Článek
Napsal přes dva tisíce písňových textů, z nichž více než třináct set vyšlo na gramodeskách, i když byl ve skutečnosti básník. Karel Gott, Marta Kubišová, Helena Vondráčková, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Marie Rottrová, Lucie Bílá nebo Petr Spálený tedy vlastně zpívali spíš jeho verše. Stál za hity Olympiku i Blue Effectu a jeho rýmy se dostaly do muzikálů, divadel i básnických sbírek.
A také na parte, kterým před 15. roky, 7. září 2011, oznamovala manželka Marie jeho úmrtí. „Řekněte křídě že je modrej len/A pak s ní zkuste trochu střílet/Hoďte sem rumy z mořskejch pěn/A školní výlet nechte šílet/Stáhněte ubrus z kůže tetovaný/A prodejte ho do sběrny/Potom za tři losy uslyšíte kosy/zpívat o mý touze nezměrný“ zněl vlastnoručně sepsaný epitaf.
Když zazní jméno Pavel Vrba, mnoha lidem okamžitě naskočí Jasná zpráva. Jeden z největších hitů Olympiku, který dodnes znají lidé napříč generacemi. Jenže kdyby měl být Vrba spojován pouze s několika slavnými písněmi, byla by to vůči jeho tvorbě skoro urážka.
„Šel jsem absolutně napříč scénou. Zpěváci se rodili a odcházeli, ale já jsem zůstával,“ prohlásil před svými sedmdesátinami. A dodal, že prakticky neexistuje nikdo, kdo v české populární hudbě „zasvítil“ a s kým by někdy něco neudělal.
Začínal jako konstruktér
Narodil se 16. dubna 1938 v Brně, vystudoval strojnickou průmyslovku a nějaký čas pracoval jako konstruktér ve výzkumném ústavu. Teprve v polovině šedesátých let se rozhodl zaměstnání opustit a vydat se na dráhu textaře na volné noze.
Jedním z prvních větších úspěchů byla píseň Mám ráda cestu lesní, kterou nazpívala tehdy začínající Helena Vondráčková. Pak už jeho práce začala nabírat větší a větší obrátky. Veršoval často na hotovou melodii, jeho pracovním nástrojem bylo obyčejné plnicí pero.
„Pavel psal spíš bigbít,“ vzpomínala po jeho smrti Eva Pilarová. Přesto měla i ona ve svém repertoáru písně s jeho texty. Právě v tom byl možná Vrbův největší dar. Uměl poslouchat hudbu a zároveň odhadnout člověka, který ji bude zpívat.
Nechtěl být jen hitmakerem
Vrba ale odmítal být vnímán jen jako „výrobce hitů“. Vydával básnické sbírky, psal prózu i publicistiku a věnoval se také divadlu. Podílel se například na muzikálech Mazlíčkové, Cikáni jdou do nebe, Zahraj to znovu, Same nebo Povečeříme v posteli. Pro divadlo Ungelt přebásnil spolu s Michaelem Prostějovským muzikál Andrewa Lloyda Webbera Líp se loučí v neděli. Právě za něj získala v roce 2002 Marta Kubišová Cenu Thálie.
Napsal také knihy Můj Ahasver, Yvetta Simonová a její osudoví muži nebo A prošlo tu 60 + 6 andělů. Jeho texty navíc často fungovaly jako samostatné básně. A to je možná důvod, proč některé z nich přežily svou dobu lépe než samotné melodie.
Byl výrazná osobnost a rozhodně se nepokoušel všem zavděčit. Měl vysoké mínění o své práci a uměl být velmi přímočarý. Ostatně i krátce před sedmdesátkou za svůj největší profesní úspěch označil nikoli konkrétní hit nebo cenu, ale skutečnost, že po více než čtyřiceti letech v showbyznysu zůstal sám sebou.
Čtyřicet let šťastně ženatý bohém
Někdy dost bouřlivým životem provázela slavného bohéma jedna žena. S paní Marií se Pavel Vrba seznámil v divadle Rokoko na začátku sedmdesátých let. „Poté jsme si hodně volali, chodili do kina a bylo to, je to už čtyřicet let,“ vzpomínala Marie po jeho smrti. Nebyla ovšem jen jeho životní partnerkou. Pomáhala mu také s tvorbou a redigovala některé jeho knihy.
Zůstali spolu až do jeho smrti. Byla to právě ona, kdo o něj v posledních dnech pečoval. „Pavel to nikdy nechtěl řešit. A když už jsme si sedli, že si konečně vážně popovídáme o jeho zdraví, mávnul nad tím vždycky rukou a řekl: To ještě počká. To teď přece není důležité! Teď se musí žít!“ vzpomínala později na jeho přístup k vlastnímu konci. Za ten nakonec mohla mozková příhoda.
Navykli si střídat dvě domácnosti. Část roku trávili v pražském bytě, zbytek na chalupě v jižních Čechách. Jejich putovní domácnost doplňovala fenka Charlottka, kterou Vrba dostal od Marie k 65. narozeninám. O jejím příchodu dokonce napsal knížku.
Pracovně aktivní byl do poslední chvíle. Otextoval titulní píseň posledního alba Hany Hegerové Mlýnské kolo v srdci mém, napsal také několik textů pro album Karla Gotta Sentiment, které vyšlo až po jeho smrti.
Ještě desku a půjdu
Po jeho smrti se v září 2011 ve strašnickém krematoriu sešla prakticky celá česká hudební scéna. Dorazili Lucie Bílá, Helena Vondráčková, Marta Kubišová, Marie Rottrová, Petra Janů, Petr Janda, Petr Hapka, Michal David a řada dalších.
Karel Šíp tehdy pronesl větu, která možná Vrbovu výjimečnost vystihuje nejlépe: „V množství kvalitních textů, které produkoval, je zkrátka nenahraditelný. Druhý Pavel Vrba tady dlouho nebude.“
Při posledním rozloučení se mnozí nedokázali ubránit slzám. Lucie Bílá například vzpomínala, co jí Vrba slíbil: „Napíšu ještě desku šansonů pro tebe a půjdu,“ citovaly novinky.cz. „Díky němu jsem tam, kde jsem,“ řekla za sebe i mnohé další.
