Miloš Kopecký (†74) a jeho dámy: Ženatý byl nejméně čtyřikrát, svobodu si nenechal vzít nikdy

„Oznamuji všem přátelům a známým, že zůstávám i nadále svobodný, přestože si 25. května 1963 v 16 hodin na Staroměstské radnici beru Janu Lichtenbergovou, a to za manželku – Miloš Kopecký.“ Stejné oznámení, jen s opačným pořadím jmen, rozesílala i novomanželka, tanečnice z baru Alhambra.

V pořadí třetí svatba populárního herce a známého milovníka paní a dívek, pozdějšího pana Voka i doktora Štrosmajera, patřila ke společenským událostem roku. Hostina v tehdy nejmodernějším pražském hotelu Jalta se proměnila v mejdan nebývalých rozměrů, o němž se ještě dlouho mluvilo ve filmařských a divadelních kuloárech, uvádí se v knize Miloš Kopecký, důvěrný portrét.

Manželství ale nevydrželo dlouho a Kopecký se brzy oženil počtvrté. Tanečnici Divadla ABC a Baletu Československé televize Janu Křečkovou si bral v roce 1966 a zůstali spolu až do smrti. I když ty svatební počty jsou – hlavně jeho zásluhou – trochu spletité. Čas od času se objevují spekulace o tom, že byl ve skutečnosti ženatý dokonce pětkrát. Opírají se o jeho vlastní (byť poněkud mlhavá) prohlášení.

Jedna z jeho někdejších přítelkyň, Milena Le Breux, vzpomíná v knize na Kopeckého vyprávění o milostném vzplanutí k jedné ze sestřenic. „Myslím, že se jmenovala Grimmová a po válce se nevrátila z koncentračního tábora. Miloš mi jednou vyprávěl, že se s ní oženil. Těžko ale říct, jak to myslel,“ líčila paní Le Breux – exmanželka známého herce.

Z koncentráku se nevrátila ani Milošova maminka, za svobodna rovněž Grimmová. Když se jí, bývalé modelce, a kožešníkovi Vladimíru Kopeckému 22. srpna 1922 narodil syn, netušili rodiče, že jednou se bude jejich manželství považovat za „smíšené“. Ona pocházela ze židovské rodiny, on byl to, čemu se později začalo říkat Árijec.

Když nacisté zavedli takzvané norimberské zákony, s manželkou se rozvedl. Považoval to za jediný způsob, jak zachránit firmu. Zachránil ale i sebe, i když to tehdy nejspíš neplánoval. Jeho paní byla stejně jako desetitisíce dalších příslušníků „národa Abrahámova“ nahnána do transportu s konečnou stanicí Smrt.

„Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít,“ napsal později Miloš Kopecký. Patnáctého srpna 1944 se ocitl v pracovním táboře v Bystřici na Benešovsku jako „poloviční žid“ i on.

Hrůzné zážitky s dozorci z řad SS zřejmě spustily onemocnění, které pak Kopeckého provázelo celý život. Dříve se mu říkalo maniodepresivní psychóza, dnes bývá diagnostikováno jako bipolární porucha. Jednou euforie, podruhé hluboká deprese. Právě propady se u něj později projevovaly při premiérách a v podobných vypjatých chvílích. Veřejnost o tom ale dlouho neměla ani tušení. Poprvé se svěřil se svými potížemi až v roce 1979 v rozhovoru pro týdeník Mladý svět.

„Točil se zrovna jeden z televizních silvestrů, který moderoval Vláďa Menšík, a my všichni herci tam seděli jako obecenstvo,“ vzpomínala pro CNN Prima NEWS herečka Jana Šulcová. „Najednou za mnou Miloš přišel a povídá, že neví, co bude dělat, že má strašné deprese a za chvíli má mít vtipný dialog s Horníčkem a Sovákem… Nakonec to zvládl skvěle a dobře to dopadlo,“ dodala.

O Šulcové se mimochodem šuškalo, že patřila mezi Kopeckého nesčetné milenky. „Miloš byl můj miláček. Můj první partner na profesionální scéně. Nejvíce jsme se ale spolu spřátelili během dovolených v jižních Čechách. Měli jsme totiž chalupy kousek vedle sebe. Oba jsme navíc byli velcí milovníci psů,“ uvedla pro televizi s tím, že jejich vztah byl čistě přátelský.

„Spát s vlastní ženou je incest – vždyť je to příbuzná,“ zněl jeho oblíbený bonmot. Známý bonviván ale uplatňoval tento přístup i k těm dámám, s nimiž nevstoupil do svazku manželského. Na šok, který kvůli tomu zažila, vzpomínala i pozdější slavná režisérka Věra Chytilová, svého času rovněž adeptka na další dočasný úvazek paní Kopecké.

„Najednou řekl: ‚Víš, ohromně se mi líbíš, je to všechno moc fajn, ale kdybych věděl, že nejsi moje, bylo by to všechno ještě krásnější!‘, popisovala Chytilová. Byla v té době rozvedená a žila v podnájmu, kde ji Kopecký navštěvoval. Jednou nechal po odchodu ležet u ní na stole svůj deník. „V něm jsem se dočetla věci, že jsem nestačila zírat,“ svěřila se. „Jednoho dne si zapsal: ‚Byl jsem u Věry‘. A hned v následujícím měl zápis: ‚Uf! Konečně doma!‘ A přitom se tvářil, jak trpí, když jsme se loučili…“

Ať už to byly milenky nebo manželky, všem svým láskám Miloš Kopecký zdůrazňoval, že jejich náklonost potřebuje pro psychické zdraví a pro svou práci jako vzduch nebo slunce. Dával jim najevo, že v jeho životě nebudou jediné, ale vysvětlil jim to s takovou noblesou, že mu to vesměs tolerovaly.

Jak vzpomínala jeho poslední choť, tanečnice Jana, o všech jeho milenkách věděla. S většinou z nich ji totiž sám seznamoval. „Časem jsem došla k tomu, že se s tím dá žít. Jinak se choval skvěle. Jsou chlapi, kteří nezahnou, zato ženu třískají. Ty holky, které si vodil, byly vesměs normální a slušné. Bez problémů jsme se bavily. Horší ale bylo, když se tam jednou náhodou naráz sešly hned dvě jeho milenky najednou. Já z toho měla srandu, ale ty dvě se hrozně poštěkaly,“ svěřila se deníku Blesk.

Když se vrátíme k oficiálním životopisno-matričním údajům, byla první Kopeckého manželkou Stella Zázvorková (†83). Poznali se ve společném angažmá v divadle Větrník, i Když Kopecký tam nejdřív „oslňoval“ jako kulisák. Vzali se hned po válce, v roce 1946. Oba měli silně vyvinutý smysl pro humor, svatba se tak nesla v duchu švejkovské recese, takže ženich dotlačil nevěstu k oltáři na invalidním vozíku.

Do roka sice následoval rozvod, protože Kopecký byl už tehdy přesvědčen, že je ho pro jednu ženu škoda, stačili ale přivést na svět dceru Janu. Aby to lépe stihli, nevěsta pro jistotu otěhotněla už před svatbou… Jak Stella mnohokrát ráda opakovala, hvězdný manžel ji „poznamenal rukou mistra – jako housle.“ Nemohla pak prý patřit nikomu jinému. Zůstala už proto raději sama.

Jeho další „papírovou“ vyvolenou se stala Kateřina Soukupová, kterou přebral skladateli Harrymu Macourkovi. Ta prý pocházela z bohaté selské rodiny a ještě před Macourkem randila s jistým továrníkem, který ale tušil, co se s tehdejším Československem děje a ještě před únorovým převratem v roce 1948 se mu podařilo emigrovat do Anglie.

O jeho přístupu k životu leccos vypovídá i obsáhlý soubor záznamů s mistrem v hlavní roli pod názvem Známá i neznámá tvář, který vydal Supraphon. Obsahuje téměř dvacet hodin audio nahrávek, včetně těch, které do té doby nebyly zveřejněny. Například besedy s diváky v divadlech. Jedna z otázek zněla: Jaký je váš názor na budík?

„Nenávidím! Nesnáším! Od dětství je to nejpříšernější zvuk! Podle mého názoru by měl ráno přijít dobře vychovaný lokaj, lehce se dotknout mého ramene a potichu říct – pane, vstávejte, dnes vás čekají velké věci. Ale stejně bych zařval – ven!“

V 80. letech po operacích trávicího traktu měl Miloš Kopecký několik měsíců vývod z tlustého střeva. V říjnu 1989 mu chirurgové odebrali skoro celý žaludek, zasažený zhoubným nádorem. Listopad 1989 prožíval na nemocničním lůžku, ale obdivuhodně rychle se v euforii doby vrátil k herecké práci. Zdraví mu však umožnilo zahrát si už jen pár malých filmových a divadelních rolí. Zemřel před 30 roky, 16. února 1996, ve věku 74 let.