Petr Schulhoff (†63): Mistr detektivky i komedie předběhl smrtelnou nemoc a svůj život ukončil sám

Jako autor je podepsaný pod největší klasikou televizní zábavy, bez jejíž reprízy se dodnes neobejde žádný Silvestr, přestože vznikla už v roce 1968. „Pozdější sňatek není vylouč. A je vylouč? Není vylouč!“ Takhle vytržený z kontextu působí dialog Jiřího Sováka (†79) a Zdeny Hadrbolcové (†86) poněkud dadaisticky, ale vy ten kontext určitě znáte.

Mladá žena se nechala obalamutit inzerátem lákajícím na práci servírky a pokojské horského hotelu v čarokrás. krajině. Čekala ji dvojice v podobě vedoucího Aloise Randy, který se raději představoval jako Randa Alois, protože jinak to „dávalo vedlejší smysl“, a bernardýna Baldura, ve scénáři pojmenovaného Bohouš. Stejnojmennou komedii napsal nezapomenutelný Petr Schulhoff, který své diváky opustil před 40 lety, 4. května 1986, v nedožitých 64 letech.

Scenárista a režisér zemřel na předávkování léky, které si podle převládajícího mínění „naordinoval“, když nezabírala léčba jeho rakoviny. Bernardýn si zahrál ještě v seriálech Hříšní lidé města pražského a Kamarádi. Dožil se deseti let, osudnou se mu stala aplikace závadného přípravku proti blechám.

Schulhoff nebyl jen králem komedie, ale i detektivky. Diváci mu vděčí za postavu majora Kalaše, s níž mohli řešit spletité případy, i za možnost zvednout si v období normalizace náladu díky inteligentní zábavě, která je dodnes spolehlivou zárukou sledovanosti. Přestože jejich autor dokázal druhým rozdávat radost jako na běžícím pásu, jeho duše často mívala k legraci na míle daleko. Nikdy nedokázal zapomenout na hrůzné zážitky z koncentračního tábora, které ho poznamenaly na celý život.

Syn klavírního virtuosa a avantgardního skladatele Erwina Schulhoffa se narodil 10. července 1922 v Berlíně. Hudební nadání po tátovi sice zdědil, přesto se stal nakonec jeho osudem film, uvádí web krajskelisty.cz. Díky otci dostal nejprve příležitost zahrát si Toma Sawyera v Osvobozeném divadle, v roce 1933 pak stanul poprvé před filmovou kamerou jako syn Anežky Kolbenové Honza v prvním samostatném filmu spisovatele Vladislava Vančury, sociálním dramatu z prostředí dětského domova Na sluneční straně.

Kvůli židovskému původu byl ale po nástupu nacistů k moci spolu s otcem deportován do bavorského koncentračního tábora Wülzburg. Tatínek mu tam zemřel v náručí na tuberkulózu. Syn mu musel sám vykopat hrob a sám ho také pochovat. Koncentrák sice přežil, zůstalo mu ale celoživotní trauma. Proto také nikdy nechtěl mít vlastní děti.

Později se nicméně oženil s Marií, rozenou Arhovou, a staral se pak o jejího syna Jana z prvního a dceru Kateřinu z druhého manželství. Velmi se milovali. Předkové jeho ženy byli spoluvlastníky cukrovaru v Židlochovicích, léta tak bydleli ve vícegenerační vile na Barrandově, později se přestěhovali do bytu na Malvazinkách.

Petrova matka se po válce znovu vdala a otčím přijal Petra za svého. Jenže matka záhy zemřela, otčím se znovu oženil a Petr se ocitl v podstatě v cizí rodině. Mohl ale odmaturovat, a pak nastoupil v barrandovském filmovém studiu jako asistent režie. Současně se ale také začal učit fotografovat u světoznámého Josefa Sudka, což jeho zájem o kinematografii ještě prohloubilo, uvádějí krajskelisty.cz.

V roce 1953 se stal scenáristou a režisérem Studia dokumentárních filmů. V roce 1963 začal po sérii dokumentů, ale i propagačních a dalších krátkometrážních snímků konečně pracovat v celovečerní hrané tvorbě a debutoval detektivkou Strach. Příběh i hlavního hrdinu, „českého Maigreta“ majora Kalaše, si vypůjčil od mistra detektivního žánru, spisovatele Eduarda Fikera, a jeho románu Kilometr devatenáct a učinil ještě další geniální tah, když do hlavní role obsadil jedinečného Rudolfa Hrušínského.

K dalším „Kalašovkám“ Vrah skrývá tvář a Po stopách krve napsal scénáře sám. V roce 1970 se znovu k Fikerovi vrátil s příběhem Na kolejích čeká vrah. Major Kalaš se ještě jednou objevil v roce 1979 v jednom z posledních Schulhoffových filmů Diagnóza smrti.

Komediální tvůrčí etapu, kterou odstartoval Bohouš, pořádně nakopl nesmrtelný snímek Hodíme se k sobě, miláčku…?, do nějž obsadil jednu z nejpopulárnějších dvojic doby, manžele Janu Brejchovou a Vlastimila Brodského. Ke svým filmům si dál psal scénáře sám. Traduje se, že do nich vždy záměrně zakomponoval problematickou scénu, o které věděl předem, že ji cenzor zakáže. A tím si zajistil, že se mu pak ve zbytku scénáře nikdo dál nešťoural.

Obsazoval do nich ty nejlepší herce, k jeho stálicím patřil Miloš Kopecký. Jednak byl objektivně pro většinu rolí ideální, včetně té v Hodíme se k sobě, kromě toho ale oba spojovaly i stejné zdravotní problémy: bipolární afektivní porucha, dříve nazývaná maniodepresivní psychóza.

Ve volném pokračování zmíněného kinohitu – další úspěšné komedii Co je doma, to se počítá, pánové… nicméně Kopeckého nahradil stejně osvědčený Sovák. Následovala satira o podvodných praktikách náborářů při získávání zaměstnanců Já to tedy beru, šéfe…! S Petrem Nárožným a Luďkem Sobotou, komedie Já už budu hodný, dědečku! už opět s Milošem Kopeckým a popis snahy o „poctivý život“ právě z vězení propuštěných zlodějů (František Peterka a Karel Augusta) v Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982).

To byl také Schulhoffův poslední film. V roce 1984 si ještě pro sebe připravil scénář k titulu Příliš velká šance, ale postupující rakovina ho donutila režijní post postoupit kolegovi Otakaru Fukovi.