„Pořád jsem trouba z Holic,“ říkal Jan Kačer (†87). Velký herec a režisér by oslavil devadesátiny

Kdyby letos 3. října slavil narozeniny, sfoukl by na dortu devadesát svíček. Jan Kačer se jich ale nedožil. Zemřel 24. května 2024 ve věku 87 let. Přestože se stal jednou z výrazných osobností českého divadla a filmu, sám sebe dokázal celý život vidět s pozoruhodným nadhledem. A možná právě proto po něm nezůstala jen řada slavných rolí a inscenací, ale také spousta krásných vzpomínek a historek.

„Takže jsem byl takovej trouba z Holic, a pořád jsem trouba z Holic. A vůbec se za to nestydím,“ řekl před několika lety v rozhovoru pro Právo. Hned nato vysvětlil, co pro něj život znamenal: potkal prý spoustu zajímavých lidí, kteří mu něco dali. Byl představen papeži i britské královně, seděl s kandidátem na prezidenta Spojených států – a druhý den si klidně dal tavený sýr. „Tohle jsem považoval za život,“ dodal.

Narodil se 3. října 1936. V Holicích na Pardubicku, jak správně dedukujete. Jeho dětství ale poznamenala tragédie, která se mu do života vracela i v dospělosti. Otec, který měl židovský původ, po podpisu Mnichovské dohody spáchal sebevraždu, protože se obával, že jeho rodina bude kvůli němu ohrožena nacistickou perzekucí. Janovi byly tehdy pouhé dva roky.

„Doslova a do písmene se pro nás obětoval,“ vzpomínal Kačer později v rozhovoru pro Český rozhlas. O skutečných okolnostech otcovy smrti se navíc dozvěděl až jako mladík.

Ani poválečná doba mu cestu neusnadnila. Na střední školu, o kterou stál, se nedostal kvůli takzvaně nevhodnému třídnímu původu. Nakonec vystudoval keramickou školu v Bechyni, ale postupně bylo stále jasnější, že jeho životem se stane divadlo. Vystudoval režii na pražské DAMU a v roce 1959 nastoupil do ostravského Divadla Petra Bezruče.

Právě tam získal první velké divadelní zkušenosti a postupně si vytvořil okruh spolupracovníků, z nichž někteří později stáli u zrodu slavného Činoherního klubu.

Kačer vzpomínal, že začátky v Ostravě byly všechno jiné než romantické. Mladí umělci přijeli do města s představou, že zde vybudují skvělé divadlo, jenže zpočátku na jejich představení skoro nikdo nechodil. Nakonec se jim podařilo publikum získat a právě tam se podle Kačera vytvořil základ pozdějšího způsobu práce, který si přinesl do Prahy.

V roce 1965 se stal jedním ze zakladatelů Činoherního klubu a v jeho nejslavnější éře patřil k nejvýraznějším režisérům. Spolupracoval s herci, kteří se později stali legendami – Petrem Čepkem, Františkem Husákem, Josefem Somrem, Ninou Divíškovou a dalšími.

Pak ale přišla normalizace a Kačerova kariéra dostala tvrdý zásah. Kvůli svým postojům a spojení s divadelním prostředím šedesátých let musel Činoherní klub opustit. V roce 1975 zamířil znovu do Ostravy, tentokrát ne tak docela z vlastní vůle, kde působil ve Státním divadle.

Manželka Nina Divíšková zůstala s dětmi v Praze a Kačer za nimi dojížděl. Deset let. Bez mobilů, internetu a Pendolina. „Ostrava je bezva město, ale ne pro samotáře,“ říkal. Přiznal také, že ho neustálé cestování nakonec příšerně zmáhalo a že se mu po rodině „strašně stejskalo“.

Vzpomínky na tehdejší život patří k nejsilnějším pasážím jeho pozdějších rozhovorů. V neděli večer nastoupil na vlak do Ostravy, ráno dorazil, šel do divadla a podle situace přespával u kolegů. Domů se vracel až na konci týdne.

Ještě jeden detail z jeho vzpomínek je pozoruhodný. V Ostravě prý nechtěl získat vlastní byt, protože se bál, že by jako osamělý muž mohl podlehnout svodům nového života. „Nechtěl jsem přijít úplně o všechno,“ vysvětloval se svým typickým humorem.

Jeho manželství s Ninou Divíškovou patřilo k nejpevnějším svazkům českého hereckého prostředí. Zároveň ale Kačer nikdy nepředstíral, že by jejich společný život postrádal problémy. „My jsme úplně normální,“ řekl v rozhovoru, v němž oba manželé otevřeně mluvili i o krizích a období, kdy žili odděleně. Přesto spolu vydrželi téměř sedm desetiletí a vychovali tři dcery.

Kačer o Nině později řekl, že byla první ženou, kterou znal po své mamince, a že nikdy v životě neuvažoval o tom, že by ji opustil. „Obdivoval jsem ji, měl jsem ji rád, i když jsme zažili spoustu krizí,“ vzpomínal.

Jejich společný život přitom dokázal popsat jedinou větou, která ho vystihovala snad dokonale. Když se ho ptali, jak mohli spolu tak dlouho vydržet, nejprve žertoval o tom, že měli tisíc důvodů k rozvodu. A potom dodal, že mu Nina prostě slíbila, že s ním vydrží, a on jí totéž.

Kačer měl k režisérské profesi, jíž se sám úspěšně věnoval, nemilosrdně realistický vztah. V roce 2018 v rozhlasovém pořadu Osobnost Plus řekl: „Režiséři moc přátel nemají.“ Vysvětloval, že pokud je režisér úspěšný a může lidem dávat práci, obklopují ho. Jakmile ale o tuto pozici přijde, mnohé vztahy zmizí. „Je to taková zvláštní samota a úděl a dar za nafoukanost,“ popsal.

Vedle režie se ovšem výrazně zapsal do filmové historie i na druhé straně kamery. Už v šedesátých letech vytvořil řadu výrazných rolí. Údolí včel, Každý den odvahu, Nikdo se nebude smát, Návrat ztraceného syna nebo Smrt si říká Engelchen patří k filmům, které dnes řadíme ke zlatému fondu československé kinematografie. I tahle jeho tvůrčí etapa skončila po nástupu normalizace.

Když se blížil osmdesátce, mluvil o stárnutí bez příkras. V rozhovoru pro Novinky řekl větu, která by klidně mohla být jeho životním mottem: „Stáří není pro zbabělce.“

Současně ale dokázal v pokročilém věku najít něco, co mu mladší léta nedovolovala. Člověk už podle něj není otrokem ctižádosti, nemusí nikomu imponovat ani pořád něčeho dosahovat. Najednou může jen pozorovat svět.

Kačer dokázal popsat třeba úplně obyčejný jarní den, kdy sedí pod třešní a sleduje, jak kvete a jak na ni létají včely. Nešlo podle něj o rezignaci, ale o možnost konečně vnímat věci, na které člověk během života neměl čas.

Zemřel v květnu 2024 ve věku 87 let. Po jeho boku už tehdy nebyla ani Nina Divíšková, která zemřela v roce 2021.