Zrzavou a pihovatou dceru své sestry vychovávaly neprovdané tety rákoskou. Vyrostla z ní hvězda Kočičí hry

Narodila se nejspíš hlavně díky tomu, že její budoucí tatínek nechtěl po svém budoucím tchánovi k ručce spanilé nevěsty, její budoucí maminky, žádné věno. Dalších pět sester takové štěstí nemělo. Nikdy se neprovdaly, protože její budoucí dědeček, kapelník vojenské hudby, si nemohl dovolit nabídnout žádný přívažek ani k jedné ze svých šesti dcer.

Vlasta Fabianová (†78) přišla na svět 29. června 1912 ve Lvově, kam dědečka zavedla služba. Tehdy to byla součást monarchie s centrem ve Vídni, město na dnešní Ukrajině ale rozhodně ani tehdy nepatřilo k prestižním štacím. Když vypukla světová válka, v pořadí první, přesídlila rodina do Prahy. Tedy až na otce, bankovního úředníka, který musel narukovat.

V dětství byla podle svých slov zrzavá a pihovatá, což se zrovna za ideál krásy nepovažovalo. Sourozence sice neměla, ale navzdory statutu jedináčka zažívala přísnou výchovu. „Rákoska byla v naší domácnosti jednou z nejčastěji používaných rekvizit,“ vzpomínala pro Český rozhlas. Zvlášť nejstarší z tet ji prý navíc strašívala i „řemenobitím“ a „hrachoklečením“.

Tatínek, který se na rozdíl od jiných poddaných císaře pána z vojny vrátil, by rád viděl svou jedinou dceru jako učitelku či lékařku, maminka si ji představovala zase jako baletku. Ona si vybrala herectví. Vystudovala je na pražské konzervatoři, absolvovala v roce 1932. Pak hostovala nejprve ve Švandově divadle a potom krátce v brněnském Státním divadle, kde také poznala svého prvního manžela, režiséra a herce Josefa Bezdíčka.

Celoživotní láskou se jí však stala činohra pražského Národního divadla, kde strávila téměř 40 nejkrásnějších hereckých let. Zpočátku to tam ale se svým výjimečným, až aristokratickým zjevem neměla úplně snadné. Členky souboru se střídaly ve všech typech rolí, ale pro ni nikdy nebylo lehké vyměnit historický kostým nebo bohatou večerní toaletu za kroj. Zahrála si sice Maryšu, ale žena z lidu to v jejím podání rozhodně nebyla.

Její asi nejznámější divadelní rolí ovšem zůstává Örkényova Kočičí hra, která byla na repertoáru první scény od roku 1974 až do roku 1982. Na vstupenky se stály dlouhé fronty. Téměř 400 repríz, kterých tato inscenace dosáhla, představovalo ve své době rekord. Ke 300. repríze mimochodem obdržela Vlasta Fabianová maďarské státní vyznamenání „Za socialistickou kulturu“.

Neuvěřitelnou sérii přerušila vlastně až smrt její herecké partnerky a dlouholeté kamarádky Dany Medřické (†62), s níž na jevišti excelovala. Když ale přišla tehdy neznámá maďarská inscenace poprvé do Národního divadla, nikdo ji nechtěl hrát. Vedení poté rozhodlo, že v ní budou účinkovat právě Fabianová a Medřická…

Herecký kolega Petr Štěpánek zavzpomínal na jednu historku ze Zlaté kapličky, která ilustruje jistou rozevlátost osobnosti paní Vlasty. Do divadla tehdy přijela svým autem z Kamenného Přívozu, což je nějakých 35 kilometrů. Přišla za Petrem do šatny a stěžovala si, že se jí zvláštně kouří z pneumatik. On se na to šel podívat a zjistil, že jela celou dobu se zataženou ruční brzdou…

Stala se uznávanou pedagožkou uměleckého přednesu i herectví a možná právě proto, že sama děti neměla, věnovala svým studentům nejen povinné hodiny, ale i spoustu volného času. V roce 1960 byla jmenována docentkou na pražské DAMU, o čtyři roky později získala profesuru. Jenže pak přišel srpen 1968 a s ním ruská okupace, které se později muselo začít říkat „internacionální pomoc“.

Přišly politické prověrky, které předznamenaly nadcházející období „normalizace“. Kdo neodříkal povinnou formulku, že schvaluje „vstup spřátelených vojsk“, většinou přišel o práci, i když třeba ne hned. Vlasta Fabianová se zastrašit nenechala. Před komisí řekla, co si doopravdy myslí – a časem doučila. Brzy nato přišel i vyhazov z divadla.

V roce 1974 přišla o své milované místo na divadelní akademii. „Byla to pro ni strašlivá rána. Škola byla její druhý život,“ svěřila se kolegyně Zdena Hadrbolcová (†86). A o další tři roky později bylo ještě hůř, tehdy totiž byla takzvaně „odejita“ z Národního divadla do předčasné penze.

Slavného kolegu Karla Högera (†67) to rozčílilo do té míry, že na protest odešel i on. Jen pár dní nato zemřel na srdeční selhání a roli primáře Sovy v roztočeném seriálu Nemocnice na kraji města za něj musel převzít Ladislav Chudík. Směla ještě hostovat ve veleúspěšné Kočičí hře, když ale zemřela Dana Medřická, skončila definitivně.

K filmu Vlastu Fabianovou přivedl v roce 1940 Otakar Vávra, když ji angažoval jako bytnou studenta Ríši (Svatopluk Beneš) v poetické Pohádce máje. Hned v následujícím snímku, Druhé směně, ji režisér Martin Frič obsadil dokonce do hlavní role Marie Gregorové. Pak už většinou následovaly role šlechtičen.

Pokud nehrála aristokratky, tak alespoň „dámy“ - pragmatickou maminku (i přistiženou černou pasažérku) v Andělovi na horách (1955), nebo novinářku Janurovou, zneužívající laskavosti a pracovitosti své maminky (Zdeňky Baldové) v komedii Páté kolo u vozu (1957).

Později si zahrála třeba divadelní herečku Emilii Kolářovou – Mladou v komedii Báječní muži s klikou (1978). Díky Kočičí hře se objevila také v maďarském filmu A csoda vége (1983). Pro svůj nezaměnitelný hlas dostávala příležitost také v rozhlasových hrách, televizních inscenacích nebo jako recitátorka a dabérka.

Když pak ovdověla, začali ji lidé vídat s kolegou Bohušem Záhorským (†74). Vlastně se sblížili ještě dřív. A pro Josefa Bezdíčka to byla druhá rána zasazená stejným sokem v lásce. Kvůli Záhorskému ho totiž opustila první manželka.

Paní Záhorskou číslo jedna sice Záhorský okouzlil, manželství ale netrvalo dlouho. Bohoušek, jak mu říkali pánové z okruhu přátel, odešel do Prahy a to se s rodinným životem neslučovalo. Manželé sice spolu měli dceru Evu, společný život ale nakonec vzdali.

Na další oficiální svazek pak neměl „bonbónek“, jak mu pro jeho uhlazený zevnějšek říkaly zase dámy, řadu let ani pomyšlení. Až je oba s Vlastou Fabianovou zasáhl stejný blesk… Jenže nevstoupíš dvakrát do stejné řeky a nepřebereš manželku stejnému muži. Vzali se tedy až devět let po Bezdíčkově smrti, v roce 1971.

Strávili pak spolu pouhých devět let, než Bohoušek/bonbónek zemřel. Ona pak už zůstala až do smrti sama. Krátce po smrti druhého manžela ji totiž opustila i nejlepší kamarádka, Dana Medřická, matka herce Václava Vydry.

Po nuceném odchodu do důchodu byla Vlasta Fabianová až do konce života nucena dívat se z oken svého bytu na milované Národní divadlo. Zemřela před 35 roky, 26. června 1991, pouhé tři dny před svými sedmdesátými devátými narozeninami.