Publikum se smálo, on umíral. Populární skladatel, zpěvák a bavič odešel v pouhých třiceti letech

Hlediště vytleskávalo účinkující, ale on už to neslyšel. Rovnou z divadla Semafor ho odvážela sanitka. O necelý měsíc později skvělý textař, skladatel, zpěvák a bavič zemřel na Hodgkinův lymfom čili rakovinu mízních uzlin. Jiřímu Grossmannovi bylo pouhých 30 let.

Lékaři určili diagnózu poté, co narukoval na vojnu. Tehdy, a ještě dlouho poté, bylo toto onemocnění prakticky neléčitelné, úmrtnost se snižuje teprve v posledních letech. Jiří kvůli němu dostal takzvanou modrou knížku, tedy osvědčení o nezpůsobilosti pro vojenskou službu, a mohl se vrátit do civilu.

Proč tuhle „publikaci, která by neměla chybět v knihovničce žádného mladého muže“, jak se tehdy říkalo, získal, neřekl ani nejbližším. Vyprávěl jim legendu o protekci z vyšších míst… Nikomu se nesvěřil, krutou pravdu prozradil až parťákovi Miloslavu Šimkovi (†63) ve chvíli, když už se jeho zdravotní stav nedal přehlédnout.

„Pro mě byl Jirka jednou z největších osobností v životě. A nikdy nezapomenu na to, že i když byl slabý a nemocný, do posledních chvil pracoval, jak jenom to šlo,“ vzpomínal na Grossmanna pro časopis Instinkt zpěvák Pavel Bobek (†76). „Při jednom natáčení s režisérem Jánem Roháčem za mnou Jirka přišel a řekl mi: Pavlíku, prosím tě, pomoz mi do šatny. Vzal jsem ho a myslel si, že nesu malé dítě. V té chvíli mi došlo, že ztrácím úžasného přítele.“

„Obdivoval jsem ho, jak byl statečnej, protože on hrál a už se skoro neudržel na nohou,“ říkal o kolegovi ze Semaforu Jiří Suchý.

Své pocity vložil Grossmann do textu jedné ze svých nejznámějších písní, kterou interpretovala Naďa Urbánková: „Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá. Studentu v sáčku lásku závidím a to věc je zlá. Vždyť já chci jen žít, jak žít se má…“ Na jeho přání mu ji měla zazpívat na pohřbu, ale pro slzy nedozpívala.

Jiří Grossmann se narodil před 85 roky, 20. července 1941. Oba rodiče měli blízko k divadlu. Otec i matka ochotničili, paní Grossmannová dokonce pocházela z rodiny Faltysů z Klánovic, kteří provozovali kočovnou společnost. Odmalička projevoval hudební talent, zpíval, hrál na několik hudebních nástrojů a účinkoval ve školním orchestru.

Nejprve se neúspěšně pokusil dostat na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, a aby získal „alespoň nějaké“ vysokoškolské vzdělání, zkusil stavební fakultu ČVUT. Tam ho sice vzali s otevřenou náručí, on ale vážně nebyl technický typ a tak studium nedokončil. Zato při škole začal hrát na kontrabas a zpívat v kapele Dixie Party a později po večerech vystupovat v klubu Olympik.

Když se tam poprvé setkal s budoucím „pedagogem ve výslužbě“ Šimkem, padli si okamžitě do noty. Začali se scházet v kavárně Slavia a psát spolu své první společné povídky a hry. Nejraději sedávali u stolu, který nazývali „tradiční“. Obvykle býval volný, neboť se nacházel u toalet. Grossmann se Šimkem si ho ale tak oblíbili, že Jiří na něj zespoda vyryl jejich iniciály.

„Potom z reklamních důvodů jsme s Jirkou tvrdili, že jsme kamarádi od dětství, nebyla to tak docela pravda; my byli kamarádi od dob klubu Olympik,“ vzpomínal Šimek v dokumentárním filmu České televize.

Výborně si rozuměli, milovali stejný druh chytrého humoru, hráli si se slovy. Jinak byli ale každý jiný. Šimek nepil alkohol, nekouřil, jezdil do přírody, školu vystudoval. Grossmann si liboval v pozici kavárenského bohéma, bez cigárka a skleničky to prostě nešlo.

Kamaráda popichoval: „Dohodli jsme se přece, že budeme dělat divadlo. Jestli ty chceš ještě učit, je to tvoje věc. Já stavět nic nehodlám, ostatně Národní divadlo je již postaveno.“

V roce 1967 dostali Grossmann se Šimkem nabídku od Jiřího Suchého, aby rozšířili semaforský repertoár. Vystupovali tam pak se svými pásmy scének, písniček a povídek, jako byly Besídka zvláštní školy, Návštěvní dny, Večer pro otrlé aneb pět Pupáků. Jiří Grossmann se kvůli Semaforu vzdal kariéry zpěváka, i když svého času s Jiřím Brabcem založil skupinu Country Beat. Miloslav Šimek zase konečně přeci jen nechal učení.

Jiří Grossmann se objevil i ve filmu, když ho režisér Jiří Menzel obsadil do krimikomedie Zločin v šantánu na námět Josefa Škvoreckého, na níž se podíleli hlavně lidé z okruhu kolem divadla Semafor.

V jednom záběru měl šeptat Evě Pilarové do ucha intimnosti, místo toho ji opakovaně vyváděl z konceptu, až jindy klidný Menzel zuřil. „Nepamatuji si na všechno, ale jedna věta mi utkvěla v paměti: Milostivá paní, zdalipak víte, že v brdských lesích zastřelili posledního kňoura?“, popisovala Grossmannovo zlobení zpěvačka.

Svou ženu, Janu Bonhardovou, potkal v únoru 1964. On byl tou dobou na vojně v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, svatbu měli v dubnu. I před ní ale svoji chorobu tajil.

„Donášely se ke mně různé zvěsti, ale považovala jsem je za drby,“ vyprávěla Bonhardová webu lidovky.cz. Mladý pár se po čtyřech letech rozvedl. „Říkal, že se na děti necítí a tak. Postupně z nás byli spíše kamarádi, a tak jsem se rozhodla rozvést se. Myslím, že na ten rozvod přistoupil kvůli mně. Chtěl mi ušetřit starosti, až nebude. Nechtěl, abych se s ním rozešla kvůli nemoci nebo abych s ním naopak zůstávala ze soucitu,“ vzpomínala paní Jana.

Jiří Grossmann zemřel 5. prosince 1971. Zůstala po něm spousta skvělých písní, ať už je nazpíval sám, nebo je věnoval někomu z kolegů, třeba Pavlu Bobkovi, Nadě Urbánkové či Milušce Voborníkové.

Šimek po parťákově smrti nějakou dobu zvažoval návrat k učitelské profesi. Nakonec ale pokračoval v Semaforu a přibral k sobě nejdřív Luďka Sobotu, ke kterému se brzy přidal ještě Petr Nárožný. Fanoušci značky Š+G, tedy Šimek a Grossmann, mu to sice měli za zlé, postrádali dřívější intelektuální humor, ale sranda byla, ne že ne.

Šimek pak spojil síly ještě s Jiřím Krampolem. Po sametové revoluci vyvrcholily dlouhodobé názorové i umělecké neshody mezi jeho semaforskou skupinou a zakladatelem divadla Jiřím Suchým. Dostali výpověď, Šimek pak založil vlastní scénu. O tom, jak silná byla vzpomínka na kamaráda a kolegu, svědčil jeho název: Divadlo Jiřího Grossmanna.