Článek
Narodil se jako „vejškrabek“, tedy ne úplně plánované dítě starším rodičům, kteří už měli odrostlé potomky. Jeho dva bratři ho sice milovali, často si ho ale dobírali. Jako tříletého se ho třeba zeptali: Jseš materialista, nebo idealista? A on jim odpověděl: Já jsem Zdeněček.
Na svět přišel 10. ledna 1929 v Kutné Hoře a tam také prožíval šťastné dětství v rodině manželů Berty a Eduarda Ohrensteinových, vlastníků malého obchodu se střižním a galanterním zbožím. Jeho bratry byli básník Jiří (†22), a pozdější režisér Ota (†89). Kvůli rodnému příjmení, respektive pro svůj židovský původ, zažívali postupně čím dál víc ústrků a pak i pokus rodinu fyzicky zlikvidovat v rámci nacistického „konečného řešení“. I proto Zdeněk a Ota začali později používat příjmení Ornest.
Jeho dcera Zdeňka popsala pro Památník Terezín příběh, kdy šel otec za okupace sám do kina, ale promítání stále ne a ne začít. Náhle se ozval hlas: Nebude se promítat, dokud tady bude ten Žid! V ten okamžik začalo kino skandovat – Židi ven! „Otec musel odejít, a přestože o tom nechtěl moc mluvit, spíše příhodu zlehčoval, myslím, že ji vnímal jako velkou křivdu,“ líčila dcera.
Básník a odbojář
Zdeňkův nejstarší bratr Ota utekl v roce 1939 před Hitlerem do Anglie, kde se zapojil do odboje. Do republiky se vrátil až v roce 1945. Bráška Jiří, který se dostal do čítanek pod uměleckým pseudonymem Orten, je autorem tří knih deníků (Modrá, Žíhaná, Červená), do kterých zaznamenal své postřehy a básně z let 1938–1941. Další už ale nevydal, 30. srpna 1941 ho přejela německá sanitka a následkům zranění podlehl.
Tatínek se okupace nedožil. V roce 1936 zemřel na leukémii ve smíchovském sanatoriu Sanopz. Paní Berta do roku 1942 vedla obchod sama. Pak byl takzvaně arizován čili ukraden. Nový provozovatel se bez problémů našel mezi těmi, kdo si kvůli Zdeňkovi nemohli vychutnat filmový zážitek.
Maminka a její nejmladší syn byli pak transportováni do koncentračního tábora Terezín. Ona tam zůstala po zbytek války díky tomu, že ji pracovně zařadili do produkce Glimmer, tedy na loupání slídy. Dožila se tak osvobození a zemřela v úctyhodných 80 letech.
Jak přelstít Mengeleho
Zdeněk byl umístěn v takzvaném chlapeckém domově, kde zůstal do roku 1944. Pak jej poslali do Osvětimi. Hned po příjezdu se na rampě u vlaku setkal s bestií v bílém plášti, doktorem Mengelem. Ten jej při selekci poslal na levou stranu, kde na další osud čekali všichni, kdo se mu zdáli neschopni těžké práce. Tím osudem byla plynová komora.
Nebýt starších kamarádů, kteří na něj mávali z druhé strany, aby za nimi přeběhl, nikdy bychom neslyšeli o Zdeňku Ornestovi, skvělém herci. Stal by se jen další položkou na seznamech šesti milionů židovských obětí holocaustu. Takhle byl ale zakrátko deportován nejprve do koncentračního tábora Kaufering a odtud počátkem roku 1945 do Dachau, kde se dočkal osvobození Američany.
O ruku žádal na „smrtelném loži“
Po návratu domů se shledal s matkou i bratrem Otou. Odmaturoval na kutnohorském gymnáziu a vydal se studovat pražskou DAMU, kde absolvoval v roce 1950 obor herectví. Hned ve svém prvním angažmá v Olomouci se seznámil se svou pozdější manželkou Alenou, tehdy ještě studentkou prvního ročníku medicíny.
Vzali se po pětileté známosti v roce 1960. „Po promoci jsem byla dost nemocná a Zdeněk za mnou přišel do nemocnice a řekl: Já si tě teda asi vezmu. Po letech mi pak říkával: Já si myslel, že jsi na smrtelném loži, tak jsem ti to nabídl,“ vzpomínala později Alena s úsměvem.
V roce 1952 se Ornest dostal do Hudebního divadla v Nuslích (dnes Divadlo Na Fidlovačce) a od roku 1962 působil v libeňském divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou).
Před kamerou stál poprvé ve snímku Případ Daniela z roku 1964. Více příležitostí však dostal až v 80. letech, kdy si zahrál například v seriálech jako Sanitka, Vlak dětství a naděje nebo Panoptikum města pražského.
Nespal a vzpomínal
Synovcem Zdeňka Ornesta byl herec, režisér, překladatel a také manžel Daniely Kolářové (79) Jiří Ornest (†70), který na strýce svého času zavzpomínal: „Co mě asi nikdy nepřestane mrzet, je, že jsem ho víc neposlouchal během našich společných zájezdů, kdy on, protože trpěl velkou nespavostí, pravidelně v noci tak do čtyř hodin do rána vyprávěl svoje zážitky. A zřejmě i vzpomínal na Terezín, jenže já pokaždé usnul. Zdeněk měl takový zvláštní smysl pro humor. Nebyl to žádný provokatér, ale uměl být sarkastický, i když to moc nedával najevo. Nechtěl si nikoho znepřátelit. Z toho Terezína v něm asi zůstala touha nemít s nikým konflikt.“
Zemřel před 35 roky, 4. listopadu 1990, ve věku 61 let. V Divadle ABC právě zkoušel roli Hraběte v Klicperově hře Lhář a jeho rod. Po první čtené zkoušce odešel domů a nikdo z kolegů netušil, že ho tehdy vidí naposledy. O nadcházejícím víkendu jeho život vyhasl pod koly vlaku na železničním přejezdu v pražských Dejvicích. Bližší okolnosti jeho smrti zůstávají dodnes nevyjasněné.
