Článek
Herečka Blanka Bohdanová patřila k výrazným osobnostem českého divadla, filmu i dabingu. Když musela s herectvím skončit, začala budovat novou kariéru. Postupně se stala uznávanou malířkou. Na obojí byla vybavena příslovečným darem shůry, navíc dostala do vínku i dlouhověkost.
Blanka Bohdanová se narodila 4. března 1930 v Plzni. K divadlu měla blízko prakticky od narození – profesionálně se na jevišti objevila už v pěti letech, kdy v městském divadle vystupovala v opeře, operetě i baletu. Současně ji ale lákalo malování. Sama později vzpomínala, že chtěla být malířkou i herečkou, zatímco otec z jejího hereckého směřování příliš nadšený nebyl.
Po maturitě zamířila na brněnskou JAMU, kterou absolvovala v roce 1951. První angažmá získala ve Východočeském divadle v Pardubicích, později působila v Divadle E. F. Buriana a v roce 1966 se stala členkou činohry Národního divadla.
V první polovině kariéry se prosadila také před kamerou a v dabingu. Získala pověst herečky, která dokáže zahrát dramatické i komediální postavy, a během let vytvořila desítky filmových, televizních a divadelních rolí.
Po roce 1968 přišlo těžké období
Po srpnu 1968 se jí kariéra podle jejích vlastních vzpomínek výrazně zkomplikovala. Herečka později otevřeně mluvila o tom, že jí tehdejší režim část pracovních možností vzal. Sama tento zlom popsala jako období, kdy „letěla jako meteor“ a najednou se její kariéra zastavila. V té době se proto stále intenzivněji vracela k malování.
Výtvarná tvorba pro ni nebyla pouhým koníčkem. Jak později říkala v rozhovoru pro Český rozhlas, malování jí pomohlo překonat těžké období a podle jejích slov ji „zachránilo“ před depresí. Věnovala se olejomalbě i grafice a své práce později vystavovala.
Herectví se ale nevzdala. V Národním divadle působila až do roku 2010, kdy odešla z vlastního rozhodnutí. Za svou dlouhou kariéru zde vytvořila více než osmdesát rolí. Později vysvětlovala, že si odchod naplánovala už dávno. Když jako mladá viděla, jak z Národního divadla odcházejí starší herecké generace, nechtěla zažít stejnou situaci.
Jednou z jejích nejvýraznějších pozdních divadelních rolí byla Fonsie ve hře Džin. Za její ztvárnění získala v roce 2001 Cenu Thálie. Druhou Thálii obdržela za celoživotní mistrovství. Výraznou stopu zanechala také v dabingu. Dvakrát získala Cenu Františka Filipovského – jednou za konkrétní dabingový výkon a podruhé za celoživotní mistrovství.
Největším životním darem byl syn
Velmi důležitou kapitolou jejího života byla rodina. Blanka Bohdanová byla dvakrát vdaná. Z druhého manželství s režisérem Vladimírem Kavčiakem, který byl o 18 let mladší, se jí narodil jediný syn Vlado Bohdan.
Herečka se stala matkou až ve 42 letech a narození syna považovala za jedno z nejdůležitějších rozhodnutí svého života. Vlado se později vydal na uměleckou dráhu také, ovšem nikoli jako herec. Vystudoval fotografii na FAMU a stal se profesionálním fotografem.
V rozhovoru pro Český rozhlas vzpomínal, že svůj první fotoaparát dostal od otce. Umělecká rodinná linie tak pokračovala i další generací. Vlado Bohdan se oženil se spisovatelkou a publicistkou Zuzanou Maléřovou a mají dvě děti, Alžbětu a Jeronýma.
Blanka Bohdanová se po odchodu z Národního divadla herectví úplně nevzdala. Pokračovala v dalších projektech a zároveň se stále více věnovala malování a psaní. Ke konci života o sobě mluvila s nadhledem. Osobnost podle ní připomíná láhev vína, která postupně dozrává. Sama tak zůstala výraznou osobností nejen českého herectví, ale také výtvarného umění.
Zemřela 3. října 2021 ve věku 91 let.




