Jedna píseň, tři osudy: Jak Modlitba pro Martu poznamenala Brabce, Radu i Kubišovou

Začalo to nevinně. Jindřich Brabec složil píseň, Petr Rada ji otextoval a Marta Kubišová (83) nazpívala. Jmenovala se Modlitba pro Martu a poprvé zazněla v roce 1968 z televizních obrazovek při vysílání pátého dílu seriálu Píseň pro Rudolfa III.

Jeden z dílů měl končit vážnou scénou, pro kterou režisér Jaromír Vašta potřeboval silnou píseň. Brabcovu nosnou melodii opatřil Rada textem, k němuž se nechal inspirovat citátem Jana Amose Komenského: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu… vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“.

Jenže pak do Československa vtrhly ruské tanky a píseň se stala spontánním symbolem národního odporu a nesouhlasu s okupací. To brzy vyneslo zákaz nejen dílu samotnému, ale i jeho interpretce. Autor textu s protiválečným a svobodomyslným podtextem se stal nepohodlnou osobou, ocitl se v centru pozornosti StB a nakonec emigroval do Austrálie.

Skladatel nesl z pohledu režimu, který v 70. letech postupně znovu utahoval šrouby povolené nakrátko během Pražského jara, nejmenší díl viny. Dostal tedy novou šanci a využil ji. Stal se uměleckým vedoucím souboru Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže Plameny.

Kdo tu dobu nepamatuje, nedokáže si takové těleso ani vzdáleně představit. Možná kdyby si Výkonná rada ODS v dobách největší slávy ptákostrany pořídila vlastní estrádní orchestr…

Brabec byl ovšem muzikant tělem i duší. Už jako gymnazista hrál v tehdy známých orchestrech Ferdinanda Petra nebo Karla Vacka mladšího. Původně se ovšem živil jako učitel hudby, později i na vysokoškolské úrovni.

V druhé půlce šedesátých let byl redaktorem a dramaturgem Československého rozhlasu se specializací na jeho taneční orchestr a v těch časech vynikl rovněž jako hudební publicista. Patřil ke spoluzakladatelům legendárního časopisu Melodie.

Prosadil se ale hlavně jako autor populárních písní. V dobách, kdy neexistovaly hitparády, za ně sbíral festivalové ceny. Pro Helenu Vondráčkovou napsal třeba hit Malovaný džbánku, který bodoval nejdřív na Bratislavské lyře a pak i na festivalu v polských Sopotech.

Četnými cenami byla jeho písňová tvorba odměněna i v tehdejší rozhlasové soutěži Písničky pro Hvězdu. Komponoval také scénickou hudbu k divadelním inscenacím a k rozhlasovým hrám. V roce 1985 se podle Českého hudebního slovníku stal dramaturgem televizního TV Septetu a hudebním poradcem Baletu Československé televize.

Posbíral ale i množství dalších ocenění, která nemají zrovna nadčasovou hodnotu. Obdržel například Čestný odznak Socialistického svazu mládeže, Zlatou medaili za socialistickou výchovu SSM nebo Cenu Antonína Zápotockého za cyklus kantát Píseň o zemi a lidech.

Jeho „spolupachatelé“, Petr Rada a Marta Kubišová, celou tu dobu žili mimo dosah pozornosti těch, kdo jejich písni kdysi nábožně naslouchali. Paní Kubišová, které po zákazu činnosti umožnila přežít kancelářská práce v podniku Výstavba sídlišť, jim ten pocit znovu zprostředkovala během listopadu 1989 z balkonu pražského Melantrichu. Loni v listopadu oslavila 83. narozeniny.

Rada v emigraci prožil téměř čtvrt století, živil se mimo jiné vydáváním krajanských novin a do vlasti se vrátil až po sametové revoluci v roce 1990. Zemřel 19. dubna 2007 ve věku 75 let.

Jindřich Brabec se po roce 1989 stáhl do ústraní. Věnoval se převážně výuce a předávání zkušeností nastupující generaci hudebníků. Skonal v Praze dne 5. července 2001, tedy právě před 25 roky. Bylo mu 68.