Článek
Když se v roce 1956 vrátila z natáčení v Bulharsku, začaly se o ní šířit ošklivé řeči. Prý tam otěhotněla se svým starším hereckým kolegou, kterého se teď snaží získat pro sebe za cenu rozvodu s manželkou.
Chodily jí anonymní dopisy, občas zvedla telefon, z nějž si vyslechla drsný odsudek. Žádná ze „zaručených informací“ přitom nebyla pravdivá. Zamilovaná do mistra sice byla, on však její city neopětoval a žádné těhotenství se nekonalo.
Bylo jí ale teprve dvacet a se situací si nevěděla rady. Napsala tedy také jeden dopis. Na rozloučenou. Pak si pustila plyn. Zatímco dnes běžně využívaný zemní plyn je přírodního původu a představuje hlavně riziko výbuchu, tehdy používaný svítiplyn se vyráběl v plynárnách karbonizací uhlí a byl prudce jedovatý kvůli vysokému obsahu oxidu uhelnatého.
Otcem nenarozeného dítěte měl být operní pěvec Přemysl Kočí, hvězda bezmála o 20 let starší než ona. Ve filmu Legenda o lásce, který se v Bulharsku natáčel, hrál Velkovezíra, ona krásnou Širín. Kočí ovšem celý život odmítal, že by k hereččině předčasné smrti jakkoli přispěl. Jeho slova podle webu Vlasta.cz nepřímo potvrdil i ohledávající lékař, který zjistil, že byla ještě pannou.
Herečka na prahu kariéry ukončila život v únoru 1957, měsíc před svými 21. narozeninami a den předtím, než se mohla dozvědět, že vyhrála konkurs na jednu z hlavních rolí ve filmu Vlčí jáma, o kterou hodně stála. Měla představovat schovanku Janu, která přilne ke svému otčímovi. Režisér Jiří Weiss se rozhodoval mezi ní a Janou Brejchovou. Právě ta nakonec hlavní hrdinku ve filmu natočeném podle románu Jarmily Glazarové ztvárnila.
Mohla se dožít 90
Jana Rybářová (†20) se narodila roku 1936 a letos 31. března se mohla dožít devadesátky. Měla starší sestru, tatínka inženýra v oboru elektro a velkou touhu věnovat se umění. V tom ji podporovala hlavně maminka. Díky tomu mohla chodit na soukromé lekce klavíru a od svých deseti let také do baletní přípravky ve Smetanově divadle.
Když ale přišla školská reforma, musela začít studovat gymnázium. To se ovšem nakonec ukázalo jako klíčové pro její budoucí kariéru, protože právě tam poprvé přičichla k herectví. V dramatickém kroužku byla Jana naprosto uchvácena činohrou, a to dokonce natolik, že ji chtěla studovat.
To ale bohužel nebylo možné, protože jí tehdy bylo pouhých patnáct let a na dramatické oddělení přijímali studenty až od osmnácti. Místo toho tedy šla studovat na taneční oddělení, jehož věková kritéria splňovala.
Stříbrný vítr i báseň od Seiferta
Stihla natočit jen pár filmů, zazářila ve dvou z nich, i to ale stačilo k tomu, aby se z ní stala jedna z nejoblíbenějších hereček padesátých let a herecká legenda. Proslavila ji hned role Anny Karasové ve snímku Stříbrný vítr, který režisér Václav Krška natočil podle románu Fráni Šrámka. Nabídku na ni dostala už ve třetím ročníku konzervatoře, v 17 letech.
Menší roli spisovatelky Elišky Krásnohorské vytvořila ve filmu Z mého života zachycujícím příběh hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Jana Rybářová se také objevila coby Jitka ve filmovém zpracování opery Dalibor, zpěv za ni ovšem obstarala operní pěvkyně Libuše Domanínská.
Dva roky po Stříbrném větru přišla další výrazná role novicky Marty ve filmu Proti všem, posledním dílu husitské trilogie režiséra Otakara Vávry. Ten měl ale premiéru až po její smrti, stejně jako filmy Labakan natočený ve stejných dekoracích jako Legenda o lásce, která předznamenala hereččinu osobní tragédii.
Kromě filmu si našla čas i na divadlo. Domovskou scénou se jí stalo Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo). Její smrt byla šokem. Zasáhla hodně lidí, včetně básníka Jaroslava Seiferta, pozdějšího laureáta Nobelovy ceny. Ve své sbírce Koncert na ostrově jí věnoval báseň nazvanou prostě Mladičká Jana Rybářová.
