Odvaha milovat 26 let v utajení: Za nejtajnější hollywoodský románek všech dob herecké ikony zaplatily vysokou daň

Dva světy, které se nikdy nemají protnout, se na více než čtvrt století spojují v nejtajnějším hollywoodském románku všech dob. Spencer Tracy (1900 – 1967) a Katharine Hepburn (1907 – 2003) žijí v utajení, balancují na hraně společenského skandálu i zničujících osobních obětí.

Jejich milostné pouto, pečlivě střežené za zavřenými dveřmi hotelových bungalovů a mimo dosah všudypřítomných objektivů, je příběhem o síle citu, jenž dokáže vzdorovat času v absolutním stínu. Je to „celoživotní hřích“, neboť jejich láska popírá tehdejší striktní morální i náboženské kodexy, které rozvod a mimomanželské soužití staví na úroveň společenského tabu.

Zároveň čelí břemenu nevyřčených pravd – věčnému předstírání před veřejností, bolestnému mlčení o Spencerově rodinném životě a nikdy nevyslovenému přiznání, že jejich vztah je v očích katolické církve i hollywoodských studií nekončící provokací.

První setkání obou ikonických herců při přípravě romantické komedie Nejprve stvořil ženu (1942) s sebou nese jisté rozpaky. Traduje se, že když vysoká Katharine poprvé spatří svého budoucího partnera, s úsměvem poznamená: „Mám strach, že jsem pro vás až příliš vysoká, pane Tracy.“ Legendární režisér Joseph L. Mankiewicz, který u seznámení asistuje, však pohotově reaguje slovy: „Buď bez obav, Kate, on tě brzy zkrátí na správnou velikost.“

A má pravdu. Úvodní chlad vyprchává během jediného týdne natáčení, kdy si oba začínají říkat důvěrnými přezdívkami „Spence“ a „Kate“. Snímek Nejprve stvořil ženu (1942) odhaluje divákům chemii, která pramení ze skutečného citu. Spencer prožívá bouřlivé období plné vnitřních démonů, přesto už platí za herce první velikosti a doma má dva Oscary za dramata Stateční kapitáni (1937) a Boys Town (1938). Společně s Katharine nakonec během pětadvaceti let vytvářejí nezapomenutelnou dvojici v celkem devíti celovečerních filmech.

Románek vyvolává v zákulisí obrovský poprask, avšak navenek musí zůstat absolutním tajemstvím. Spencer se totiž odmítá rozvést se svou legitimní manželkou Louise, s níž se sice odcizil, ale formální svazek nikdy nepřerušil. Navíc jako hluboce věřící katolík považuje rozvod za nepřípustný hřích.

Zároveň v sobě nese obrovské trauma a pocit viny z toho, že se jeho prvorozený syn John rodí neslyšící. Herec věří, že handicap jeho syna je božím trestem za jeho vlastní osobní selhání a hříchy, což ho zahání do hlubokých depresí a těžkých alkoholových záchvatů. Louise se mezitím plně oddává péči o syna a zakládá kliniku, zatímco tisk o Spencerově paralelním životě kvůli přísným morálním doložkám ve smlouvách studií mlčí.

Společné děti pár nikdy nemá, a to především kvůli Spencerově neochotě rozbít svou původní rodinu a také kvůli Katharine, která se vědomě rozhoduje obětovat mateřství ve prospěch kariéry a svého náročného vztahu. Zatímco Katharine zůstává bezdětná, Spencer má se svou manželkou Louise dvě děti – syna Johna a dceru Susie.

Vztah může zůstat utajen jen díky brutálnímu systému tehdejších studií. V „Zlatém věku Hollywoodu“ herci nevlastní své životy, patří studiu MGM. Přísné morální doložky ve smlouvách umožňují okamžitou výpověď při jakémkoliv „prohřešku“ – ať už jde o nevěru, alkoholismus či homosexualitu, která je v té době vnímána jako kariérní sebevražda.

Studia si proto udržují vlastní síť detektivů a agentů, kteří podplácejí policii, vykupují kompromitující fotografie a nutí herce do falešných manželství, aby zakryli jejich skutečnou orientaci či románky. Vlivní šéfové, jako Louis B. Mayer, pak výměnou za exkluzivní přístup k informacím udržují s tiskem dohodu, že o jakýchkoliv excesech či soukromých selháních hvězd se nepíše.

Aby chránili oficiální rodinu před veřejným skandálem, nežijí milenci po většinu let ve společné domácnosti. Scházejí se tajně, často využívají oddělené bungalovy v proslulém The Beverly Hills Hotel v Los Angeles. Skutečný klidný azyl nacházejí až v pozdějších letech, kdy jim slavný režisér George Cukor poskytuje domek na svém soukromém pozemku v Beverly Hills.

Katharine se v tomto soukromém světě mění z emancipované divy v oddanou pečovatelku. Toleruje jeho nálady a neustále ho zachraňuje před alkoholovou sebedestrukcí. Jak později sama vzpomíná na tyto náročné chvíle: „Bylo mi naprosto jedno, co si myslí studio nebo kdokoli jiný. Chtěla jsem jen, aby byl v bezpečí, aby se ráno probudil a mohl dál tvořit, protože on byl ten největší dar, jaký jsem kdy dostala.“

V šedesátých letech, kdy se Tracyho zdravotní stav dramaticky zhoršuje, dokonce na pět let zcela přeruší svou hvězdnou kariéru. Vzdává se milovaného divadla i filmu, jen aby se mohla o nemocného partnera starat na plný úvazek.

Jejich posledním společným uměleckým triumfem se stává nadčasové drama Hádej, kdo přijde na večeři (1967). Spencer je během natáčení již vážně nemocný a filmové studio jej pojistí pouze díky tomu, že Katharine a režisér Stanley Kramer vsázejí jako záruku své vlastní honoráře. Snímek odhaluje neskutečnou sílu jejich vztahu v závěrečném monologu, kde Tracy mluví o tom, že ani věk a vrásky nedokážou zničit pravou lásku.

Při této scéně se dívá přímo do očí Katharine a oběma tečou skutečné slzy. Vědí totiž, že společný čas vypršel. Spencer Tracy umírá pouhých 17 dní po skončení natáčení, v červnu roku 1967. Byla to právě Katharine, kdo jej v noci nachází v kuchyni na podlaze, kde mu selhává srdce, když si jde udělat kávu.

Z čistého respektu k oficiální rodině a manželce Louise se Katharine rozhodne nejít na Spencerův pohřeb. Poslední procesí a rakev sleduje s hlubokým zármutkem tajně, schovaná v opodál stojícím autě. Na hotový film Hádej, kdo přijde na večeři (1967) se navíc kvůli bolestným vzpomínkám nikdy v životě nepodívá.

Příběh tohoto celoživotního pouta podrobně mapuje například režisér Garson Kanin ve své biografické knize s názvem Tracy and Hepburn: An Intimate Memoir (New York, 1971). Sama Katharine Hepburn poprvé veřejně a otevřeně potvrzuje jejich románek až v roce 1983, kdy Spencerova manželka Louise umírá.

V roce 1986 pak v televizním vysílání předčítá dojemný dopis adresovaný svému zesnulému milému, ve kterém se ptá: „Co to mezi námi vlastně bylo, Spence? Proč jsi našel klid jen u mě, když jsi před celým světem utíkal?“

Přestože jejich vztah provázejí spekulace a pochybnosti, pro Katharine zůstává Spencer jediným osudovým mužem. Malou dřevěnou sošku, kterou sama vyřezala podle jeho tváře, má na svém nočním stolku až do své smrti v roce 2003.