Článek
Syn chudého negramotného přistěhovalce prožívá dětství v kruté bídě, přesto se vypracuje v jednu z nejvýraznějších ikon zlatého věku kinematografie. Kirk Douglas (1916 – 2020), jehož výročí 110 let od narození si letos svět připomíná, neschovává emoce za masku dokonalosti.
Naopak, přináší na plátno divokou, živelnou energii a drsnou rozpolcenost. Sám se stává živoucím symbolem nezlomnosti, když se otevřeně postaví proti diktátu všemocných filmových studií a zachrání kariéru desítkám pronásledovaných umělců.
Syn židovského hadráře a alkoholika to nevzdá
Cesta na vrchol začíná v drsných podmínkách v New Yorku, kde se rodí jako Issur Danielovič do rodiny chudých rusko-židovských imigrantů z dnešního Běloruska. Jeho otec je drsný alkoholik, který se živí jako podřadný hadrář a sběratel starého železa. Pro malého chlapce je otcovo chování zdrojem neustálého strachu, ale i obrovské motivace dokázat celému světu svou hodnotu.
Aby mohl studovat, pracuje jako profesionální zápasník, číšník i hlídač. Původní jméno zní pro divadelní svět příliš cize, proto se před nástupem do námořnictva během druhé světové války rozhodne pro radikální změnu.
V začátcích jeho kariéry pro něj byla klíčovou oporou Isadore Bennett, uznávaná tisková mluvčí a vlivná produkční na American Academy of Dramatic Arts. Tato prozíravá žena mu vysvětlí, že s přistěhovaleckým jménem bude čelit obrovským předsudkům, a navrhne mu elegantní příjmení Douglas. Křestní jméno Kirk si mladý herec vybere sám podle svého oblíbeného komiksového hrdiny Kirka Allena.
Drsným stylem drtí soupeře
Douglasův raketový vzestup odstartuje sportovní drama Champion (1949), v němž ztělesní bezohledného boxera. Tato role mu vynese první nominaci na Oscara. Na rozdíl od tehdejších romantických idolů sází Kirk na fyzickou intenzitu a pověstný zaťatý pohled. Sám své pojetí profesního řemesla později shrne slovy: „Herectví není o tom, že něco předstíráte. Je to o tom, že ze sebe dolujete ty nejvíc syrové a bolestivé pravdy.“ Diváky fascinuje hrdiny, kteří v sobě nosí vnitřní temnotu.
Na place vyžaduje absolutní nasazení, což vede k neustálým střetům. Snímky jako Zlí a krásní (1952) nebo Žízeň po životě (1956), kde exceluje jako Vincent van Gogh, potvrzují jeho status krále psychologických dramat. Režisér obou hitů Vincente Minnelli o spolupráci s ním unaveně prohlásí: „Kirk je geniální, ale pracovat s ním znamená dobrovolně vstoupit do neustálého emocionálního hurikánu.“
Přesto třikrát odchází z oscarového klání v soutěžní kategorii s prázdnou; reputaci si napraví ziskem Zlatého glóbu v roce 1957 právě za hlavní roli malíře Vincenta van Gogha v životopisném dramatu Žízeň po životě, sbírá i vavříny z evropských festivalů.
Náladu si nespraví ani v soukromí, kde udržuje rivalitu s Burtem Lancasterem. Hrají spolu sice v sedmi filmech, v soukromí se však příliš nemusí. Sám Lancaster o jejich vztahu jízlivě poznamená: „Ten chlap by byl schopný se pohádat i s vlastním stínem, kdyby měl pocit, že má ten stín lepší osvětlení.“
Spartakus vyhlásí válku mocným studiím
Největší životní zápas však Kirk nesvádí před kamerou. Zakládá vlastní nezávislou společnost Bryna Productions a při přípravě historického velkofilmu Spartakus (1960) najímá na napsání scénáře geniálního Daltona Trumba. Tento krok hraničí v období mccarthismu (období politického pronásledování, vyšetřování a honu na domnělé komunisty a levicové sympatizanty v USA na počátku 50. let) se společenskou sebevraždou, neboť Trumbo figuruje na černé listině jako politicky nespolehlivý autor a pracuje pod pseudonymy.
Douglas se odmítá podřídit diktátu strachu a prosazuje, aby se Trumbovo skutečné jméno objevilo přímo v úvodních titulcích. Tento odvážný projev vzdoru definitivně prolamuje moc černé listiny a vrací zakázaným tvůrcům profesní čest. Vedle Trumba tak otevírá dveře zpět do průmyslu i dalším pronásledovaným umělcům. Patří mezi ně například Peter Brocco, proslulý divadelní a charizmatický hollywoodský herec vedlejších rolí, kterého Douglas navzdory bojkotu obsadí do role iberského otroka Ramona. Nebo John Ireland, známý kanadsko-americký herec nominovaný na Oscara a uznávaný představitel drsných hrdinů z westernů a noirových filmů.
Vzpoura proti černé listině mu vynese Řád čestné legie
Významnou pomoc poskytuje také slavnému černohorskému herci Vladimiru Sokoloffovi. Tím, že tito lidé získají oficiální práci v tak obrovském hitu, končí jejich nucené profesní vyhnanství. Samotný film se stává gigantickým triumfem, který navíc objevuje pro světovou kinematografii mladého Stanleyho Kubricka, s nímž Kirk spolupracuje již na průlomovém protiválečném dramatu Stezky slávy (1957).
Za tento občanský přínos získává Douglas cenu Cecila B. DeMilla a francouzská vláda mu uděluje Řád čestné legie. Později Kirk kupuje práva na knihu Přelet nad kukaččím hnízdem a sám hraje hlavní roli v divadelní činohře na Broadwayi.
Syn dává přednost Nicholsonovi
Slavný herec prožije život po boku dvou manželek a stane se otcem celkem čtyř synů. V roce 1951 se rozvádí s matkou svého nejslavnějšího syna Michaela Douglase Dianou Dill, se kterou má ještě syna Joela. Druhé manželství uzavírá v roce 1954 s Anne Buydens, jež po jeho boku věrně stojí neuvěřitelných 65 let a porodí mu syny Petera a Erica. Obrovské ego slavného otce však rodinný život zpočátku zcela zastíní a mezi ním a nejstarším synem Michaelem propuká profesní rivalita.
Největší zkoušku přináší právě filmová verze Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975). Michael totiž roli bouřliváka Randla McMurphyho svěří mladšímu Jacku Nicholsonovi, protože Kirk se zdá na roli již starý. Když pak synovi vyčítá, že ho připravil o životní příležitost, Michael mu chladně odpoví: „Tati, ta role vyžaduje někoho, kdo ztělesňuje současnou generaci. A ty už na to prostě nemáš věk.“ Dotčený Kirk tehdy poznamená: „Dal jsem mu klíče k nejlepšímu příběhu své kariéry a on mě z něj bez mrknutí oka vyškrtl.“
Smrt prohrává s vůlí
Osud zkouší hercovu odolnost i v pokročilém věku. V roce 1991 přežije havárii vrtulníku a o čtyři roky později ho postihne masivní mozková mrtvice, kvůli které téměř ztrácí schopnost mluvit. Kirk se ale nevzdává, podstupuje drsnou logopedickou terapii a pouhé dva týdny po mrtvici vystupuje na Oscarech, aby osobně převzal čestnou cenu. Ta se stává symbolem uznání pro muže, který během své úchvatné šedesátileté kariéry natočil více než 90 filmů plných tvůrčí a morální síly. Do sbírky poct přidává také Prezidentskou medaili svobody a Zlatého medvěda za celoživotní dílo z Berlinale.
Těžká zkouška paradoxně přináší hluboké rodinné usmíření a Kirk začíná rodinu stavět na první místo. Symbolem tohoto sblížení se stává film Tak to chodí (2003), kde si poprvé a naposledy zahrají společně tři generace rodiny – Kirk, Michael a vnuk Cameron. Svůj obrovský majetek Kirk odkazuje nadaci The Douglas Foundation.
Když Kirk Douglas v úctyhodných 103 letech umírá, zanechává po sobě lekci o tom, že skutečný hrdina se nepozná podle počtu vyhraných bitev, ale podle odvahy postavit se bezpráví ve chvíli, kdy všichni ostatní mlčí.
