Nejlepší režisér své generace v emigraci natáčel svatby. Jan Němec (†79) střílel po Kubišové a vrátil medaili

Od jednoho prezidenta dostal státní vyznamenání, dalšímu ho vrátil. Zkoušel režisérské štěstí v Hollywoodu, stal se svatebním kameramanem. Když s ním budoucí manželka nechtěla jít na rande, začal po ní střílet.

Říct, že byl Jan Němec, prý vzdálený bratranec Václava Havla, nekonformní, by asi bylo hodně slabé. První dítě si pořídil až v 67 letech se svou čtvrtou, o dvacet let mladší ženou. Letos 12. července se mohl dožít devadesátky, zemřel ale před deseti roky, v březnu 2016, v nedožitých 80.

Hned první film, který dva roky po ukončení FAMU natočil, se stal pojmem. Jeho Démanty noci podle povídek Arnošta Lustiga zaujaly kritiky i diváky a po jejich evropské premiéře napsal francouzský tisk, že mladý československý režisér je největším objevem východní Evropy. Někteří kritici šli ještě dál, když ho označili za nejlepšího světového režiséra své generace.

„Vždycky jsem točil filmy tak, aby nemohly být zařazeny do jakéhokoli zlatého fondu. Vždycky tam musela být provokace, šok, pokus o něco nového a nezařaditelného,“ říkal o sobě zároveň s tím, že nikdy nechtěl být klasikem.

Patřil do mimořádně silné tzv. nové vlny 60. let spolu s Věrou Chytilovou, Jiřím Menzelem, Ivanem Passerem nebo Evaldem Schormem a samozřejmě Milošem Formanem. Toho ale světová sláva teprve čekala. Kromě touhy dělat filmy jinak měli společné také to, že za socialistické peníze točili díla, jež režim považoval za protisocialistická. A podle toho se k nim i jejich tvůrcům choval.

Hned druhý Němcův film, O slavnosti a hostech (1966), natolik pobouřil vládnoucí komunistickou garnituru, že se stal předmětem parlamentní interpelace. Traduje se, že tehdejší prezident Antonín Novotný v něm viděl urážku svého majestátu. Je označován za parabolu o zradě vzdělanců s několika významovými vrstvami.

Následoval zákaz – nejdřív krátkodobý, v 70. a 80. letech pak totální. Stále ještě „mladému a nadějnému“ tvůrci přitížilo i to, že film získal cenu filmové kritiky na MFF v Bergamu a Němec byl vybrán anglickým odborným časopisem Film and Filming za nejlepšího světového režiséra roku 1969.

Vznikl podle scénáře, který napsal společně se svou první manželkou Ester Krumbachovou, jinak geniální kostýmní výtvarnicí. Seznámili se na FAMU a jejich svazek byl sice po tvůrčí stránce plodný, děti však neměli.

Možná i proto začal brzy pošilhávat po tehdejší vycházející hudební hvězdě Martě Kubišové. Poprvé se setkali během natáčení filmu Mučedníci lásky o nešťastně zamilovaných samotářích, kde Kubišová hrála malou roli dívky v poštovní čepici.

Němec v jednom z rozhovorů vyprávěl, že se mu sice líbila, ale podle hesla co je v domě, není pro mě ho ani nenapadlo si na ni myslet. Jiní ovšem tvrdí, že jí dělal návrhy hned po skončení natáčení filmu, což zásadovou Kubišovou rozladilo. V té době byl totiž stále ženatý s Ester.

O dva roky později ji každopádně pozval jako svůj doprovod na svatbu Jana Třísky s Karlou Chadimovou. Pozvání údajně doprovodil slovy, že je už rozvedený. Tady se ale vzpomínky rozcházejí. Němec připustil, že Martu Kubišovou na svatbu skutečně pozval, ale hlavně proto, že ho o to požádal Václav Havel, kterému se Kubišová prý moc líbila. Až ve chvíli, kdy Němec sledoval, jak se jí Havel dvoří, prý pocítil žárlivost. Budoucí manželku ze svatby unesl do svého domku na Slapech. A jelikož přišla sněhová kalamita, zůstali tam čtyři dny.

O tom, že Jan Němec nebyl jednoduchý muž, což sám připouštěl, svědčí historka, během níž Kubišová málem přišla o život. Jak popisuje web kvety.cz, stála u okna, když okenní tabulí najednou proletělo několik kulek vystřelených neznámým útočníkem. Policie vyšetřila, že střelcem byl Jan Němec, jehož naštvalo, že s ním Marta odmítla jít večer na rande. Chtěla se vyspat, druhý den ji čekalo slavnostní předávání Zlatého slavíka, kde tehdy uspěla. Jenže Němec to vnímal jako ponížení a rozhodl se milenku ztrestat. Kubišová to navzdory zděšení své maminky vzala sportovně, vztah neukončila a v roce 1969 si Němce vzala.

První den srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1968, natáčel Jan v Praze veškeré dění. Prostřednictvím rakouské televizní stanice ORF se autentické záběry dostaly do světa, kde je zhlédla téměř miliarda lidí. Němec údajně vtipkoval, že má víc diváků než Steven Spielberg. V období srpnové okupace i po ní se angažovala také Marta Kubišová.

Oba upadli v nemilost, stáhli se do domku na Slapech, kde prožili tři roky. Kubišová lepila pytlíky za pětistovku měsíčně, Němec údajně utápěl frustraci ve víně. To vztahu moc neprospívalo. Poslední kapkou byla smrt nenarozeného dítěte v osmém měsíci těhotenství.

V roce 1974 se Němec legálně vystěhoval, ale Marta Kubišová odejít odmítla. „Já tu musím zůstat, ale ty jdi, neztratíš se,“ řekla mu údajně tehdy. Neztratil se, ale díru do světa také neudělal. Podle jeho slov odešel pozdě. Sympatie s napadenou zemí už opadly a český režisér (byť svého času „nejlepší na světě“) v Americe nikoho nezajímal.

Živil se různě, učil na univerzitách Berkeley a Yale a stal se také svatebním kameramanem, prý velmi úspěšným. Naučil se totiž takzvaně stříhat do kamery, a když točil svatby na video, měli svatebčané po dvou hodinách hotový film.

Za svůj dokumentární portrét polského exilového spisovatele, laureáta Nobelovy ceny Czeslawa Milosze z roku 1988 byl nicméně nominován na kalifornskou cenu EMY, která je považována za televizního Oscara.

Ne druhou, ale třetí a pak čtvrtou mízu Jan Němec prožíval počátkem nového tisíciletí. Potřetí se oženil s Veronikou Baumanovou. Bylo mu sedmašedesát, když se oženil ještě počtvrté. Jeho poslední manželkou se v roce 2003 stala filmová producentka Iva Ruszeláková. V témže roce se mu narodila dcera Arleta.

Nová životní situace ho nakopla i pracovně. Objevil kouzlo nových technologií a pomocí videokamery natočil svépomocí filmy jako Noční hovory s matkou, Krajina mého srdce nebo Toyen. Jeho posledním filmem byl autobiograficky laděný Vlk z Královských Vinohrad (2016), v němž režisér vypráví o svých láskách, filmech, nadějích, výhrách i prohrách.

V roce 2002 obdržel od tehdejšího prezidenta ČR Václava Havla (prý vzdáleného bratrance) medaili Za zásluhy 2. stupně. V roce 2014 se ale rozhodl ji vrátit do rukou Miloše Zemana, který mezitím zaujal Havlův úřad. „Prezident ocenil filmové tvůrce, kteří se nikterak nezasloužili o stát, pouze mu ve své profesi pomohli k politické kariéře. To je nechutné a jako občan k tomu nemohu mlčet,“ shrnul obsah průvodního dopisu, s nímž medaili vrátil.