Alfa samec Delon se s režisérem Chapotem neustále hádal. Za trest dostal konfekci

„Silná, že by mohla krýt poklesky svých dětí, ale natolik přímá, že by to nebylo možné.“ To si myslí vyšetřující soudce Larcher v podání Alaina Delona (†88) o Rose (Simone Signoret, †64), hlavě rodiny sídlící na samotě zvané Spálené stodoly a ústřední postavě stejnojmenného kriminálního dramatu (Les Granges brûlées, 1973).

Samota se nachází a film se odehrává nedaleko vesničky ve francouzských horách blízko švýcarských hranic, kde je zavražděna bohatá mladá žena z Paříže. Rosa vládne železnou rukou nejen ve vlastní domácnosti, ale její autoritu uznává celá vesnice.

Larchera přitahuje, zároveň v ní má tvrdého protivníka. Jak dopadne střet dvou osobností – filmových i hereckých? A kdo je vrah? To se dovíte v neděli 12. dubna ve 20.10 hodin, kdy film vysílá Televize Seznam.

Zatímco oba hlavní představitelé se respektovali nejen na place, ale i v zákulisí natáčení, režisér to s Delonem jednoduché neměl. Alain byl právě na vrcholu slávy, označovali ho za alfa samce francouzského filmu, a měl pocit, že sám ví nejlépe, jak má svou postavu ztvárnit a jak by měl celý film vyznít: jako akční thriller. Opravoval dialogy, komentoval práci ostatních…

Jenže režisér Jean Chapot upřednostňoval volnější vyprávěcí tempo, dnes bychom řekli spíš artové ladění, a navíc rozhodně nebyl zvyklý ustupovat hereckým hvězdám. Říci, že to mezi oběma muži jiskřilo, by byl rozhodně eufemismus. Napětí prý došlo tak daleko, že spolu oba muži někdy komunikovali jen přes asistenty. Jeden z členů štábu později poznamenal: „Delon netočil film. Delon byl film.“

O pojetí postavy, tempo scén i celkový tón filmu se hádali prakticky neustále. A to tak intenzivně, že Miou-Miou (76), jedna z dalších hereckých hvězd, kterou Chapot obsadil, situací tolik trpěla, že se nakonec zhroutila a jednoho rána bez vysvětlení zmizela. Objevila se až po několika dnech, odpočatá a s otázkou, jestli ti dva už uzavřeli mír.

„Lidé nechápou, že rozkazovat chci pouze průměrným partnerům. Nikdy jsem neterorizoval Blieria, Melvillea ani Viscontiho! Ti jsou někdo! Je pravda, že jsem řekl režisérovi, aby odešel a jeho práci jsem převzal, ale udělal jsem to z toho důvodu, že on nebyl schopen film udělat a někdo ho přeci udělat musel,“ nechal se později slyšet Delon.

Nikdo naštěstí nemluvil do práce autorovi hudby. Díky tomu mohl jeden ze svých prvních větších projektů dokončit muž, který později slávou všechny tehdejší hvězdy přinejmenším dotáhl. Jmenoval se Jean-Michel Jarre, díky veleúspěšnému albu Oxygène se stal pionýrem instrumentální elektronické hudby a vytvořil dosud nepřekonané rekordy v návštěvnosti svých koncertů: V Houstonu na něj v roce 1986 přišlo přes milion diváků a v Moskvě v devadesátém sedmém údajně až 3 500 000 lidí.

Ale film nestojí jen na hvězdách. V epizodní roli manželky soudce Larchera se v něm objevila třeba dcera Jeana Gabina Florence Moncorgé-Gabin, která u produkce původně pracovala jako skriptka. Za nápadem obsadit ji stál Delon.

A pokud byste měli v některých momentech pocit, že mu oblek nesedí tak dokonale jako v jiných snímcích, nemýlíte se. Režisér totiž trval mimo jiné na tom, že herce oblékne v konfekci.