Lékař, který přivedl na svět Básníky. Ladislav Pecháček (85) se k legendární filmové sérii dostal náhodou

Štěpán Šafránek, Kendy, Borůvka, Jeskyňka nebo Píšťalka. Postavy, které znají generace českých diváků a jejichž hlášky dávno zlidověly. Za jejich vznikem ovšem nestál profesionální scenárista, který by měl za sebou desítky filmových projektů.

Ladislav Pecháček byl lékař. K filmovému scénáři se dostal až poté, co napsal svou první knihu. A nebýt jednoho režiséra, který hledal zajímavou látku, důvtipného nakladatele a náhody, možná by dnes filmová série o Básnících vůbec neexistovala.

Televize Seznam nyní postupně uvede první čtyři filmy slavné série. Diváci se mohou těšit na snímky Jak svět přichází o básníky, Jak básníci přicházejí o iluze, Jak básníkům chutná život a Konec básníků v Čechách. Na úvodní díl série se můžete těšit už ve středu 30. září ve 20.10 hodin, další budou následovat vždy po týdnu ve stejnou dobu.

Ladislav Pecháček se narodil v Litomyšli a jeho profesní cesta dlouho vedla úplně jinam než k filmu. Vystudoval všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové a působil jako vojenský lékař. V roce 1971 byl z armády z politických důvodů propuštěn a nastoupil jako „obvoďák“ v Chomutově, odkud později přesídlil do Prachovic na Chrudimsku.

Právě lékařská praxe mu ale poskytla něco, co se později ukázalo jako nesmírně cenné pro jeho literární tvorbu – možnost pozorovat lidi.

Režisér Dušan Klein později vzpomínal, že Pecháček měl mimořádný smysl pro drobné životní situace, trapasy, absurdity i tragikomické příhody. Jako obvodní lékař jich kolem sebe viděl nespočet. Nezapisoval si je, ale pamatoval a později je využíval při psaní. Klein jeho schopnost přirovnával dokonce k Bohumilu Hrabalovi. A potom Pecháček napsal knihu, která mu změnila život.

V roce 1980 vyšla Pecháčkova humoristická prvotina Amatéři. Šlo o autobiograficky inspirovaný příběh středoškoláků z malého města a jejich ochotnického divadla. Mladíci řeší divadlo, první lásky, sex, školu i vlastní představy o životě. Přesně ten svět, který se později stal základem prvního filmu o Básnících.

Pecháček přitom vůbec nemusel přemýšlet o tom, že právě napsal předlohu pro budoucí filmový hit. Rozhodující totiž byla náhoda.

Režisér Dušan Klein v té době hledal látku pro film o mladých lidech. Nakladatel mu poslal rukopis knihy Amatéři a zeptal se, zda by ho mohl zaujmout. Klein jméno Ladislava Pecháčka vůbec neznal. Knihu začal číst s určitou nedůvěrou, ale brzy zjistil, že v ní našel přesně to, co hledal: gymnazisty, první lásky, první sexuální zkušenosti, studentskou recesi a také básničky.

Klein navíc tehdy měl dva syny přibližně ve věku budoucích hrdinů. Zajímalo ho, co se odehrává v hlavách mladých lidí, kteří právě vstupují do dospělosti.

A tak se Klein s Pecháčkem poprvé setkali. Jejich první schůzka se uskutečnila v tehdejším Filmovém klubu v Praze. A hned na začátku přišla další pozoruhodná věc. Pecháček se Kleinovi omlouval, že jeho filmy příliš nezná a českou kinematografii vlastně moc nesleduje.

Budoucí spoluautoři jedné z nejslavnějších českých filmových sérií si přesto okamžitě padli do noty. Podle Kleinových vzpomínek si začali tykat během několika minut. A jejich spolupráce nakonec přerostla v dlouholeté přátelství.

První film Jak svět přichází o básníky měl premiéru v roce 1982. Představil osmnáctiletého Štěpána Šafránka, jeho kamaráda Kendyho a dívku, které Štěpán začne říkat Borůvka. Nikdo ovšem tehdy netušil, že právě vzniká začátek jedné z nejúspěšnějších českých filmových sérií.

Po úspěchu prvního filmu se Klein s Pecháčkem ke svému hrdinovi vrátili. V roce 1984 přišlo Jak básníci přicházejí o iluze, v nichž už Štěpán nastupuje na medicínu a Kendy na režii na FAMU. Přichází studentský život, první velké zkoušky dospělosti a samozřejmě další láska – Jeskyňka.

O tři roky později následoval třetí díl Jak básníkům chutná život. Štěpán začíná pracovat jako lékař v nemocnici. Kvůli konfliktu s primářkou se dostává do zapadlého Bezdíkova, kde poznává další svět a další osudovou ženu – učitelku hudby Píšťalku. A právě tady už bylo jasné, že Básníci nejsou pouze trilogií studentských komedií. Stárnuli s Pavlem Křížem i s diváky.

Klein o sobě a Pecháčkovi říkal, že on je lyrik a Pecháček cynik. Zatímco režisér měl citlivější pohled na postavy a jejich životní peripetie, Pecháček dokázal do příběhů přinášet ironii, nadhled a schopnost trefit absurditu každodenního života.

To je ostatně patrné i z toho, že jejich spolupráce nepřinesla jen Básníky. Společně vytvořili také snímek Dobří holubi se vracejí, výrazně temnější příběh z prostředí protialkoholní léčebny, a satirickou komedii Vážení přátelé, ano, s Milanem Lasicou. Pecháček se podílel také na filmu Kdo se bojí, utíká.

Po třetím filmu se zdálo, že příběh Štěpána Šafránka je uzavřený. Zvlášť když Pavel Kříž emigroval do Kanady a věnoval se tam medicíně. Po změně společenských poměrů se ovšem Klein s Pecháčkem rozhodli svého hrdinu znovu přivést na plátno. Výsledkem byl v roce 1993 Konec básníků v Čechách. Pak přibyly ještě další dva tituly – a Básníci začali být kronikou několika desetiletí českého života.