Facky místo Buda a Terence: Jak Šimon a Matouš dobyli italská kina a srdce českých diváků

Sedmdesátá léta se v italských i našich kinech nesla z velké části ve znamení dvojice Bud Spencer a Terrence Hill. Italové sice měli z čeho vybírat a z paměti jim ještě nevymizela zásadní díla neorealismu, přesto jim donekonečna opakované fackování a rány pěstí v zásadě konvenovaly.

Československý divák moc na výběr neměl a klasika z období „nové vlny“ byla vesměs zamčena v trezorech. Prosté zápletky importovaných komedií proto vítal s nadšením, že nemusí alespoň chvíli konzumovat angažované snímky typu Jirešových Lidí z metra.

Když se pak v roce 1975 v našich kinech objevily krátce po sobě dva snímky natočené na podobně nekomplikovaném půdorysu, s jinými – ovšem velmi podobně vyhlížejícími – aktéry, část publika rozdíl ani nezaznamenala. Na titulcích ovšem stála jména Paul Lawrence Smith (75) a Antonio Cantafora (80).

Ústřední dvojice, kterou ztělesňovali, nesla jména Šimon a Matouš. Jednou to byl zároveň také celý název filmu, podruhé oba hrdinové jeli na Riviéru. Návrat do sedmdesátek vám nabídne Televize Seznam v pátek 22. srpna ve 20.10 (Šimon a Matouš) a přesně o týden později (Šimon a Matouš jedou na Riviéru).

Italští producenti spolu se španělskými kolegy totiž nasáli vítr vanoucí od vyprodaných pokladen a rozhodli se dychtivým divákům nabídnout další porci nenáročné zábavy, k níž by se už „originály“ v podobě Spencera a Hilla přesvědčit nenechaly. Oba rodilí Italové s americkými uměleckými jmény měli za sebou úspěšnou sérii filmů završenou v roce 1974 veleúspěšným titulem Jestli se rozzlobíme, budeme zlí. A jen tak nějaký scénář by nevzali.

Úkol tedy zněl jasně: Sehnat dva chlápky, kteří jako by jim z oka vypadli, a přivést je na plátna coby náhradníky. Italům to bylo více méně jedno, k příznivému přijetí u našeho publika přispěl dabing.

Do československých kin byly tyto dva filmy uvedeny prakticky současně (jen s měsíčním odstupem) v létě 1978. Šimon a Matouš byli pouze otitulkovaní, na Riviéru už vyrazili s dabingem. A ne ledajakým. Paula L. Smithe jako Šimona namluvil František Filipovský, který už dříve propůjčil v některých filmech hlas Spencerovi. A za Matouše v podání Antonia Cantafory promlouval Petr Haničinec, jenž měl podobný lehce ironický tón jako Vít Olmer nebo Pavel Trávníček, kteří dabovali Terence Hilla.

Šimon a Matouš jsou dva flákači, kteří najdou řidičské průkazy na náklaďák. Přijmou zakázku převézt údajné insekticidy z Itálie do Marseille – ve skutečnosti ale vezou zbraně. Tajně je sleduje banda gangstera Fru‑Fru, která se snaží náklad získat. Šimon a Matouš se jim brání, úspěšně doručí náklad, dostanou druhou zakázku – tentokrát údajně přepravu sezamového oleje do Dakaru, ta se ale opět promění v pašování zbraní. Po bitkách s mafiány skončí s prázdnou: peníze utopí v moři a jsou nuceni zůstat v Africe.

V pokračování se rozhodnou prodat dědečkovo dělo, ale kvůli nedorozumění je považují za lupiče. Při útěku se ukryjí v klášteře a převléknou se za misionáře, kteří měli dorazit z Evropy. Místní mafiánský boss Robinson je přiměje propašovat do Nizozemska sochu Panny Marie, ve které jsou ukryty diamanty. V Amsterdamu vinou záměny končí ve vězení, potom je inspektor osvobodí, aby mu pomohli najít skutečnou sochu plnou diamantů. V akční honičce je sice získají, ale nakonec skončí opět s prázdnou.

Nutno říci, že obě „náhražky“ měly své nepopiratelné herecké kvality. A nejen herecké. Cantafora, který používal také pseudonym Michael Coby, byl známý nejen z filmů a televize, ale patří i mezi uznávané malíře.

Vystavuje už od roku 1967. Za svoji dlouhou malířskou kariéru získal mnoho ocenění (cena za malbu v Římě, Benátkách, Florencii a Miláně), v roce 2007 mohli zhlédnout průřez jeho tvorbou i návštěvníci galerie v Olomouci.

Herectví studoval u Alessandra Fersena (vlastním jménem Aleksandera Fajrajzena), významného italského dramatika, herce a divadelního režiséra narozeného v polské Lodži. Kariéru ovšem odstartoval ve spaghetti westernech. Potkal se tak třeba i s legendárním Klausem Kinskim. Účinkoval ale také v hororu nebo adaptaci lechtivých povídek z Boccacciova Dekameronu.

Série filmů využívajících jeho a Smithovu podobu s Hillem a Spencerem ale patří k vrcholům jeho filmografie. Ve dvou z nich sice byli „Šimonem a Matoušem“, v předchozích snímcích Carambola a Carambola 2 se sice jmenovali jinak, facky ale rozdávali stejné.

Najít alternaci k Budu Spencerovi bylo obtížnější. Herec musel mít nejen podobné rysy ve tváři, ale také figuru. A to při Spencerových 193 centimetrech a 103 kilech váhy nebylo jen tak. Rodilý Američan Smith ale splňoval oba požadavky. Metrák živé váhy a 180 centimetrů výšky měl už ve 12 letech. Spencera mimochodem trumfnul už porodní váhou. Měl neuvěřitelných 8,1 kg, zatímco Bud „jen“ 6.

Vystudoval filozofii a psychologii na Florida State University, kde hrál také v univerzitním fotbalovém týmu. Než se dal na herectví, živil se mimo jiné jako vyhazovač v nočním podniku. Vlastní černý pás v taekwondu.

Před kameru se poprvé postavil v roce 1960 v Izraeli ve snímku EXODUS. Natáčení v této zemi na něj zapůsobilo natolik, že se do Izraele o sedm let později vrátil a na nějakou dobu se zde usadil. Jako dobrovolník bojoval v roce 1967 v šestidenní izraelsko-arabské válce a zároveň tu potkal svoji budoucí ženu, s níž žil v Tel Avivu.

V roce 1973 i s manželkou přesídlil do Itálie, a právě díky tomu se zřejmě stal Spencerovým alter egem. Vynikající výkon ale předvedl v úloze sadistického dozorce Hamidou v oscarovém vězeňském dramatu podle skutečného příběhu Půlnoční expres. Hlavního záporáka – kapitána Bluta – ztělesnil i v muzikálové komedii na motivy klasických cartoons Pepek námořník. A v původní verzi sci-fi Duna byl monstrózním Rabbanem. Na plátně jsme ho naposledy mohli vidět ve westernu s Melem Gibsonem Maverick.

V roce 2006 se trvale přestěhoval do Izraele, přijal zde státní občanství a hebrejské jméno Adam Eden.