelin, známější jako Molière. Premiéru měla v září 1668 a ve filmu spolurežisérů Jeana Giraulta (†58) a Louise de Funès (†68) toho z ní zbylo překvapivě hodně.

Dějová osnova zůstala zachována. Hlavní postavou je lakomec Harpagon, posedlý penězi a tyranizující celé okolí — děti Élisu a Cléanta, služebnictvo i nápadníky svých potomků. Mnohé dialogy jsou převzaty přímo z Molièrových veršů. Funès, který se samozřejmě zhostil hlavní role, si přál, aby byl film „přístupný divákům, kteří Molièra nikdy nečetli“. Jak se to povedlo, můžete posoudit ve středu 19. listopadu, v 11.45 hodin nebo v sobotu 22. listopadu, v 7:55 hodin, kdy film vysílá Televize Seznam.

Louis de Funès měl v době vzniku projektu za sebou vynucenou tvůrčí pauzu. V roce 1975 prodělal těžký infarkt, což mu na čas znemožnilo natáčet. Po návratu na plátno toužil po náročnějším, kultivovaném projektu, který by ukázal jeho herecký rozsah.

O adaptaci Molièrovy hry L’Avare přemýšlel dlouho. Už v 60. letech ji zvažoval pro divadlo, ale k realizaci došlo až o mnoho let později, když díky svým fenomenálním hereckým úspěchům získal dostatečnou tvůrčí kontrolu. Chtěl dokázat, že „i klasika může být zábavná“. Jak později uvedl v rozhovoru pro Le Figaro: „Molière je stále živý. Jen ho musíme nahlížet očima 20. století.“

Z hlediska autorství je Lakomec de facto Funèsovým autorským filmem, a to jediným v jeho kariéře. Trval například na tom, aby Harpagon nevyzněl jen směšně, ale i tragicky — což ve výsledku vytvořilo zcela nový typ filmové postavy.

Režisérskou dvojici vytvořil s Jeanem Giraultem, svým dlouholetým spolupracovníkem z četnické série. Girault zajišťoval technické vedení, de Funès měl hlavní slovo v režijních rozhodnutích, hereckém vedení a střihu.

Na filmu se podílel i slavný dramatik Jean Anouilh, který pomohl převést původní verše do srozumitelnější prózy. Cílem bylo zachovat co nejvíce z Molièrova textu, ale zjednodušit jazyk a rozšířit akci tak, aby působila filmově.

Výprava, pod níž je podepsán Jean André, dbala na věrnou rekonstrukci 17. století. Kostýmy, osvětlení i interiéry jsou realistické, až strohé, čímž kontrastují s Funèsovou výbušnou komikou. Natáčení probíhalo od června do září 1979, především ve studiích Épinay-sur-Seine u Paříže a v exteriérech nedaleko Château de Champs-sur-Marne, který posloužil jako Harpagonův dům.

Kvůli Funèsovu zdravotnímu stavu se natáčelo pouze 4–5 hodin denně, bez „noček“. Ve scéně, kde Harpagon běží za svým pokladem, musel herec ze stejného důvodu natáčet zrychlené záběry po malých úsecích. Výsledek byl ale tak přesný, že střihači neměli v podstatě žádnou práci.

Sekvenci, kdy Harpagon hladí své peníze, ovšem Funès naopak natočil až na pátý pokus – prý proto, že se „mince nechovaly s dostatečnou úctou“. Při natáčení prý také měl vždy po ruce vydání Molièrových spisů, do kterého si zapisoval úpravy replik.

Po premiéře v dubnu 1980 byla odezva na film smíšená. Francouzská kritika ocenila odvahu adaptovat klasiku, ale vyčítala filmu přílišnou divadelnost, pomalé tempo a nedostatek spontánnosti. Le Monde tehdy například napsal: „Funès chtěl být Molièrem, ale zůstal Funèsem.“

Publikum však reagovalo daleko vstřícněji. Jen ve Francii přišlo do kin přes dva miliony diváků. S odstupem času se pak dílo stalo kultovním. Film je dnes považován za součást francouzského kulturního dědictví, často se promítá ve školách při výuce Molièra a bývá citován jako příklad moderního zpracování klasiky.