Zatýkání se bránil zpěvem hymny. Pavel Landovský se nebál ani StB, politiky bral jako gaunery a zloděje

„Já platím celý daně, chci taky celýho policajta!“ Tenhle slavný výrok zazněl poprvé začátkem 60. let nad ránem před jednou z pražských vináren, kterou právě poněkud rozevlátě opouštěla pozdější hvězda českého filmu a pražského i vídeňského divadla, herec Pavel Landovský (†77).

Umravnit se ho pokoušel příslušník VB (v překladu do dnešního jazyka policista), který byl menšího vzrůstu. Landovského nakonec předvedl na služebnu, kde musel mimo jiné vysvětlit, proč při zatýkání zpíval státní hymnu. „Udělal jsem to ze lstivosti,“ uvedl do protokolu. Předpokládal prý, že muž zákona by měl při hymně stát v pozoru a salutovat, čímž by bylo zatýkání znemožněno.

Historka se zalíbila i Janu Werichovi, který ji zakomponoval do slavné televizní inscenace Uspořená libra, kterou v roce 1963 natáčel režisér Ján Roháč. Sám Landovský na to později vzpomínal: „Dal jsem mu ten fór rád… Werichovi jsem řekl: Jsem moc rád, když mý fóry říkají národní umělci!“

„Lanďák“, kterého si mladší generace vybaví nejspíš jako majora Terazkyho z Černých baronů, vůbec netrpěl nijak zvláštní úctou k autoritám, uniformovaným ani maskovaným civilem. Když později jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, stal se rovnou také jejím distributorem.

Řídil svůj bílý Saab, ve kterém vezl Václava Havla a Ludvíka Vaculíka s taškami plnými textu tohoto přelomového prohlášení. V pražských Dejvicích je začala pronásledovat auta StB. Landovský se pokusil ujet, ale estébáci je zablokovali a zatkli. Landovský ovšem tehdy ze zatýkání udělal na ulici divadlo, aby kolemjdoucí viděli, co se děje. „Pomoc, lidi, zatýkají český herce!“, znělo prý do daleka.

Podpisem Charty si zavařili všichni signatáři, on ale ležel „orgánům“ v žaludku obzvlášť. Po vlně zatýkání, výslechů a úplné profesní likvidaci byl v rámci takzvané akce Asanace donucen k opuštění země. V roce 1978 odešel do Vídně, kde se i přes jazykovou bariéru dokázal prosadit a stal se stálým členem prestižního divadla Burgtheater.

Ještě předtím se jej ale Státní bezpečnost pokusila zlikvidovat i fyzicky. „Vracel jsem se z hospody. Vystoupil jsem u Národního divadla z taxíku, aby za mnou nešli fízlové. A najednou jde chlap a říká své ženě – hele, to je ta svině! Pořád nám hlásej, že už ho chytli a támhle ho vidím,“ vzpomínal v 13. komnatě České televize. „A já mu říkám: Jdi do p*dele, ty šmejde! A on mě najednou vzal a že mě hodí přes ten rantl…,“ líčil herec.

„Klidně jsem mohl spadnout i na tvrdý, na ostrov. Tak jsem ho třískal, co to šlo, ale držel jsem se. A proto jsem si dal nohu mezi šprušle zábradlí, abych ho mohl pořádně natáhnout. A jak mě zkroutil, když mě chtěl hodit dolů, tak ta noha křupla jako větev,“ vzpomínal na říjnový den roku 1978, po němž už nikdy nechodil jako dřív.

Ale nebyl to jen tenhle střet s výkonnou mocí, co ho fyzicky poznamenalo. Charakteristický Landovského „boxerský“ nos měl pro změnu na svědomí Jiří Hrzán, kolega z pražského Činoherního klubu.

Potyčku sice vyprovokoval Landovský, který měl dlouho navrch a Hrzána ošklivě zbil, ten mu ale v sebeobraně stačil uštědřit dobře mířenou ránu pěstí a zlomil mu nosní přepážku. Defekt pak výrazně dotvořil hercovu charakteristickou drsnou vizáž.

Pavel Landovský se narodil před 90 roky, 11. září 1936, v Havlíčkově Brodě do rodiny inženýra a učitelky. Válku prožíval jako dítě na venkově, kde se střílelo, zatýkalo a o formující zážitky vůbec nebyla nouze. Ten klíčový ovšem čekal na malého Pavla až na jejím konci, během osvobozování od německých okupantů.

Sovětský voják mu prý dal do ruky „mašinkvér“ a ukázal na les, odkud vycházela skupina v německých uniformách. Chlapec zmáčkl spoušť. Až o několik let později mu se vším všudy došlo, co vlastně udělal. Celý život si pak v sobě nesl trauma, o kterém v soukromí téměř nemluvil a ventiloval je až po letech v exilu.

Vyučil se nástrojařem a po maturitě na strojní průmyslovce se poprvé přihlásil na DAMU. Zkusil to celkem čtyřikrát, kvůli „kádrovému profilu“ ho nevzali ani jednou. Přesto se stal jedním z největších divadelních talentů své generace.

V pražském Činoherním klubu strávil 11 let a vytvořil zde své nejlepší divadelní role. Prosadil se tam i jako dramatik. Napsal například legendární hru Hodinový hoteliér, která se stala hitem sezóny v roce 1969.

V roce 1976 musel jako nepřítel režimu divadlo opustit, dostal absolutní zákaz vystupování a emigrace byla vlastně logickou volbou i pro něj, nejen pro StB, která mu do ní umetla cestu.

Dávno před Černými barony i před emigrací si jej ale zamilovali i filmaři, kteří ho začali obsazovat do rolí rázovitých chlapíků, smolařů i svérázných hrdinů. Objevil se ve filmech Ostře sledované vlaky, Svatba jako řemen nebo v komedii Utrpení mladého Boháčka, které si můžete připomenout na Oneplay.cz.

Z emigrace se vrátil domů hned v prosinci roku 1989 a naplno se zapojil do veřejného dění i hraní. Lépe než rolí v adaptaci slavné Švandrlíkovy knihy se svým někdejším fanouškům připomenout nemohl. Do zlatého fondu české kinematografie se zapsalo i jeho pozdější účinkování ve filmu Vratné lahve.

Pavel Landovský byl čtyřikrát ženatý. Všechny jeho bývalé manželky a partnerky spolu navzdory rozchodům udržovaly blízké vztahy a tvořily cosi jako jeho svérázný fanklub.

Nejznámějším potomkem je Jakub Landovský, advokát, politolog a vysokoškolský pedagog, v letech 2015 až 2019 náměstek ministra obrany ČR, v letech 2019 až 2024 velvyslanec ČR při NATO.

Jeho otec zůstal věrný pověsti člověka, co si nebere servítky, až do smrti. Poslední roky trávil na chalupě v Kytíně, kam se za ním občas vypravil i nějaký ten novinář. Často tyhle návštěvy vítal slovy: „Jestli toho klábosení nějak zneužiješ, rozbiju ti hubu, ale klackem!“

Byl mimo jiné skeptický k porevolučnímu vývoji. Často zmiňoval, že už v prosinci 1989 tušil, že moc zůstává v rukou bývalých struktur a komunistů. Pozdější politickou scénu vnímal jako plnou „gaunerů a zlodějů“.

Pavel Landovský zemřel v říjnu 2014 na infarkt ve věku 77 let.