Kdo vymyslel legendární hlášku o dešti z Na samotě u lesa? Zdeněk Svěrák exkluzivně zavzpomínal, kde bral inspiraci

Taky si, když vytrvale prší, povzdechnete: Chčije a chčije? A možná ani netušíte, odkud ta peprná hláška pochází. Natolik totiž konstatování dědy Komárka zlidovělo. Pronesl ho ve dveřích svého domku při pohledu na venkovní slotu ve filmu Na samotě u lesa.

Příběh pražské manželské dvojice, která se rozhodne kvůli dětem koupit venkovskou chalupu, natočil režisér Jiří Menzel. Námět inspirovaný vlastními zkušenostmi mu dodal tvůrčí tandem Zdeněk Svěrák (89) a Ladislav Smoljak (†78). Pánové napsali i scénář. Komedii, dnes již kultovní, co příští rok oslaví padesát let od uvedení do kin, uvede Televize Seznam 5. června ve 20.10.

Jednu místnost v chalupě pronajme Pražákům venkovan Jan Komárek, kterého skvěle ztvárnil Josef Kemr. Manžele Lavičkovy si zahráli Daniela Kolářová a Zdeněk Svěrák. Pro třicetiletého scenáristu byla postava Oldy první hlavní ve filmu.

Roli jeho známého, inženýra Zvona, jenž mu dohodí Komárkovo stavení a vlastní nedaleko mlýn, získal druhý z dvojice tvůrců Ladislav Smoljak. Jeho ženu hrála zpěvačka Naďa Urbánková, kamaráda lékaře Jan Tříska. I na ostatní figurky měl Menzel šťastnou ruku. Za zmínku stojí třeba František Řehák coby líný zedník Lorenc…

Televize Seznam se zeptala Zdeňka Svěráka (89), co se mu vybaví při zmínce o filmu Na samotě u lesa. „Děda Komárek v podání Josefa Kemra, se kterým jsem se při natáčení sblížil. Vozil jsem ho svou bílou Škodou 100 z hotelu v Sedlčanech na plac. S tou škodovkou jsme natáčeli třeba odjezd z Prahy, jak Kolářová vystrčí ruku z okénka a prosí, aby nás ostatní řidiči pustili před sebe. Auto mělo vpředu zavazadlový prostor, kapota se odstranila a tam seděl Jirka Menzel a natáčel nás,“ řekl nám jeden z posledních žijících tvůrců.

„Pan Kemr byl věřící, a kdykoliv jsme jeli u Sedlčan kolem božích muk nebo kostelíka, tak se vždycky pokřižoval. To se mi vybaví!“

Co je se Smoljakem inspirovalo k námětu? „Oba jsme sháněli pro rodiny chalupu. Než jsme ji našli, projeli jsme mnohé. Tahle u Ledče nad Sázavou vypadala slibně, tak jsme se tam usadili u pána, který se jmenoval Lukšíček. Asi 200 metrů nad námi se usadili Smoljakovi. Ale námět filmu se soustředil na tu naši. Jde vlastně o historii našeho pokusu o koupi chalupy. Já s manželkou a dvě děti.“

Původně mělo natáčení probíhat právě u nich. Proč z toho sešlo? „Ano, skutečně to nejdřív měla být ta chalupa, o kterou jsme usilovali, ale ona ležela na takovém spíš severním svahu, takže tam šlo málo slunce. Druhým důvodem bylo, že kameraman Jaromír Šofr to měl blíž ke své chalupě, kde se pak točilo.“

Podle diváků vytvořili s Danielou Kolářovou jednu z nejlepších filmových manželských dvojic. „To naše hraní nebylo kritikou vždycky přijato kladně a vlídně. Jeden brněnský kritik vytrvale psal, že naše filmy jsou dobré, jen bychom v nich neměli hrát. Naše neherectví bylo trošku odvážné,“ svěřil Televizi Seznam pan Svěrák.

Oblíbený herec zavzpomínal, že si z původní chalupy pana Lukšíčka půjčili do komedie motor k cirkulárce. „Byl to unikát, pak jsme mu ho vrátili.“

Na samotě u lesa se stalo oblíbeným filmem nejen díky skvělý hereckým výkonům, ale i humoru. Nevznikal od stolu, ale tvůrci čerpali ze života. Například postava zedníka Lorence, který se nechá vozit na kolečkovém křesle a stále popíjí lahváče. Tak o něm jim vyprávěl známý. „Prý má výborného zedníka. On teda cihlu do ruky nevezme, ale je to machr!“ směje se Zdeněk Svěrák při vzpomínce.

A jak přišli na pověstnou hlášku dědy Komárka o vytrvalém dešti? Prý proběhla na chalupě pana Lukšíčka. „Prohlásil to nynější režisér Jan Svěrák,“ vypráví jeho otec. „Když byl malej, tak přišel do kuchyně a řekl: Mami, chčije a chčije. Kdo to řekl, zeptala se moje žena. Pan Lukšíček, odpověděl Honzík,“ dokládá scenárista filmu, že je ve filmu opravdu hodně věcí ze skutečnosti.

Dílo z roku 1976, které si bralo na mušku náš fenomén chalupářství jako únik od veřejné sféry k domácí idylce, tehdy posbíralo v zahraničí hodně různých cen. Třeba Stříbrného Huga na filmovém festivalu v Chicagu nebo Čestné uznání Mezinárodní federace filmového tisku v Mannheimu.

„Pamatuju se, že jsme s ním byli s kameramanem Jaromírem Šofrem v San Sebastianu ve Španělsku, kde dostal cenu katolické církve (l976 – Cena poroty Mezinárodního katolického filmového ústředí – pozn. red.). My si mysleli, že to není významná cena, že nás jen tak odškodnili, ale bylo nám vysvětleno, že jde o velice důležité ocenění. Že je to vlastně propustka do Jižní Ameriky. Že tento film doporučuje církev jako nezávadný,“ řekl Televizi Seznam autor a herec na závěr.