Článek
Ten film vyvolal odmítavou reakci ve Vatikánu. Ne že by snad zpochybňoval neposkvrněné početí nebo vzkříšení a zbožštění jeho produktu, Ježíše. Svatý stolec na něj ani neuvalil klatbu a nezakázal dobrým křesťanům vidět z něj byť jen metr. Zdvihl ale varovně prst a nakázal: Takhle už příště ne!
Týkalo se to italské komedie z roku 1990, která byla tak bláznivá, že podle toho dostala i název. Konkrétně šlo o scénu, kdy Paolo (Paolo Villaggio) a Renato (Renato Pozzetto) na horách narazí na papeže, který si užívá lyžování i se svou švýcarskou gardou. Hrdinové nejenže nectí jeho majestát, ale použijí jeho kufr jako sáně.
Režisér Neri Parenti varování uposlechl a v dalších dvou dílech se urážek majestátu zdržel. Opakovaný vtip by už stejně nebyl vtipem. O to více se však inspiroval filmy ze zlaté éry němé grotesky. Laurel s Hardym ani Buster Keaton si už stěžovat nemohli. Užít si bláznivého veselí v Bláznivé komedii 1. 2 a 3 (Le comiche) můžete po tři páteční večery počínaje datem 5. září, vždy ve 20.10 hodin.
Mimino z plakátu bojkotovalo premiéru
Právě situační komika s minimem dialogů se při prvním čtení scénáře moc nezdála Renatu Pozzettovi (85). V té době měl za sebou kariéru komika s osobitým výrazem a mimo jiné i hlavní roli v kasovním trháku Nástrahy velkoměsta (1984). Díky jeho výkonu si tento film po své československé premiéře v roce 1987 vysloužil srovnání s podobně kultovní tuzemskou komedií Jáchyme, hoď ho do stroje.
Přemluvil ho ale Paolo Villaggio (†84), který byl pro režiséra jako hvězda série komedií o nejrůznějších malérech „pana účetního“ jasnou a neoddiskutovatelnou volbou.
Roli sice Pozzetto přijal, s jednou věcí se ale smířit nedokázal. Byl to oficiální plakát k filmu, na němž jsou oba aktéři vyobrazeni jako nahá batolata přioděná pouze plenkami. Prý kvůli tomu dokonce vynechal oficiální premiéru, aby mu novináři v této souvislosti nemohli klást uštěpačné dotazy.
Exkomunikace jako vtip
Lidé z médií si ale kolem natáčení i způsobů propagace všech tří filmů témata stejně našli. Není divu, že jedním z nejvděčnějších pro ně byla zmíněná roztržka s Vatikánem.
Zvlášť když se i tehdejší programový ředitel Vatikánského rozhlasu a pozdější šéf tiskového střediska Svatého stolce, jezuitský kněz Federico Lombardi, na veřejnosti zmínil o režisérově exkomunikaci z katolické církve.
Později však svá slova sám dementoval a prohlásil, že byla myšlena jen v žertu a novináři je správně nepochopili. Šlo přece o komedii…
