Dědic na odstřel. Zhrzená exmanželka si objednala popravu hlavy významného podnikatelského klanu

Ostré rány náhle rozčísnou ticho milánského rána na rušné ulici Via Palestro. Na schodech budovy číslo 20 se v mžiku zhroutí k zemi tělo šestačtyřicetiletého muže. Celkem čtyři rány vypálené z pistole ráže 7,65 mm ukončí jeho život – střelec ho zasáhne třikrát do zad a ramen, načež k ležícímu muži chladnokrevně přistoupí a zasadí mu poslední, smrtící zásah přímo do spánku.

V tuhle osudnou vteřinu, v pondělí 27. března 1995, ještě nikdo z přihlížejících netuší, že právě padl Maurizio Gucci (1948–1995), dědic celosvětového módního impéria. Na schody vzápětí vrávoravě vchází postřelený vrátný Giuseppe Onorato (1941–2020), který v naprostém šoku sleduje, jak z místa činu chladnokrevně odchází neznámý útočník.

Giuseppe v tu chvíli zrovna zametá před budovou a celou popravu tak vidí z bezprostřední blízkosti. Vrah se ho vzápětí pokusí jako nepohodlného svědka umlčet. Otočí zbraň proti němu a vypálí další dvě rány, jimiž ho zasáhne do paže a ramene. Zraněný vrátný útok přežije, doplazí se k ležícímu Mauriziovi a drží jeho hlavu v náručí, dokud nedorazí zdravotníci. Onorato na tento strašlivý moment nikdy nezapomene: „Měl jsem tehdy pocit, jako by kolem mě teklo celé moře krve. Ty děsivé vzpomínky mě budou pronásledovat v nočních můrách až do konce mých dnů,“ prohlásí o mnoho let později.

Netrvá to dlouho a celá italská smetánka se dozví šokující pravdu – popravu úspěšného vizionáře si ze msty objedná jeho vlastní manželka Patrizia Reggiani (1948). V roce 2026 uplyne přesně 30 let od chvíle, kdy italská policie v lednu 1996 tuto chladnokrevnou ženu zatkne a uvrhne do vazby.

Mladý a ambiciózní Maurizio Gucci se bezhlavě zamiluje do krásné dcery majitele dopravní firmy Patrizie Reggiani. Jeho otec Rodolfo Gucci (1912–1983) však tento vztah ostře odmítne a dívku označí za vypočítavou zlatokopku. Na protest proti sňatku na svatební obřad v říjnu 1972 vůbec nepřijde. Maurizio na otcovu zuřivost hrdě zareaguje před přáteli: „Nemůžu opustit ženu, kterou miluji, jen kvůli rodinnému jménu. Patrizia je má budoucnost a já si ji vezmu bez ohledu na to, co si myslí celý klan.“

Mladý pár se tedy vezme a Patrizia okamžitě začne ovlivňovat chod celé rodinné firmy. Svou touhu po absolutním luxusu tehdy pro veřejnost zpečetí slavným výrokem, který později cituje i prestižní americký deník The New York Times: „Raději budu plakat v Rolls-Royce než být šťastná na kole.“ Manželé si podmaní milánskou smetánku, narodí se jim dcery Alessandra Gucci (1976) a Allegra Gucci (1981) a jejich luxusní životní styl překročí hranice.

Útěk zničí rodinné štěstí

Po dvanácti letech divokého manželství nastane nečekaný zlom. V květnu 1985 Maurizio sbalí kufry, své ženě namluví, že odjíždí na krátkou pracovní cestu do Florencie, a od rodiny uteče. Místo sebe pošle rodinného lékaře, který šokované Patrizii oficiálně oznámí, že se k ní její manžel už nevrátí. Maurizio se nastěhuje ke své nové partnerce Paole Franchi (1953). Když v roce 1994 jejich manželství po vleklých právních bitvách definitivně skončí, soud přiřkne Patrizii Reggiani roční rentu ve výši v přepočtu zhruba jednoho milionu dolarů.

Jak uvádí dobové zpravodajství stanice CBS News, zhrzená exmanželka však touto závratnou částkou veřejně pohrdne a vztekle ji označí za pouhou „misku čočky“. Požaduje úplnou kontrolu nad jeho jměním. Médiím si jízlivě postěžuje: „Maurizio mě odřízl od všeho, co jsem pomáhala budovat. Myslí si, že mě uplatí drobnostmi, ale já jsem stále ta nejvíc Gucci ze všech!“

Zatímco se hroutí jeho soukromý život, Maurizio převezme po smrti svého otce celé impérium Gucci. Ukáže se ale jako sice vizionářský, ale extrémně špatný manažer. Neuváženým utrácením a špatnými obchodními rozhodnutími firmu finančně zruinuje a dostane do obřích dluhů. Tlak arabských investorů ze společnosti Investcorp nakonec neustojí a v roce 1993 jim prodá celý svůj zbývající rodinný podíl za 120 milionů dolarů. Jak zdůrazňuje magazín The Fashion Law, klan Gucci tímto fatálním krokem definitivně a navždy ztratí jakoukoli kontrolu nad slavným módním impériem. Patrizia to vnímá jako neodpustitelnou vlastizradu.

Na tom, že slavná značka nakonec přežije, má lví podíl geniální návrhář Tom Ford (1961). Právě on v polovině devadesátých let skomírající firmu magicky vzkřísí a svými revolučními kolekcemi uchvátí celý svět. Obrat v prodejích šokuje i ty největší konkurenty a značka Gucci se rychle vrátí na absolutní vrchol luxusu.

Zatímco módní dům slaví pod cizím vedením celosvětový triumf a celebrity plní titulní stránky časopisů, opuštěná Patrizia Reggiani se v ústraní topí v chorobné zášti. Nejvíc ji vyděsí zpráva, že Maurizio plánuje svatbu s Paolou Franchi. Tím by její dcery přišly o podstatnou část dědictví a ona sama by navždy ztratila status paní Gucci. Maurizio totiž zůstává posledním slavným dědicem, který kdy impérium s rodovým jménem v rukou skutečně řídil.

Milánští vyšetřovatelé zpočátku tápou v naprosté tmě a podle britského deníku The Guardian dlouho prověřují divoké teorie o vyřizování účtů v mezinárodním byznysu. Celý módní svět je ochromen a tehdejší přední návrháři i kulturní kritici událost bez dechu komentují. „Byl to pro nás absolutní šok. Vypadalo to jako brutální vyřizování účtů, které známe z amerických gangsterských filmů, ale odehrálo se to přímo v srdci naší vysoké módy,“ prohlásí o mnoho let později italská módní novinářka Giusi Ferrè.

Skutečný zvrat přinese až leden 1997, kdy na policii dorazí tip od informátora jménem Gabriele, který odhalí nočního hotelového vrátného Ivana Savioniho (1956). Ten se v opilosti chvástá, že dokázal zorganizovat popravu slavného šéfa módy. Policejní důstojník Carmine Gallo okamžitě nasadí do akce tajného agenta předstírajícího kolumbijského zabijáka a spustí rozsáhlé odposlechy, čímž do pasti postupně chytí celou kriminální síť. Sledování prokáže, že Patrizia Reggiani za vraždu zaplatí v přepočtu zhruba 370 000 dolarů, které přes svou osobní věštkyni Giuseppinu „Pinu“ Auriemmu doručí přímo nájemnému střelci z pizzerie Benedettu Ceraulovi.

Když spiklenci zachytí zprávy, že policie začíná utahovat smyčku kolem nejbližšího okolí mrtvého dědice, propadnou panice. Dostanou strach, že labilní Patrizia Reggiani pod psychickým tlakem nevydrží výslechy a celé spiknutí policii prozradí. Vrahové proto začnou přímo v odposlouchaných automobilech plánovat její bleskovou likvidaci, aby se zbavili nebezpečného svědka. Kriminalisté z nahrávek zjistí, že skupina chce svou chlebodárkyni zavraždit. Právě tyto tajně zachycené rozhovory o plánované likvidaci paní Gucci poskytnou vyšetřovatelům definitivní, nezvratný důkaz a odhalí její klíčovou roli v pozadí celého krvavého řetězce.

Jakmile vyšetřovatelé shromáždí nezvratné nahrávky spiklenců, milánská sekce italské policie vedená inspektorem Carminem Gallem provede bleskovou ranní razii. Když ji vyšetřovatelé vyvádějí z jejího paláce, s ledovým klidem do mikrofonů novinářů pronese: „Byl to jen vtip. Kolik manželek v záchvatu vzteku řekne, že by raději viděly svého muže mrtvého?“

Soud ji po pětiměsíčním procesu v listopadu 1998 uzná vinnou z plánování úkladné vraždy a pošle na 29 let za mříže. Jak tehdy komentuje irský list The Irish Times, tisk jí kvůli její chladnokrevnosti navždy přiřkne přezdívku „Černá vdova“. V den vynesení verdiktu vyvěsí oficiální módní butiky Gucci po celé Itálii do svých výloh stříbrná designová pouta. Sama odsouzená však vzkáže světu: „Pravda je dítětem času a moje nevina nakonec vyjde najevo.“

Po dlouhých osmnácti letech strávených za mřížemi se v říjnu 2016 otevírají brány milánské věznice San Vittore. Patrizia Reggiani je propuštěna. Z původního 26letého trestu jí soud za dobré chování odpustí celých osm let, což šokuje celou italskou veřejnost. Její pobyt v žaláři vůbec nepřipomíná drsný trest, ale spíše pobyt v slušně vybavené ubytovně. „Černá vdova“ si u dozorců vydupe nevídaná privilegia – odmítá vězeňský oděv, pravidelně ji navštěvuje osobní kadeřník. Přímo v cele chová domácího mazlíčka. Přesto se v roce 2000 pokusí o sebevraždu. Oběsí se na erárním prostěradle, ale dozorci ji včas objeví a zachrání.

Když se jí novináři bezprostředně po propuštění jízlivě ptají, proč si raději nenajala vraha, který by střílel lépe, s ledovým klidem jim do kamer vzkáže: „Mám velmi špatný zrak a nechtěla jsem minout. Žádný jiný důvod v tom nebyl.“ Dnes žije v Miláně jako sedmasedmdesátiletá seniorka a dál si užívá luxusu, protože soudy potvrdily, že jí dcery musí z exmanželovy pozůstalosti vyplácet doživotní rentu jeden milion dolarů ročně.

Ohlédneme-li se s odstupem času za touto krvavou kapitolou světa módy, tragický pád klanu Gucci ukazuje, že ani to nejzářivější bohatství, nejluxusnější tituly a miliardové impérium nedokážou člověka ochránit před destruktivní silou chorobné zášti, zhrzené ješitnosti a slepé touhy po pomstě. Patrizia Reggiani sice nakonec získala své vytoužené miliony a její dcery velké dědictví. Ale cena, kterou za to zaplatila – doživotní cejch vražedkyně – byla příliš vysoká.