Skřítek Hajaja se zastřelil, aby neumíral jako kamarád Horníček. U topení se připravoval na krematorium

Byla jednou jedna rozhlasová redaktorka, Vlasta Váňová, a ta měla za manžela spisovatele Václava Čtvrtka. Ona vytvářela pořady pro děti, on pro ně psal pohádky. V roce 1960 paní Vlastu napadlo, že by bylo fajn zařadit do vysílání něco, u čeho by se capartům dobře usínalo.

A tak se 2. ledna 1961 z přijímačů poprvé ozvalo: „Dovolíte, jsem Hajaja. Dříve domácí skřítek v domě U Tří zvonů. Můj čas je podvečer…“, ševelil do dětských oušek svým podmanivým hlasem Vlastimil Brodský (†81). Český rozhlas si tento formát dodnes hýčká i s vysílacím časem.

Během uplynulých dekád děti několika generací vyslechly tisíce příběhů mnoha autorů v podání stovek herců. K Brodskému se postupně přidali Karel Höger, František Filipovský, Jan Tříska nebo Jana Brejchová. K Václavu Čtvrtkovi, který v tom manželku samozřejmě nenechal, přibyli třeba Jiří Suchý, František Nepil nebo Irena Obermannová.

Brodský byl v době Hajajovy premiéry poměrně čerstvým otcem. Syn Marek, dnes hudebník, textař, výtvarník, publicista a herec, se narodil v roce 1959. Jeho maminkou byla Vlastimilova první choť, Božena Křepelková, zvaná Bíba. Ta ale Vlastimila brzy vyhodila z bytu poté, co zjistila, že jí zahýbá.

Neměl sice vizáž lamače ženských srdcí, charisma však rozhodně ano. Na dámy působil svou zranitelností, nesmělostí a nešikovností, takže měly potřebu ho opečovávat. V 45 letech se oženil podruhé, s kolegyní Janou Brejchovou, která patřila k sex symbolům oné doby. O tři roky později se jim narodila dcera Tereza, která svým herectvím brzy rovněž obohatila naši kulturní scénu.

Za svědka jim šel Jan Werich. Zvolili si pro sňatek netradiční datum - 13. 3. ve 13 hodin. A u stolu jich bylo 13. I když na papíře byli spolu až do roku 1983, manželství prakticky skončilo už při natáčení filmu Noc na Karlštejně o deset let dřív, kdy se Jana zamilovala do Jaromíra Hanzlíka. I když to Brodský mohl považovat za zradu – byli přátelé a měli společnou šatnu – zůstal nad věcí a nevyčítal mu to.

Sám dával k lepšímu vědeckou charakteristiku své osobnosti. Když mu bylo devatenáct, nechal se v tehdejším Ústavu lidské práce prozkoumat, zda má předpoklady k herectví. V posudku mimo jiné stálo: „V povaze musí často vyrovnávat konflikty citových výstřelků s volním úsilím a kontrolou střízlivého rozumu. Má sklon k mnohostranné činnosti. Pokud se však dovede nadchnout pro nějaký plán, je schopen jej provést až do konce.“

Otec Vlastimila Brodského pocházel z pražského Žižkova, zakotvil však v Ostravě. A také v tom byla „srdeční záležitost“. Seznámil se tam totiž s velmi půvabnou blondýnkou, dcerou ředitele sklárny. Jako nemajetný příručí byl nejspíš k rozvoji tohoto vztahu motivován i jinak než jen její vnější i vnitřní krásou.

Vzali se a po svatbě bydleli nějaký čas v Ostravě, kde se před 105 roky, 15. prosince 1920, narodil i malý Vlastík. Po čase přesídlila rodina na Valašsko, a když bylo synkovi čtrnáct, přestěhovali se všichni do Prahy.

V prosinci roku 1939 složil Brodský junior zkoušky do elévského sboru – soukromé herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D40. Původně se tu chtěl zlepšit v tanci (uměl stepovat a vedl i taneční kurs), ale Burian si všiml jeho talentu a doporučil mu hereckou dráhu.

Na dlouhé roky zakotvil na pražských Vinohradech, které neopustil, ani když se z nich v roce 1953 stalo Ústřední divadlo Československé armády. Herci museli dodržovat vojenský režim, divadlu veleli dva plukovníci… Hodně hvězd tehdy soubor opustilo, Brodský vydržel. „Já kráva tam zůstal a brzo jsem začal litovat, protože to, co jsme hráli, byl ukrutný paskvil,“ hodnotil později své rozhodnutí.

Na repertoáru byly hry s tituly jako Dukla, Stalingradci, Ohně na horách nebo Čapajev. Brodský se navíc svým herectvím tak výrazně odlišoval, že sklízel stále větší kritiku. Po uvedení sovětské hry Sláva se třeba objevila v Rudém Právu tato recenze: „Nejenže nezobrazil sovětského člověka, ale pokleslým kabaretním humorem narušil obraz života, v němž se zocelují smělí lidé stalinské epochy.“ Naštěstí toto období netrvalo dlouho, už po třech letech se zvolna vracel klasický repertoár.

Vinohradům zůstal věrný až do sedmdesáti let, poté tam ještě hostoval. I když si ho spojujeme převážně s komediemi, svou hereckou velikost prokázal tím, jak ztvárnil záporné postavy, například kolaborantského radu v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky, nebo ministra v krimikomedii Zločin v šantánu.

„Bróďu (jak zněla jeho láskyplná přezdívka – pozn. red.) celý život provázely stavy úzkosti, melancholie. Každou chvíli byl s depkou ve špitálu, měl tam svoje vyseděný místo, ve vojenské nemocnici už ho dobře znali,“ popisovala jeho první manželka. Jinak byl ale zcela zdráv. „Proslavil“ se i obrovským apetitem, mohl prý soutěžit i s Janem Libíčkem. Kam jídlo dával, je záhada, zůstával stále štíhlý.

Říkalo se, že má strach ze smrti, ale nebyla to tak úplně pravda. Často o ní žertoval, dal si třeba židli k topení, aby si zvyknul na horko v krematoriu, nebo, když mu jednou nebylo dobře, spal celou noc v černém obleku, aby ho nemuseli převlékat do rakve. Přátelům říkal, že zrovna zlevnily urny, které bude moci využít.

Ve svém posledním filmu Babí léto si splnil dlouholetý sen a proletěl se v balónu. V dialogu pak prorocky prohlásil, že nejlepší způsob, jak ukončit život, je zastřelit se. Ve skutečnosti se bál dlouhého, pomalého umírání spojeného se ztrátou sebekontroly. Viděl to na vlastní oči, když ho Stella Zázvorková vzala do nemocnice na návštěvu přítele Miroslava Horníčka. Ten byl ve stadiu, kdy už nevnímal svět. Kamarádův stav Brodského vyděsil. „Kam se poděl intelekt? Ta jiskra, talent! Vždyť on se nemůže ani zabít,“ řekl prý šokovaně.

Vybavíte si ještě větu ze znaleckého posudku „Pokud se však dovede nadchnout pro nějaký plán, je schopen jej provést až do konce“? Byla trpce pravdivá. Vlastimil Brodský zemřel 10. dubna 2002 na své chalupě v obci Slunečná. Zastřelil se.

„Já, ani můj bratr, ani nikdo z rodiny to nečekal. Ani jeho psychiatři to nečekali. I je to zaskočilo, protože tatínek měl celej život takovej černej humor a netušili jsme, že by se k něčemu takovýmu odhodlal,“ prozradila dcera Tereza v pořadu TV Prima Showtime.

Hodně blízko k němu měl kolega Stanislav Zindulka, který s ním hrál v Babím létě. „V sobotu ráno se mi při snídani zdálo, jako bych slyšel výstřel. Já automaticky vykřikl: ‚Bróďa!‘ rozklepal se, hnal se k telefonu a volal na Slunečnou. Vzal to jeho kamarád, ve sluchátku byl slyšet jen pláč a pak se ozvalo: ‚Bróďa už není…‘ Zeptal jsem se: ‚A kdy?‘ Odpověděl: ‚Před chvílí.‘ Já tu ránu prostě slyšel. Nevěřím na nadpřirozené věci, ale toto bylo mystické, neuvěřitelné!“, popsal Zindulka deníku Blesk.